Na kurz pro pracovníky v sociálních službách jsem se přihlásila jen proto, že to je povinná minimální kvalifikace pro vykonávání práce peer konzultanta u nás v Ledovci. Vzhledem k tomu, že jsem původní profesí ajťák a mám jen základní peerský kurz, brala jsem to jako nutné zlo. Vlastně jsem čekala nezáživný výklad, zahlcení informacemi a měla jsem obrovský strach, jak zvládnu sepsat a obhájit závěrečnou práci. A co když bude na konci ještě nějaký test znalostí? Jak to dám při mých problémech s pamětí? Kurz trval tři týdny a dva dny s týdenními přestávkami mezi každým týdnem. Měla jsem očekávání spíše negativní než pozitivní.
Jak moc jsem se mýlila, mi došlo hned první den kurzu. Lektoři nás dokázali zaujmout, rozpohybovat a navzájem se mezi sebou seznámit. Tím začala jízda, která pokračovala až do úplného konce kurzu. Z celého programu pro mě byla naprosto zásadní část „psychiatrické minimum“, část věnovaná zotavení a část věnovaná sebepéči, opět v kontextu zotavení.
V psychiatrickém minimu jsme mimo jiné probírali, jak by se mělo pracovat s kojícími matkami v psychiatrické péči. Že v některých zemích mají speciální krizová lůžka, kde může dítě zůstat se svou maminkou. Tohle téma je pro mě obrovsky citlivé. Na své cestě zotavení jsem jej již mnohokrát opracovávala z různých stran a pohledů. A přesto mě mé vzpomínky na moji první hospitalizaci krátce po porodu mého syna totálně odrovnaly. Zvlášť když jsem se lektora přímo zeptala, jestli to, co se stalo mně, “je normální praxe”. Odpověděl mi, že to vidí jako systémové selhání. Rodina mě tehdy na radu dětské doktorky lstí vylákala do auta, a tím mě odvezli do psychiatrické léčebny. Tam tehdejší manžel vyřídil s doktorem příjem a se mnou se nikdo nebavil. Nechali si mě tam a já se bránila, že mám doma dítě, které kojím. Tím, že jsem se bránila, označili mě za agresivní a zavřeli na samotku. Do hnusné studené kobky s malým okénkem u stropu, tureckým záchodem u zdi a matrací uprostřed. Byla jsem hrůzou bez sebe a dodnes mě ty vzpomínky děsí. Když mi po téměř třiceti letech od této události odborník potvrdil, že způsob, jak se mnou zacházeli, nebyl správný, bylo to pro mě obrovské zadostiučinění. Zároveň to bylo obrovsky bolestivé. Nebylo mi z toho vůbec dobře a večer jsem přemýšlela, jak ten zážitek co nejlépe integrovat, abych vůbec mohla usnout. Naštěstí mám už svoji záchrannou síť a mám, komu zavolat. Kamarádka byla moje první volba. Provolaly jsme spolu asi dvě a půl hodiny, ale pomohlo mi to zase se poskládat a v klidu usnout. Ráno jsem pak už byla zase v pořádku a silnější o tu zkušenost.
V části zaměřené na zotavení mi došla naprosto zásadní věc. S manželem máme v péči jeho syna s mentálním postižením. Zatím žije s námi v domě. Je mu už 25 let. Plánovali jsme s manželem, že v horizontu pěti let začneme pro syna shánět chráněné bydlení, že není schopný bydlet sám. A mně na kurzu došlo, že i kdybychom mu sehnali sebelepší službu chráněného bydlení, vytrhneme ho z komunity, kde je zvyklý žít většinu života. U nás ve vsi žije moje matka, oba moji bratři s rodinami, moje sestřenice s rodinou, syna tam znají a on zase zná spoustu lidí z vesnice z různých akcí, kam společně chodíme. A tak s manželem chceme zažádat o obecní byt v místní bytovce. Myslíme si, že s dopomocí terénní pečovatelské služby by si mohl syn zvyknout bydlet sám a zároveň zůstat mezi lidmi, které zná.
Při praktickém cvičení na téma sebepéče jsme narazili na téma úmrtí miminka. Opět moje těžké téma. Prožila jsem tři samovolné potraty a neměla jsem v té době prostor pro truchlení a rozloučení se s nenarozenými miminky. Doma mi tehdy řekli: „To se stává. Jsou na tom lidi i hůř, tak se seber.“
Neměla jsem v té době žádnou oporu, a tak to pro mě zůstalo velmi citlivé. Tohle téma jsem si vzala další týden do psychoterapie. A musím říct, že to bylo hodně výživné. Nakonec jsem si sama pro sebe udělala rozlučkový rituál, kde jsem za každé své nenarozené miminko zapálila jednu svíčku a s láskou jsem je odeslala mezi ostatní duše mých zemřelých blízkých.
Pro mě jako účastníka kurzu bylo nesmírně důležité, že lektoři i účastníci kurzu společně vytvořili bezpečné prostředí, ve kterém bylo možné sdílet své pocity, názory a uvědomění. I tím byl pro mě tento kurz výjimečný. I podle lektorů jsme se sešli jako neobvykle dobrá parta.
Tak se z povinného kurzu stal další milník na mé cestě zotavení. Nejenže jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací. Nejenže mě kurz formoval tak, že jsem se totálně rozložila a zase poskládala, trochu nově. Ale poznala jsem i spoustu nových a zajímavých lidí – ať už lektorů nebo kolegů účastníků. Jsem moc vděčná za to, že jsem mohla absolvovat právě tento kurz ve Fokusu Praha. Pokud někdo chce pracovat v oblasti duševního zdraví a potřebuje kurz pro pracovníka v sociálních službách, je kurz ve Fokusu Praha jasná volba. Rozhodně jej doporučuji. Určitě stojí za to. Mě posunul zase o pár kroků dál na mé cestě zotavení.