konference 2020 banner

Eva na vlnách

Je mi 27 let a už 13 let trpím panickou úzkostnou poruchou, depresemi a poruchou osobnosti. Vše začalo na základní škole. Do kolektivu jsem nezapadala, nebyla jsem nijak zvlášť oblíbená a hlavně mi nikdy nešla matematika, čehož učitelka velmi ráda využívala, aby mě zesměšnila před ostatními. Šikana začala v šesté třídě, kdy si spolužáci začali všímat, že nemám mobil, nemám stejné záliby, jsem tichá a hlavně citlivá. Začalo to urážkami, potom schovávání věcí, psaní sprostých slov do sešitů, nakonec nadávky, vyhrožování a mlácení.

Šikana!

Tím vším jsem si prošla od šesté do deváté třídy. Nakonec jsem se zhroutila, odmítala jsem chodit do školy, simulovala jsem, jen abych mohla zůstat doma, čehož si všimli rodiče a vše prasklo. Máma se vypravila do školy za třídní učitelkou, ale výsledek byl katastrofální. Jasně že se všichni dovtípili, kdo tam je šikanovaný. Nic se proto nevyřešilo a šikana pokračovala dál, já jsem se zhroutila a nastoupila ambulantní léčbu na psychiatrii.

Budu prodavačka?

Protože jsem měla špatné známky, nevzali mě na střední školu a v úvahu přicházel jedině učební obor. Vybrala jsem si učební obor prodavačka smíšeného zboží a po prázdninách nastoupila na učiliště do jiného města. Bohužel do nového prostředí jsem zase nezapadla. Největší záliba spolužáků byla chlast a kouření. Toho jsem se odmítala účastnit, ale ve třeťáku, kdy už jsem byla ze všeho zdeptaná, jsem s kouřením začala.

Strach na každém kroku

Tou dobou už se u mě naplno rozjela panická úzkostná porucha a těžká deprese. Každé ráno jsem jela do školy se strachem, co se zase stane, co mi zase spolužáci provedou. Nakonec jsem ten tlak nevydržela a začala jsem chodit za školu. Hrozilo mi tedy, že nebudu připuštěná k závěrečným zkouškám, doma se provalilo moje záškoláctví a já měla doma i ve škole peklo. Nikoho nezajímalo, proč jsem do školy nechodila, všem bylo jedno, že mi bylo tak psychicky zle, že jsem tam nedošla, pro všechny jsem byla jen záškolák a lhářka. Nakonec mě ke zkouškám pustili a já se dostala na nástavbu.

Lepší časy?

Mezitím jsem si našla přítele, který ale trpěl schizofrenií a je v plném invalidním důchodu. Rodiče ho nikdy díky této nemoci nepřijali. Na střední jsem sice nebyla oblíbená, ale lidé mi aspoň dali pokoj. Tak jsem ve stínu úspěšnější spolužačky dokončila střední školu a odmaturovala.

Bohužel jsem tři roky po maturitě nemohla najít pořádnou práci. Pokud už jsem nějaké místo našla, pokaždé jsem se zhroutila, a buď mě vyhodili, nebo jsem odešla sama. Bylo mi hrozně zle, chtěla jsem vést normální život, ale prostě to nešlo. Užívala několikátá antidepresiva, ale vše marné, pokud mě nesužovala deprese, měla jsem masivní záchvat úzkosti.

Nakonec jsem si díky mamce našla alespoň brigádu. Nebylo to sice nic moc, ale aspoň nějaká koruna byla a já mohla jezdit na pohovory. Udělala jsem si rekvalifikaci mzdové účetnictví, ale bylo mi bez praxe stejně k ničemu. Nastoupila jsem tedy brigádně jako prodavačka do knihkupectví, ale každý den jsem tam chodila se strachem, že něco pokazím. Brigáda v knihkupectví mi skončila. Přihlásila jsem se opět na úřad práce a udělala si další rekvalifikační kurz. Tentokrát to byla administrativní pracovnice. V rámci kurzu jsem měla i půlroční stáž. Bohužel jsem ale neměla pro danou práci vzdělání a tak jsem dělala jen nekvalifikované práce. Ještě v průběhu stáže jsem si na radu psycholožky vyřídila částečný invalidní důchod.

Po ukončení kurzu jsem si našla zaměstnání v chráněné dílně na čtyři hodiny denně. V té době se se mnou ale rozešel partner. Našel si jinou slečnu a já jsem z toho málem přišla o rozum. Bylo mi špatně, rozchod byl hodně těžký. Stalo se to zrovna v době, kdy mi nečekaně zemřel děda a já byla opět na dně svých sil. Proto se také stalo, že jsem v práci moc nekomunikovala. Nikdo se tam se mnou nebavil a já jsem se nikomu nesvěřovala.

Spolubydlení

Postupem času jsem se s rozchodem vyrovnala a přestěhovala se od rodičů, kteří mě jen ponižovali, zesměšňovali a porovnávali s mladším a o dost úspěšnějším bratrem. Sehnala jsem si pokoj ve spolubydlení, v bytě nás bylo celkem 5. Můj pokoj byl samostatný a neprůchozí. Dokonce jsem si našla nového partnera a myslela jsem si, že už konečně také budu šťastná.

Vše se začalo hroutit po sedmi měsících, partner na mě pořád neměl čas, takže když jsem ho viděla jednou týdně na pár hodin, byl to skoro zázrak. Na schůzky chodil pozdě, rušil je na poslední chvíli. Po sedmi měsících mi oznámil, že mu bude lépe beze mě a rozešel se se mnou. Ve spolubydlení to také drhlo. Spolubydlící neuklízeli, běžně jsem po všech myla nádobí. Časté návštěvy, hulení trávy, smrad potu, chlastu a trávy, hluk po celý den dlouho do noci, hlasitá muzika, noční mejdany, to jsem měla pomalu každý den.

Vlastní bydlení

Nakonec jsem se rozhodla z bytu odejít a s bývalým partnerem, který také žil ve spolubydlení, jsme se domluvili, že si najdeme byt společně. Po různých peripetiích a kamarádově nerozhodnosti, jsem sehnala hezký 2+1 přes kolegu, muselo se ale chvíli čekat, protože byl v celkové rekonstrukci. Kamarádovi se nelíbil, ale nakonec na to kývnul, a tak jsme podepsali nájemní smlouvu a já jsem se nastěhovala.

V práci to také začalo být lepší, naše firma se přestěhovala na lepší místo, dostali jsme jinou vedoucí dílny, která si mě oblíbila a já jsem začínala být spokojená.

Po měsíci kdy jsme stále bydlela v bytě sama, mi ale kamarád oznámil, že ho to mrzí, ale že se nenastěhuje. Byla jsem opět na dně, musela jsem říct majiteli, že se možná vystěhuji, protože nemám na to, celý byt platit sama. Majitel mě naštěstí pochopil, kamarád měl výpovědní dobu a tak mi tři měsíce aspoň platil nájem. Já jsem se pustila do hledání nové spolubydlící, ale byla to dlouho katastrofa. Nakonec se mi přihlásila jedna slečna a já jsem ji tedy vzala.

V práci nám zaměstnavatel zavedl zásilkovou službu, vše jsem se naučila, zvýšil se mi plat, změnily kolegyně. Je to sice náročné, občas to hodně drhne a já si hledám jinou práci, ale aspoň mám nějaký příjem a nemusela jsem se vrátit k rodičům.

S rodiči jsou vztahy dost napjaté. Mladší bratr se rozhodnul vrátit k rodičům i s přítelkyní a dům postupně zrekonstruovat. Já s tím tak úplně nesouhlasím, ale nakonec jsem rezignovala. Už mi je tak nějak všechno jedno.

Naděje

Nyní jsem víc jak rok sama a partnera nehledám. Nějaké letmé známosti sice byly, ale nikdy z toho nebylo víc, než jen flirt. Mrzí mě, když se musím koukat na to, jak se všechny mé spolužačky pomalu vdávají, zakládají rodinu a já jsem pořád sama. Už jsem se vzdala naděje, že někdy najdu někoho, kdo by mě měl rád takovou, jaká jsem a chtěl by se mnou založit rodinu. Zvykla jsem si na samotu.

Možná, že jednou se to zlepší a i já poznám lásku. Zatím žiju sama. Snad bude brzy lépe.

 

 


Zpět do rubriky Příběhy zotavení