Ale já jsem hlava paličatá a nechtěl jsem vyhledat odbornou pomoc.
Nemoc pokračovala a příznaky se stupňovaly. A o čem byly mé hlasy? O lásce. Snil jsem o jedné dívce a tak jsem si to vsugeroval, že to dotáhneme až do svatby. Vstával jsem uprostřed noci a mluvil jsem do stěny. Slyšel jsem jí všude, doma, venku, ve škole, 24 hodin denně i ve spánku.
Moje nemoc měla hodně stádií a výkyvů. Od začátku neléčeného stavu až po kontrolovanou nemoc. Asi až po roce jsem vyhledal pomoc psychiatra. Začal jsem užívat léky jako Olanzapin.
Tvoření
To, že hudba je můj lék, se projevuje i v mé nemoci. Hrát na kytaru jsem začal ještě před propuknutím nemoci ve 12 letech. Tehdy mi táta koupil baskytaru. Což není úplně obvyklé začínat na baskytaře. Dlouhý krk a čtyři silné struny, pro 12 kluka. Jenže já a celá moje parta hudebně založených kamarádu jsme chtěli být slavní metalisté a basáka jsme potřebovali.
První zkoušení doma, bicí z kyblíků od pracího prášku, randál a nadšení. Postupem času jsem se propracoval ke" španěle" i elektrické kytaře. Hra na kytaru mě baví, pomáhá mi zahánět špatné myšlenky a také rozvíjí můj intelekt. Víte, někdy vás to zabaví i na celé hodiny, jindy zase chcete kytaru zahodit někam pod postel nebo jí rozšlapat. Ale je to přece radost, říkáte si.
Zotavení.
Už několik let je má nemoc pod kontrolou. Chystám se odstěhovat od rodičů do svého bytu. Žiji v rámci možností normální život. Jsem rád, že jsem svoji nemoc zvládnul a věci už nejsou tak černé...
Následující skladba se mi už dlouho líbila a vždycky jsem chtěl naučit se ji hrát. Můžete ji znát z filmu Desperado, jmenuje se Cancion del Mariachi a tady si ji poslechněté v mém podání:-):