Do rozhovou jim vstupovala také psycholožka Bára Ryklová. Mahuleně, Alexovi i Báře děkujeme za sdílení.
Bára: Jak vnímáte svůj pobyt zde v psychiatrické léčebně?
Alex: No, vnímám ho tak, že byl zapotřebí, především těch prvních pár měsíců. Teď když jsem tu déle, už zapotřebí není, ale mám to prostě soudem dané, že tu musím být. Mám ústavní léčbu, takže tady budu muset být minimálně do lhůty, po které můžu žádat o změnu na ambulantní péči. Teď už tu žiju jakoby na hotelu, no, jako v nějaké polepšovně.
Mahulena: Vnímám ho jako takový odpočinkový, léčebný. Potřebovala jsem ho, protože kdybych byla dál venku, tak by to se mnou asi nedopadlo dobře. Myslím si ale, že teď, když už vlastně nemám ty halucinace a hlasy, že už jsem tady taky jako na hotelu.
Mahulena se ptá Alexe: Cítíš se lépe, když už jsi tu déle?
Alex: Cítím se určitě lépe, ale ta doba je moc dlouhá. Takovou dobu jsem nepotřeboval nikde být…
Bára: Jak jste tu dlouho?
Alex: Je to 5 měsíců. Cítím se lépe. Neřeším takové normální věci. Nemusím někde „tahat jako kůň“. Je to dost odpočinkový, no. Ale nejradši bych odpočíval doma a chodil do práce. Měl takový normální život.
Alex se ptá Mahuleny: Jak vidíš svou nemoc teď, když se podařilo zaléčit některé příznaky?
Mahulena: Vidím svojí nemoc tak, že mi šlo třeba někdy i o život, ani jsem si to neuvědomovala. Teď už to vidím s takovým nadhledem a nedivím se mojí rodině, že z toho měli takový strach.
Mahulena se ptá Alexe: Sašo, jaké máš plány do budoucna?
Alex: Mít život jako před mým 24 rokem. Mít práci, přítelkyni, byt, řidičák. Všechno to co jsem měl zase získat zpátky, protože jsem toho hodně ztratil, tím že jsem začal brát drogy a projevila se mi ta moje nemoc. Mám paranoidní schizofrenii a psychózu. Do budoucna mám plán vrátit se k životu, který jsem měl, než jsem začal zlobit.
Alex se ptá Mahuleny: Je něco, z čeho máš obavy po propuštění?
Mahulena: Mám obavu, že se setkám s bývalými kamarády, že mi znovu nabídnou drogy a že já je neodmítnu. Bojím se, že se to stane i po té komunitě, kam budu nastupovat.
Bára: Co tedy vlastně teď plánujete? Můžete nám k tomu říct víc?
Alex: Plánuju přesun do psychoterapeutické komunity, kde budu minimálně 8 měsíců, předpokládám. Je to komunita pro lidi s duševním onemocněním a k tomu se závislostí na drogách. Chtěla bych pak znovu mít všechno, co jsme měla předtím, než jsem všechno ztratila.
Mahulena se ptá Alexe: Je něco, z čeho máš obavy ty?
Alex: No mám to dost podobně. Mám obavy, aby mi prostě všechno klaplo. Abych si našel takové zaměstnání, jaké by mě bavilo. Třeba jezdit na vysokozdvižném vozíku, jako jsem už v jedné práci dělal. Z hledání práce mám strach dost… Z toho, aby mě brali jako zotaveného. Obavy mám i z toho, abych mohl žít život jako předtím, než mi diagnostikovali duševní onemocnění.
Bára: Máte nějaký vzkaz pro čtenáře našeho rozhovoru?
Mahulena: Důležité je brát léky. Brát je včas a pravidelně. Potom se ta duševní nemoc jakoby ustálí, nebo i zlepší.
Alex: Berte člověka s duševním onemocnění jako někoho, kdo to nemá v životě tak jednoduché jako třeba zdraví lidé. Pomáhejte mu a neopouštějte ho. Ten člověk s nemocí hodně potřebuje dobré vztahy s rodinou a potřebuje mít někoho, kdo ho bude držet nad vodou.
foto: Bára Ryklová