1. Vybudovat si pozitivní identitu
Prvním úkolem zotavení je vybudovat si pozitivní identitu, jinou než je identita člověka s duševním onemocněním. Co je životně důležité pro jednoho, může být mnohem méně podstatné pro druhého, z čehož plyne, že jenom daná osoba sama může rozhodnout, čeho si osobně cení a co do své identity zahrne.
2. Ohraničení „duševního onemocnění“
Druhým úkolem zotavení je nalézt uspokojivý význam toho, čemu profesionálové říkají duševní onemocnění, abych to mohl ve svém životě ohraničit. To znamená dát smysl vlastní zkušenosti s duševním onemocněním tak, že nemoc nezabere celou moji identitu, ale dostane hranice. Tento smysl může být vyjádřen jako diagnóza, ale taky zcela mimo profesní modely třeba jako spirituální, kulturní nebo existenciální krize (proto uvozovky u duševního onemocnění v nadpisu)
3. Vláda nad sebou (self-management)
Do třetice ohraničením duševního onemocnění vzniká prostor pro rozvíjení vlády nad sebou. Jde o přechod od „být řízený profesionály“ k přebírání zodpovědnosti za sebe a k vlastnímu zvládání. To neznamená být odkázaný jen sám na sebe. To znamená odpovědnost za to, jak mi je. Zahrnuje to taky umění zjednat si pomoc okolí, když je to třeba.
4. Rozvíjení hodnotných sociálních rolí
Konečně čtvrtým úkolem zotavení je dosažení původních, upravených nebo zcela nových sociálních rolí. Míní se tím často role, které nemají nic společného s duševním onemocněním (pracovní, příbuzenské, partnerské, sousedské, …). Hodnotné sociální role jsou opěrným systémem budující se nové identity zotavující se osoby. Podpora lidí v jejich sociálním kontextu je životně důležitá zejména v čase krizí, kdy je podpora ze strany přátel, kolegů a rodiny komplikovanější.
Na rámec osobního zotavení (podle Mike Slade, 100 ways to Recovery, Rethink, London 2009) se můžete podívat tady.