Povězte nám, kdy jste zaznamenala nějaké signály toho, že se synem není něco v pořádku.
Ve škole se syn nějak neprojevoval, spíše se se spolužáky moc nebavil. Škola mu nesedla, ale zvládl odmaturovat celkem dobře, a to už se začaly objevovat deprese. Mezi kamarády neměl žádné problémy. U všech byl oblíbený a nikdo na něm nepozoroval, že se sním něco děje.
Kdo dal první impulz, aby se začalo s léčbou?
To bylo poté, co se podruhé pořezal po celém těle a byl odvezen ZZS na psychiatrii. Ještě před tím chodil asi 14 dní na psychiatrii ambulantně, ale bohužel to bylo špatně, protože si vůbec nerozuměl s lékařkou. Jejich sezení nikdy nepřesáhlo 10 minut.
Nastal někdy okamžik, kdy jste si říkala, že už to nebude jako dřív?
Samozřejmě jsem věděla, že už ta nemoc je napořád. Ale věřila jsem, že se to zlepší, když mu všichni pomůžeme to nejhorší období zvládnout.
Jak jste se Vy dívala na synovy hospitalizace v léčebnách? O „blázincích“ vždy kolovaly předsudky. Měla léčebna (dnes psychiatrická nemocnice – pozn. redakce) pozitivní výsledky?
Já jsem zdravotní sestra a měla jsem možnost být na exkurzi v léčebně, kde byl můj syn hospitalizován. Věděla jsem, že synovi pomůžou. Měl perfektní lékaře a sestřičky, i on byl spokojen. Samozřejmě, že spíše starší generace bere „blázince“ jako něco hrozného, kde pacienty přivazují atd.
Mělo Váš syn chuť na sobě pracovat, nebo si neuvědomoval příznaky nemoci?
Snažil se na sobě pracovat, ale bohužel, když mu nebylo dobře, aby zvládal být mezi lidmi, tak si dal alkohol. Chvíli mu bylo dobře, ale pak si ten alkohol vybral svoji daň. Syn se pořezal a to už bylo moc zle, ale vždy si dokázal zavolat pomoc, buď mě nebo ZZS.
Jaký byl zásadní moment, kdy se cesta k zotavení nasměrovala správným směrem?
Bylo to při druhé hospitalizaci v psychiatrické léčebně, kde mu, jak sám říká, sedly léky. Sám si uvědomil, že musí dodržovat zásady – abstinovat od alkoholu, užívat pravidelně léky a pokud se nebude cítit dobře, tak hned volat svoji ambulantní psychiatričce. Tehdy už jsem věděla, že jsme to zvládli.
Máte porovnání mezi začátkem a současností? Jak vlastně teď žije váš syn?
Musím říct, že jsem na syna pyšná. V zaměstnání se mu moc líbí, má svoji kapelu. Je vyrovnaný, chodí pravidelně na terapie a co je hrozně důležitý, že má radost ze života.
Poradíte matkám, jak se zachovat nebo jednat v situacích, kdy se setkají s podobnými starostmi?
V první řadě ihned vyhledat odbornou pomoc, hlavně ne žádný léčitele. Hrozně důležité je, aby si vaše dítě dobře rozumělo s lékařem, aby mu důvěřovalo a samozřejmě vědělo, že mu rodina pomůže a pochopí. Samozřejmě, že byly chvíle, kdy už jsem nemohla a bála se, že ten stav bude horší. Moc a moc děkuji mým přátelům a synovým kamarádům, že mu pomáhali, podporovali ho a jezdili za nim do nemocnice.
A na závěr bych se Vás zeptal, jestli se nebojíte návratu negativních příznaků nemoci?
No samozřejmě si moc přeju, ať už se to nikdy nevrátí. Ale já věřím a mám ty své anděly, kteří mi vždy pomůžou.
(KiM)