štěstí
jak moc asi
je lehčí než já
tolik toho
nazývá se štěstí
až nebudu mít tělo
rozplynu se v něm
toužím umřít
co nejdřív
andělé mi napoví
kolik asi
váží štěstí?
básník
hle, stříbrná hvězda
padá na jeho hrob
zemřel básník smutných balad
měsíc mu vyseknul poklonu
a slova z jeho děl rozfoukal do okolí
díváš se na tu vesmírnou krásu
strnulá v úžasu
ale uvnitř klidná
přeješ si spatřit víc těch hvězd
dnes naposled
pocítila náhle
ten prudký jas
rozléval se po louce
kopretiny byly královnami
vítr cuchal vlasy
nespěchala
už nebude dlouho svítit
dnes se naposled loučí se svobodou
dnes naposled pocítí plnost
slunečních paprsků
ví, že na tenhle svět se už nevrátí
vítr
učím se číst
v otevřeném nebi
vítr víří prach do spirálek
modrá jakoby tu chyběla
obloha se rdí a zlátne
já nastavuju větru líc
co chceš po mně víc?
jen ať fičí, jen ať duje
laská prsty, profukuje
nedýchám
jednou stanu se větrem
jiný svět
na černou tabuli noci
kdosi píše psaní
vcházíš do dveří neznámých
do dveří otevřených
krajina jiná, než znáš
trochu pustá zdá se
ale když se zakoukáš
spatříš stromy, ptáky, domy
neboj se a vejdi
nový svět čeká
