Je důležité se zaměřit nejen na to, co děláme, ale také jak to děláme. Hodnoty, na nichž je naše praxe založená, jsou určující. Některé hodnoty, jako je zapojení uživatelů, naděje, zplnomocňování, volba, sebeurčení, zaměření na kvalitu života, možnost zažít se v ne-pacientských rolích a individuálně nastavené služby jsou důležité během léčby a některé jsou důležitější v jistých fázích zotavení.
Pro uživatele, kteří nejsou na služby napojeni („not engaged“, u autora lidé, kteří o službu nestojí, neví, k čemu jim může být dobrá, do služby poslaní někým jiným: rodinou, úřadem, nedobrovolně hospitalizovaní atd.):
- Neexistují špatné dveře: neměli bychom od lidí čekat, že se vyznají v našem systému služeb tak, aby si pro to, co potřebují, přišli přesně tam, kam mají. Ať se lidé ozvou komukoli a objeví kdekoli, měli by se dostat ke každé naší službě. Ten, kdo s nimi mluví první, je zodpovědný za to, že se dostanou přesně tam, kam potřebují.
- Každý z nás vítá: Často dáváme přednost pravidlům přijetí do služby, hlídání rozsahu péče, kapacit apod. před tím, aby se lidé cítili přijati. Pokud pracovníci vnímají nové klienty jako další problémy navíc, těžko je budou vítat s otevřenou náručí.
- Vytvořme alternativní kulturu přijetí: Většina lidí s duševním onemocněním (a/nebo závislostí) zažívá od společnosti mnohá odmítnutí. Aby naše služby byly užitečné, musí přijímat lidi, které jiní nepřijímají. To neznamená nechat se využívat nebo zraňovat. Ale mnoho těchto lidí potřebuje nějaké útočiště, bezpečné místo, kde mohou odložit své obrany a pracovat na svém zotavení.
- Dobrá léčba je založená na dobrém vztahu: Dělejme všechno pro vybudování dobrého vztahu, včetně poskytování laskavostí nad rámec služby („charity“, jako je naslouchání, respekt, zařizování jejich záležitostí, sdílení vlastních potíží, bytí s lidmi i v jiných situacích než jen v rámci poskytování služby).
Pro uživatele, kteří už v našich službách jsou, ale nezvládají to úplně samostatně („engaged, but not self-coordinating“):
- Podporovat, ale nepečovat: Pracovník má pomáhat lidem v tom, aby se jim dostalo takových služeb, které potřebují. Neposkytujeme jim je ale automaticky, nýbrž učíme je, aby si je uměli sami pojmenovat a sami zajistit. Lidé sice dají raději přednost tomu, aby to někdo zařídil za ně, ale to nijak nepomáhá posilování zodpovědnosti a zotavení.
- Služby jsou mobilní: Životy lidí, jejich problémy a jejich cíle jsou ve světě, ne v našich kancelářích. My tam venku musíme být nimi. Učit se novým věcem tím, že je děláme společně tehdy, když se mají udělat, to je mnohem lepší, než si o tom, jak se dělají, povídat v kanceláři.
- Služby jsou dostupné: Naši lidé spoustu věcí nezvládají, včetně toho, přijít na domluvenou schůzku. Abychom byli pružní, je obvykle třeba pracovat v týmech, protože pak je větší šance, že se příchozímu někdo bude moci věnovat.
- Služby jsou integrované, „vše v jednom“: když už si klient vybuduje vztah s jedním týmem, je tu větší šance, že získá podporu ve všech oblastech, ve kterých ji potřebuje.
- V naší službě nejde selhat: místo abychom lidi ze služeb vylučovali nebo přebírali jejich nezvládnuté životní problémy, zaměřujeme se na to, jak se mohou ze svých životních přešlapů poučit a co mají změnit. Místo, abychom jejich případy ukončili, snažíme se je znovu do služeb zapojit. Jdeme ven a najdeme je.
Pro uživatele, kteří jsou už zcela samostatní („self-responsible“):
- Vytvořit přirozenou podporu a role v místní komunitě: Měli bychom se vždy snažit „přijít o práci“. Proto podporujeme naše klienty, aby si našli své přátele, kteří je budou podporovat, a místa mimo naše služby, kam by patřili, a aby zastávali více důstojné role než jen být našimi vzornými klienty.
- Podporovat svépomoc: měli bychom učit lidi zvládat své nejrůznější symptomy a zajistit si podporu, kterou potřebují, měli bychom je propojit s jinými lidmi, kteří se zotavují a se kterými se mohou vzájemně podporovat.
- Podpořit klienty, aby „dávali“:Klienti by neměli nadále být jen „příjemci“ služeb. Neměli by jen „přijímat“, měli by i „dávat“ – v našich službách i jinde, kde je pomoc třeba. Mohou se z nich stát následováníhodné vzory, které dávají ostatním naději. Někteří mohou najít v oblasti podpory duševního zdraví i zaměstnání.
- Podpořit hnutí sebeobhájců v oblasti duševního zdraví: Ne každý bude chtít podporovat programy zotavení nebo dokonce otevřeně na veřejnosti mluvit o svém duševním onemocnění, ale ti, kteří si tuhle cestu vyberou, mohou významně přispět k destigmatizaci a k tomu, jak je duševní onemocnění ve společnosti vnímáno.
- Vytvořit zakončovací rituály a služby: pozitivní ukončení podpory člověka v systému péče o duševní zdraví (i když třeba nadále užívá léky) je důležitý. Vzniká tu řada vážných osobních hnutí na obou stranách – jak u člověka, který s jistým rizikem systém péče opouští, tak u pracovníků, kterým je třeba věnovat pozornost. Je třeba mít stále na paměti, že úplné zotavení je vždy mnohem častější, než si představujeme.
Naše tradiční systémy péče nestimulují lidi k postupu službami. Výsledkem je práce se stále větším počtem klientů a v souvislosti s tím omezení rozsahu péče věnované jednomu klientovi, aby systém přežil. Na zotavení zaměřený systém zdůrazňující růst a pohyb vpřed stimuluje podstatně větší dynamiku. Posouvání lidí do služeb s nižší mírou podpory a zakončovací rituály tomu pomáhají. Postup lidí službami a omezování rozsahu péče jsou nepřímo úměrné: čím víc lidí postupují, tím méně je třeba rozsah péče omezovat. Čím méně pohybu vpřed, tím více je třeba rozsah péče omezit. Je možná jednodušší člověku rybu dát, než ho naučit rybařit, ale jenom naučit rybařit vede k soběstačnosti a k postupu službami.
…
Takto budovat služby, opírat je o takovéto hodnoty a vytvářet rychlý postup službami můžeme, pouze když věříme, že zotavení je možné. A to je to, co dělá náš systém systémem postaveným na zotavení (recovery based system).