Brzy se nám narodila vytoužená dcera a my se odstěhovali na venkov.
Jsem velmi společenský člověk, ale na vsi jsem nikoho neznala. Dcerce táhlo již na třetí rok, manžel byl stále v práci, když u mě propukla psychóza. Nejdříve nenápadně, potom udeřila celou svou mocí, až na mne manžel musel zavolat záchranku. V těžkých halucinacích jsem se dostala do léčebny, kde jsem byla schopna mluvit pouze německy a v šifrách.
Hospitalizací jsem strávila necelých půl roku. Stihla jsem nabrat 25 kg a úplně se odcizit své dceři – v léčebně ji za mnou nepouštěli.
Návrat domů byl krutý, po lécích jsem stále spala, nic jsem nezvládala, dcerka mě odmítala. Měla jsem strach, že si o mě všichni myslí schizofrenik – vrah.
Netrvalo dlouho a pokusila jsem se o sebevraždu. K lékům mi přibyla i antidepresiva a přediagnostikovali mě na schizoafektivitu. Měla jsem ale štěstí na lékařku, která mi doporučila neziskovku pro duševně nemocné.
Z počátku jsem měla obavy, že tam budou jen více nemocní než já, ale opak byl pravdou.
Najednou jsem měla s kým sdílet svoje pocity, které zdraví nedokázali pochopit. Našla jsem tam přátele a spřízněné duše mezi terapeuty i pacienty. S jejich pomocí jsem vyměnila velmi zaneprázdněného psychiatra. Nyní mám psychiatričku, která mě nenutí polykat bezpočet léků a podporuje mě ve všem, co dělám.
V současné době úspěšně řeším svůj vztah s dcerou za pomoci dětské psycholožky. Zvládám práci i domácnost a pustila jsem se do dodělání chybějícího vzdělání. Mám kamarádky mezi zdravými i nemocnými a spousty plánů do budoucna.
Zdenka Veselská