Ahoj. Jmenuji se Karolína. Jsem již zralou ženou, je mi 51 let. Chci vyprávět svůj příběh pro ty, kteří se setkali s náboženským traumatem a vším, co s ním souvisí. Tedy nejsem pacient s diagnózou, která by byla běžná. Jedná se o téma, které teprve ve společnosti nachází porozumění a je mu věnována pozornost v rámci terapie.
Rozhodla jsem se napsat na tyto stránky pro podporu Ledovce, neziskové organizace, která mi s přestávkami stála po boku poslední čtyři roky. Objevila jsem díky němu možnosti, jak nepadnout existenčně na úplné dno. Jiné naše společné snahy ale propadly sítem složité úřední legislativy a proces byl vyčerpávající. Píšu dnes už ve stavu smíření se vším, co se stalo. Poslední roky byly pro mě jakýmsi temným údolím, kdy jsem si uvědomovala, že příčina mého stavu je ukrytá v mém dětství. O traumatu jsem věděla, ale na dlouhý čas jsem ho někam uložila. Projevovala jsem se sice celý život jako podivín, co pořád chodí do lesa, ale současně jsem se rozdávala jako pečovatelka, bylinkářka a matka pěti dětí. Rozdávala jsem se ne z nadbytku, ale z nedostatku. Myslela jsem si, že budu moci takto pokračovat, ale energie mi ubývalo, až jsem byla úplně zastavená po těžkém průběhu nemoci covidu19.
Zakleté pohraničí
A nyní už začnu od začátku. Moje trauma vzniklo náboženským tlakem v rodině svědků Jehovových. Táta byl bývalý voják z povolání, což bylo velmi znát. Projektoval si do zbytku rodiny svoji potřebu někoho řídit. Maminka byla naopak velmi citlivá, umělecky založená. Měla depresivně úzkostnou poruchu, kterou zhoršoval otcův přístup a také náboženské dogma. Nikdy ale nebyla u lékaře a nemoc se tajila. U svědků Jehovových byla duševní nemoc známkou nesprávné víry. Stejně tak se neuznávalo trauma z dětství, které měli oba rodiče. U maminky se projevovalo citovou závislostí, u tatínka workoholismem, tedy též závislostí, na práci. Slabost se v náboženském prostředí kultu netolerovala. A tak byli rodiče nuceni žít dvojí život s maskou. Vyrůstala jsem ve strachu z božího trestu, z ďáblových svodů a ze ztráty známého prostředí společenství. Můj pocit bezpečí byl otřesen i tím, že jsem maminku několikrát zachraňovala při pokusu o sebevraždu a moc jsem se bála o tátu, když si ho za socialismu několikrát nadlouho odvedla tajná policie. Vyznávat tuhle víru bylo totiž tehdy zakázané. Již v raném dětství jsem s rodiči chodila přesvědčovat lidi o biblickém učení. Chodili jsme po Krušných horách a sháněli domácí produkty. Ve starých zahradách po Němcích ještě dozrávalo ovoce. Někde nás hnali holí a někde nás hostili. Ten kraj jsem měla moc ráda a na úsilí rodičů bylo i cosi dobrodružného, viděla jsem mnoho starých chalup, kostelů a zámků. Mívala jsem velkou fantazii, ve zlých lidech jsem viděla čarodějnice a loupežníky a v těch hodných dobré víly, kouzelné babičky a dědečky.
Otrhané poupě
V dospívání přibyl na mojí duši další šrám. Rodinný přítel, také z řad svědků Jehovových, mě sexuálně zneužíval. Rodiče měli mezi sebou velmi špatný vztah, byly tam hádky i domácí násilí. Ten člověk věděl, že jsem snadnou obětí. Můj vztah s rodiči byl totiž založen na strachu a poslušnosti. Bylo naprosto jisté, že by mi nevěřili nebo by ten stav léčili modlitbami, jen aby nebylo očerněno jméno jejich organizace. Všechno jsem v sobě potlačila. Byli jsme školeni, jak dobře s lidmi manipulovat. Znala jsem perfektně bibli a dobře jsem se učila ve škole. Depresivní maminka, kterou jsem moc nezajímala, zůstala v domácnosti a věnovala se kazatelské činnosti naplno. Táta začal u svědků dělat kariéru a postupoval ve sborových postech vzhůru. Očekávalo se ode mě, že se budu také snažit ze všech sil. Jako talentovaná holka, co uměla dobře kreslit, zpívat a psát slohové práce jsem trpěla tím, že jsem se nemohla zúčastňovat soutěží. Neslavili jsme ani žádné svátky. Někdy se stalo, že paní učitelka poslala můj výtvor na soutěž tajně a rodiče mi nedovolili cenu převzít. Šlo o soustavné podrývání mého sebevědomí, abych na nich byla zcela závislá a bála se být sama sebou. Bydleli jsme v paneláku na kopci pod horami a přes údolí řeky jsem měla z okna výhled na zříceninu hradu. Představovala jsem si často, že tam jsou rytíři, kteří mě unesou a zachrání.
Rebelka
Na střední škole jsem si již více uvědomovala své potřeby, neboť jsem trávila více času mimo domov. Viděla jsem plně, že spolužáci prožívají mnohem více radosti a užívají si lehkosti mládí. Já jsem to nedokázala. Byla jsem hezká, a tak byl o mě mezi chlapci zájem. Všichni ale také věděli, že jsem ta divná. Líbit se klukům pro mě byla nová možnost, jak vyniknout, a tak jsem se o to snažila. Výrazně jsem se líčila a vyzývavě oblékala. V paneláku jsem sjela ráno do sklepa a celá se převlékla. Jezdili jsme na mezinárodní sjezdy svědků do Polska a tam jsem se moc líbila mužům tmavé pleti jako originální zrzka. Bylo to pro mě nové, nepoznané a rozhodla jsem se jít touto cestou. Můj první vztah s klukem na střední škole skončil špatně, táta ho objevil a začal mě hlídat. Ve sboru jsem pro něj byla souzená a potrestaná. Kluk mě opustil. Tehdy jsem si chtěla vzít život, ale neudělala jsem to. Po sametové revoluci jsme jako horlivá rodina začali hned kázat v okolních panelácích. Už jsme mohli. Potkávala jsem své spolužáky a moc jsem se styděla. Nechtěla jsem to dělat, ale musela jsem. Žila jsem v neustálém stresu, pocitu viny a strachu, že se znelíbím a zůstanu sama. Moc jsem si přála utéct a být konečně svobodná. Táta stával před školou a vozil mě domů. Navštěvovali mě jiní svědkové a přemlouvali mě i citově vydírali. Bylo tak těžké uvolnit se ze sevření kultu, který nabízel i velkou sílu společenství. Ty lidi jsem opravdu milovala a byla jsem známá jako usměvavé sluníčko pečující o děti a staroušky. Okolní svět spolužáků a sousedů mě litoval nebo mnou pohrdal. Hádky rodičů gradovaly a já už nemohla snést ten velký tlak. Říkala jsem si, že buď se zabiju nebo uteču z domova. Poškozovala jsem se a měla jsem záchvaty panické ataky, což též zůstalo bez léčení.
Osvobození
Ještě před maturitou jsem tajně chodila do posilovny a tam jsem potkala kluka, který začal kvůli mě studovat bibli. Utekla jsem pak k jeho rodičům. Maturitu jsem udělala napodruhé. Rodiče mě nechtěli ze svého vlivu jen tak pustit a hlavně, byla to pro ně ostuda. Nebyli schopni si připustit, že bych měla důvod k odchodu. Opustit sektářskou organizaci bylo pro mě vysilující. Stavy panické ataky jsem skrývala. Chtěla jsem být normální, přijímaná. Vdala jsem se do konzumní rodiny, které jsem se plně podřídila. Moje trauma ovšem nikdo neřešil a v devadesátých letech byly možnosti terapie velmi omezené. Můj manžel se mnou nebyl šťastný. Jednak jsem byla pořád smutná a také jsem mu odpouštěla všechny hříchy nevybouřeného mládí. Nejprve se stal gamblerem, byl mi vícekrát nevěrný a pak odešel za jinou ženou. Odchodem z organizace svědků nastalo pro mě dlouhé období velkých existenčních potíží. Stále jsem se pohybovala na pokraji bezdomovectví. Tehdy jsem nevěděla, že velký strach o existenci v dětství se přepíše do dospělosti a já nebudu schopna žít jako normální člověk. Potřebovala jsem stabilního partnera, který by viděl vše objektivně.
Ale nulové sebevědomí mě hnalo dál zachraňovat problémové muže. Terapií mi byla příroda. Pořád jsem chodila s dětmi dlouhé kilometry, abych se zbavila bolesti. Jedno dítě ve sportovním kočárku nahoře a druhé dole. Potřebovala jsem se zcela vymanit ze zničujícího vlivu rodičů. Odešla jsem do jiné části bývalých Sudet, přímo do hor.
Fara v horách
Svou hodnotu jsem nalézala v péči o staroušky a jezdila po horách jako terénní pečovatelka. Ve třiceti jsem se vdala podruhé za muže o deset let mladšího. Měl též velké trauma z dětství, které ovšem nechtěl léčit, spíše se z nás stali takoví spiklenci. Brzy jsem pochopila, že jemu jsem se stala matkou. S ním jsem konečně byla schopná normálně sexuálně žít a jako bych se vrátila do dob svého mládí, kdy jsem do té doby jen přežívala. Konečně jsem vyslyšela své duchovní potřeby a začala studovat historii křesťanského náboženství i dobu před ním. Bydleli jsme na faře a starali se o kostel plný ještě válečného haraburdí. Našla jsem tam spoustu německých spisů a taky třeba vlajku se strženým nacistickým bílým kruhem. Ve společenství katolíků jsem nezapadala. Nenáviděla jsem bibli a nebyla jsem schopná ji vidět jinak. Hnusilo se mi kolektivní myšlení stáda. Vždy jsem ale byla upřímně věřící a můj bůh dostal podobu laskavého Krista. Spolu s katolickou vírou jsem se dostala do trpitelského stavu. Byt zaplnily temné obrazy a kříže. S druhým manželem jsme žili svůj vzdor vůči většinové společnosti. Tehdy jsem to tak nevnímala, ale dnes vím, že jsme byli alternativní rodina v čele s agresivním asociálem. Měli jsme dokonce starý pomalovaný Barkas, kterému jsme říkali autobus na děti. Byla jsem dobře vychovaná, a tak jsem hasila všechny manželovy úřední požáry slušným dialogem. S tímto mužem jsem měla další tři děti. Ke konci manželství jsem prošla těžkou boreliosou, která mi málem vzala život a zanechala následky. Asi rok jsem byla upoutaná na lůžko a manžel péči o děti nezvládal.
Konečně sama sebou
Když se narodilo páté miminko, manžel odešel k ženě o sedmnáct let starší. Bojovala jsem za své děti jako lvice, a tak poté zůstaly všechny se mnou, ačkoli jsme bydleli v nevyhovujících podmínkách. Rytířem se nám stal místní kněz. Nastalo období našeho věčného stěhování, kdy naši ochránci s námi chvíli nesli obrovské břímě a pak jsme museli dál. Tatínci mých dětí měli problémy s placením výživného, vydělávala jsem vším možným, úklidy, bylinkařením, masážemi. Strašně jsem se bála děti nadlouho opustit, a tak jsem neměla stálé zaměstnání. Byly pro mě vším. Otcovská výchova a hodní prarodiče v naší rodině velmi chyběli. Své potřeby jsem plně podřídila dětem. Žila jsem skrze ně jejich radost, kdy jsem v dětství nemohla jezdit na tábory, slavit svátky a kamarádit se se všemi dětmi. Žila jsem v pohraničí alternativně po starých chalupách a byli jsme velmi chudí. Rodiče mě občas přijeli navštívit a moje pády hodnotili jako stav odejmutí požehnání od boha Jehovy. Moc mi to ubližovalo a v čase, kdy nade mnou konečně zlomili hůl, se mi paradoxně velmi ulevilo. Nebylo totiž možné s nimi nikdy mluvit o zážitcích z dětství, o mých potřebách, o dědičném duševním onemocnění. Začala jsem hodně psát a to mi pomáhalo zbavit se bolesti. Moji přátelé bývali z okruhu esoterického nadšení té doby. Vzájemně jsme si pomáhali v různých projektech. Šila jsem šaty z prostěradel a vedla ženské kruhy. Moc jsem si přála odejít ještě více do přírody, založit rodový statek, vytvořit bylinkovou zahradu. Střídala jsem muže a znovu žádný nepoznal, že potřebuji stabilitu a dlouhodobou terapii. Snažila jsem se tajit svoje nitro plné bolesti, dokonce jsem vedla různé spolky a komunity ve snaze nahradit si náboženské společenství.
Pád iluzí
Můj největší pád nastal v čase, kdy jsme byli vyhozeni na ulici. V tomto čase odešla od nás jedna z mých dcer do péče syna. Byla to velká pomoc, ale pro mě něco, co ničilo mou pověst světice a silné ženy. Byla jsem jí ovšem jen navenek, uvnitř se dožadovalo pozornosti zraněné dítě. Bývala jsem citově závislá na mužích a nebyla jsem schopná realisticky vyhodnotit situaci. I moji muži byli zranění, měli duševní poruchy a nosili masku, aby nikdo nic nepoznal. Viděla jsem, že i jiní mají svá traumata, o kterých by měli mluvit, ale nebyl na to čas. Upevňovalo mě to v přesvědčení, že musím mlčet, protože i jiní trpí. A právě vyhození na ulici bylo důsledkem mého věčného zachraňování vztahů s muži, kteří měli sotva sílu pro sebe, natož pro mě a moje děti. Moje dospělé děti již byly pryč z domova a hledaly stabilitu jinde. Již předtím jsem měla velké potíže s nespavostí a únavou. Po těžkém covidu jsem zcela padla. Přemáhaly mě úzkostné stavy, bála jsem se usnout. Deprese mě často nutila velkou část dne proležet. Přes den jsem sotva udělala domácí povinnosti. V tom čase z domova odešla druhá dcera do pěstounské péče syna. Moje děti byly můj svět a ten se mi bortil. Viděla jsem to jako zradu. Jako zradu dětí, které se domluvily za mými zády, i jako zradu systému, který mě nedokázal finančně zajistit v době nemoci. Doma mi zůstala už jen jedna dcera, která měla též silné projevy úzkostně depresivní poruchy. V tom čase mi znovu pomáhala katolická církev. Jako by se příběh opakoval. Podmínečná náboženská láska, která ráda dává, ale chce celou moji duši. Sváděla jsem v sobě velký vnitřní boj, ale vděčnost vítězila.
Lávka nad propastí
V tomto stavu jsem vyhledala pomoc neziskovky Ledovec. Situace kolem mě byla velmi složitá. Byla jsem vyčerpaná, měla výpadky paměti a k tomu nám hrozila ztráta bydlení. Pracovnice úřadu práce nechtěla převzít žádost o sociální dávky a stále se čekalo, až budu mít potřebné soudní rozsudky. V té době mi pracovnice Ledovce doporučila požádat o pomoc nadační organizace. Také jsem konečně překonala svou esoterickou pýchu, že všechno už vím, a nastoupila jsem léčbu v denním terapeutickém stacionáři. Bolest ze ztráty dcer vrcholila a tam se mi dostalo citlivého přístupu od zdravotní sestry, která vedla naši skupinu. I ona zažila něco podobného. Učila mě, že rodinní příslušníci i přátelé někdy nemají dost sil, aby byli nemocnému oporou. A také jak se trápení propisuje do těla a vytváří somatické nemoci. Pomoc od nadačních organizací trvala dva roky. Žádost o dávky jsem nakonec poslala poštou, a tak se jí museli zabývat. Během té doby jsem prošla ještě dvěma terapeutickými programy na nejlehčích odděleních psychiatrické nemocnice. Všude mě dojímala pokora ostatních lidí. Na doléčovacím oddělení, kam k nám posílali lidi z akutního, jsem viděla nutnost přijetí dlouhého procesu přijímání reality. Jen takoví lidé byli schopni jít v životě dál. Významně mi pomohlo i půlroční docházení do Centra duševního zdraví při Ledovci, kdy paní doktorka pomohla odhalit diagnózu spánkové apnoe. Všude jsem musela respektovat jejich daná pravidla, což bylo pro mě velmi těžké. Byli tam sice také duševně nemocní lidé, ale nikdo nebyl tak vyčerpaný. Provázela mě špatná nálada a nebylo to se mnou vůbec lehké. Byla mi stanovena diagnóza posttraumatické poruchy a únavového syndromu. Během těch let jsem třikrát usilovala o přiznání invalidního důchodu, což bylo vždy zamítnuto a mě to naprosto zdeptalo. Znovu jsem ale povstala a bojovala jsem dál. Přijímala jsem pomoc potravinové banky a pomoc poradenskou. Po třetím rozsudku o nepřiznání invalidního důchodu jsem po období těžké deprese našla v sobě sílu vrátit se k práci.
Pohled zpátky, pohled dopředu
Jsem teprve na začátku nové éry, velmi bohatá životními zkušenostmi. Započala jsem další rekvalifikační pedagogický kurs, kdy již před onemocněním covidem jsem pracovala jako asistent pedagoga. Necítím se ještě zdravá, ale můj stav se zlepšuje. Dokážu stále víc a víc přijímat všechny okolnosti a nezlobit se již na ty, od kterých jsem očekávala oporu. Získala jsem kontakt na nově vznikající hnutí pomoci lidem, kteří prošli náboženským traumatem, a začínám konečně cílenou terapii s člověkem, který prošel podobnými prožitky. Učím se pojmenovat správně všechny příčiny a důsledky traumatu. Také píšu knihu, která je pro mě významnou terapií. Chci dnes poděkovat všem pracovníkům Ledovce a ostatním mým pomocníkům, kteří mi pomohli projít po lávce nad propastí. A děkuji dnes i mým rodičům, že ze mě vychovali slušného člověka, který se uměl sklonit a žádat o pomoc i jednat s lidmi. Ačkoli můj příběh nemá krásný happyend, cítím ho uvnitř sebe, neboť jsem zvítězila nad pocity křivdy a nespravedlnosti.
Chci doporučit nové webové stránky pro pomoc obětem náboženského traumatu, kdy moji přátelé hlásí spokojenost a dojatě sdělují, že je to přesně to, co hledali. www.nabozenske-trauma.cz
Karolína