Žijeme ve velmi vyspělé zemi, a tudíž převážně v materiálním dostatku. Jsme společnost, která je do značné míry založená na tom něco vlastnit, pořizovat si nové věci, vyměňovat staré za nové a neustále se obklopovat nejrůznějšími předměty. Věci se staly běžnou součástí našeho života a často jim ani nevěnujeme příliš pozornosti. Jsou kolem nás od rána do večera.
Jak moc nás ale věci kolem nás skutečně ovlivňují? Co pro nás znamenají dary, které dostáváme od druhých? Jak působí věci, které si sami koupíme, věci, po kterých pouze toužíme, nebo dokonce věci, o které jsme přišli, případně nám byly odcizeny? A může mít nějaký význam i to, odkud určitá věc pochází?
Možná si některé z těchto otázek běžně nepokládáme. Přesto si myslím, že stojí za to se nad nimi zamyslet. Věci totiž nejsou jen předměty. Mohou v sobě nést vzpomínky, emoce, příběhy, vztahy a někdy také zvláštní pocit, který jen těžko dokážeme popsat slovy.
Dárek není jen věc
Dárek pro mě nesymbolizuje pouze to, že si nás někdo cení, že nás má rád nebo že nám na někom záleží. Dárek může mít mnoho různých významů. Někdy je skutečně upřímným vyjádřením lásky, přátelství nebo vděčnosti. Jindy může být způsobem, jak si získat přízeň druhých. Může symbolizovat omluvu, poděkování, snahu někoho potěšit, ale někdy může být také pouhým úplatkem. Je proto zajímavé zamyslet se nejen nad samotným dárkem, ale také nad jeho původem.
Může se stát, že dotyčná osoba najde dárek například u popelnic nebo někde, kde ho někdo vyhodil. Přesto může být pro obdarovaného velmi cenný. Jiný dárek mohl být už jednou darovaný a někdo ho jednoduše poslal dál. Někdo další může dárek sám vytvořit, případně ho alespoň částečně vyrobit nebo upravit. A někdy může být dárek opotřebovaný, starý nebo na první pohled úplně obyčejný, a přesto udělá obrovskou radost.
Možná právě v tom je určitá krása dárků. Jejich skutečná hodnota totiž nemusí vůbec odpovídat jejich ceně. Někdy může být mnohem cennější obyčejná věc, kterou nám někdo věnoval s láskou, než drahý předmět zakoupený jen proto, aby se splnila určitá společenská povinnost.
Energie, se kterou dárek přichází
Důležité také je, v jaké situaci onen dárek dostáváme a s jakou energií k nám přichází jeho dárce. Někdy člověk z druhého cítí, že se mu dárek příliš dávat nechce. Jindy zase můžeme vnímat, že se dárce bojí naší reakce a přemýšlí, jestli se nám dárek bude líbit. A potom existují okamžiky, kdy z člověka cítíme velmi dobrou energii. Vidíme, jak se těší, až dárek rozbalíme, a jakou má radost z toho, že nám může něco předat.
Darem tedy podle mě není pouze samotný předmět. Darem je také způsob, jakým je předáván. Dárce nám vlastně může dát trošku kusu sebe. V okamžiku předávání se do dárku podle mého názoru promítá i určitá energie člověka, jeho nálada, vztah k nám a možná i jeho vlastní příběh. S dárkem tak dostáváme nejen konkrétní věc, ale také určitý kousek toho druhého člověka, jeho osoby a života. Nezáleží vždy na tom, co přesně je to za dárek. Svým způsobem může odrážet život člověka, který ho předává. Charakter dárku může být i charakterem předávajícího. Věřím, že tyto energie jsou určitým způsobem součástí onoho dárku, který si potom někdy velmi rádi a jindy možná i neradi neseme domů. Je to určitá magie.
Když si něco přitáhneme
Věřím také v to, že některé dary a věci, na kterých tolik nelpíme, ale zároveň bychom je velmi chtěli, si můžeme k sobě přitáhnout téměř magickou, nebo chcete-li Božskou energií. Ano, pozor – podle mého názoru se to týká především věcí. Ty se totiž z mého pohledu dají přitáhnout asi nejsnáze.
A proč? Většinou jde o věci, kterých se nám buď dlouho nedostávalo, nebo jsme je spíše vždy darovali druhým, než abychom si je pořídili sami pro sebe. Mohou to být také naše nejtajnější touhy, na které podvědomě myslíme už velmi dlouho, přestože si je třeba sami před sebou ani příliš nepřiznáváme. Toto je pro mě velmi zajímavý jev. Pozoruji to už dlouho a pokaždé, když si něco přeji, vlastně ani nečekám, že bych si danou věc skutečně mohla nějakým způsobem přitáhnout. A přesto se ke mně nakonec naprosto nečekaně dostane. Někdy člověk ani neví jak. Nechápu, jak přesně toto funguje. Nedokážu vysvětlit mechanismus, který by za tím měl stát. Přesto mi to připadá minimálně velmi zvláštní.
Obzvlášť zajímavé je, že čím méně věcí si přeji a zrovna mám, tím více se jich ke mně dostává. Možná je to jen náhoda. Možná si člověk začne více všímat toho, co by dříve přehlédl. A možná je za tím opravdu něco, čemu zatím úplně nerozumíme. Každopádně je to něco, čeho si ve svém životě všímám.
Když o věci přijdeme
V životě můžeme přijít o hodně věcí. A nemusí jít jen o drobnosti, které lze snadno nahradit. Můžeme přijít o auto, nemovitost, pozemek nebo o jiné opravdu cenné záležitosti. Ztráta něčeho, co jsme dlouho budovali nebo na čem nám velmi záleželo, může být samozřejmě bolestivá.
Přesto si myslím, že není nač plakat. Pořád je pro člověka nejdůležitější jeho vlastní zdraví, pozitivní naladění, láska k lidem, přírodě a ke zvířatům. To jsou hodnoty, které podle mého názoru žádná věc nemůže plnohodnotně nahradit. Věci můžeme ztratit. Můžeme o ně přijít, mohou se rozbít, mohou nám být odcizeny nebo je můžeme z nějakého důvodu sami opustit. Nejsou na pořád, stejně jako my sami.
Věci a příroda
Právě výroba věcí zároveň ničí naši přírodu. Je to smutné, protože čím více chceme vlastnit a spotřebovávat, tím více věcí se musí vyrábět. Za každým výrobkem přitom stojí určité množství surovin, energie, dopravy a lidské práce. Některé věci používáme dlouhé roky, jiné jen krátce a potom je nahradíme něčím novějším. Ano, výrobek plus práce, rovná se mzda a tu my všichni v dnešním světě potřebujeme. Je to systém, který zatím takto funguje a fungovat bude asi ještě hodně dlouho. Moc bych si přála věřit v minimalismus, který by naší přírodě pomohl a postupně ji napravil. Přeji si světový mír a kdo by ne? Nemyslím tím, že bychom měli přestat používat věci nebo se vrátit do minulosti. Bez věcí se samozřejmě neobejdeme. Potřebujeme oblečení, nábytek, nástroje, elektroniku a mnoho dalších předmětů. Ale možná bychom se mohli naučit rozlišovat mezi tím, co skutečně potřebujeme, a tím, co pouze chceme. Možná by nám někdy stačilo méně.
A právě zde se podle mě nabízí jednoduchá otázka: Potřebujeme opravdu všechno, co právě teď máme doma, případně někde jinde? Vsadím se, že ne. Kdybychom se každý z nás podívali kolem sebe, pravděpodobně bychom našli mnoho věcí, které jsme dlouho nepoužili, nepotřebujeme je nebo jsme na ně dokonce úplně zapomněli. Pak je možné někoho podarovat. Nemusí se úplně vše vyhazovat. Existuje spousta organizací, které by naše věci mohly předat dál lidem, kteří by je ještě rádi využili.
Když přijdeme o nemovitost nebo pozemek
Ještě se vrátím k případu, kdy člověk přijde o nemovitost nebo pozemek. Co se vlastně muselo stát, že dotyčný, pokud se toho dobrovolně nevzdal, už tuto věc nemůže mít? Měl v sobě dost pokory, úcty, slušnosti, čestnosti a poctivosti? Nebo měl naopak pokřivený charakter, zlost a zášť?
Ano, i toto je možné. Stejně tak je ale možné, že člověk jednoduše neuměl hospodařit s penězi. Neznal jejich skutečnou, řekněme správnou hodnotu pro život. Možná příliš utrácel, možná nedokázal plánovat, možná si neuvědomoval, že některá rozhodnutí mohou mít dlouhodobé následky.
Někdy v tom ale může hrát velkou roli také smůla. Může dojít k vytunelování firmy, kdy byl majitel málo obezřetný. Může přijít špatný podpis pracovní nebo jiné nevýhodné smlouvy. Člověk může udělat jedno rozhodnutí, které se později ukáže jako zásadní chyba. Co se týče půjček, to už je jiná kapitola a v tomto článku se jí věnovat nebudu. A potom jsou samozřejmě situace, které člověk nemohl vůbec předvídat.
Ne vždy tedy musí být ztráta majetku výsledkem špatného charakteru nebo nezodpovědnosti. Někdy je život jednoduše složitý a okolnosti se mohou obrátit proti nám.
Jsme obklopeni přemírou věcí
Dnešní člověk je obklopen obrovským množstvím věcí. A nejen věcí samotných, ale také nabídek na další a další věci. Všude na nás „číhají“ výrobky ve výlohách, na billboardech, v časopisech, v televizi, na internetu a na nejrůznějších webových stránkách. Reklama se stala naprosto běžnou součástí našeho života. Především sociální sítě, včetně Facebooku, mohou velmi intenzivně vstupovat do našeho vědomí i podvědomí. Neustále nám ukazují výrobky, služby a nabídky, které jednoduše ,,musíme mít“. Koupit. Vyzkoušet. Vlastnit. A hlavně – neměli bychom mít pocit, že nám něco uniká.
Internet přitom samozřejmě neví, jestli máme nebo nemáme zrovna peníze. Reklama se nám zobrazuje kdykoliv. Ať už si danou věc můžeme nebo nemůže dovolit. A ve většině případů jde o velmi nedůležité věci. Internet doslova ,,číhá na svoji oběť“, čeká na člověka, kterého určitý výrobek zaujme natolik, že za něj klidně utratí i nemalou částku a to právě někdy i v případě, kdy si danou věc moc dovolit nemůže.
Síla marketingu a emoce
Marketing se za několik uplynulých let hodně změnil. Mnohem více hraje především na emoce a na pocit určité „potřebnosti“. Neříká nám pouze to, že něco existuje. Snaží se nám říct, že to to prostě musíme mít! Že bez toho náš život nebude tak hezký. Že s tou věcí budeme šťastnější. Krásnější. Úspěšnější. Modernější. Alespoň na mě takto reklamy, ať už viditelné, nebo méně viditelné, často působí. Člověk potom může snadno získat pocit, že něco opravdu nutně potřebuje, i když ještě před několika minutami vůbec nevěděl, že daný výrobek existuje.
To je podle mě velmi zajímavá vlastnost dnešní doby. Naše touhy totiž nejsou vždy pouze naše vlastní. Některé z nich v nás mohou být vytvořeny okolím, reklamou, společností nebo neustálým porovnáváním se s ostatními. A právě zde bychom měli být opatrní.
Pozor na nakupování
Prosím, dávejme si pozor na vtíravé i méně nápadné reklamy. Nenechme si jimi zcela zaplnit hlavu. A také nebuďme na internetu přespříliš. Myslím, že je velmi důležité dělat si pravidelný detox od sociálních sítí, reklam a neustálého přísunu nových informací. Jak často, to už záleží jen a jen na každém z nás. Někdo potřebuje jeden den, někdo víkend, jiný třeba delší dobu.
Je dobré si čas od času uvědomit, jak se cítíme, když nejsme neustále vystaveni nabídkám dalších věcí. Možná zjistíme, že najednou nic nepotřebujeme. Možná zjistíme, že máme doma dost. A možná dokonce zjistíme, že jsme šťastnější, když nepřemýšlíme nad tím, co dalšího bychom si mohli zase koupit, a raději se místo toho věnujeme prospěšnějším aktivitám. Četba knih. Sport. Vzdělávání. Nebo být s našimi blízkými osobami.
Když se z nakupování stane závislost
Nakupování může být příjemné. Může nám udělat radost a někdy je samozřejmě naprosto v pořádku koupit si něco, po čem toužíme. Upřednostňuji spíše praktické věci, ale každý to má trochu jinak nastavené.
Problém může nastat ve chvíli, kdy se nakupování stane potřebou, bez které se člověk nedokáže cítit dobře. Pak už nejde pouze o věci. Jde o emoce. Člověk může nakupovat proto, aby zahnal smutek, nudu, frustraci, osamělost nebo stres. Krátkodobě se může cítit lépe, ale později může přijít lítost, finanční problémy nebo další nepříjemné pocity. A tak se může vytvořit začarovaný kruh. Nakoupím → mám radost → radost odezní → cítím se špatně → znovu nakoupím.
Proto bychom měli být opatrní. Věci nám mohou život zpříjemnit, ale neměly by se stát nutkavou potřebou neustále bažit po nových a nových.
Co tedy věci vlastně znamenají?
Jde o to najít k nim zdravější vztah. Můžeme mít rádi krásné předměty. Můžeme se těšit z dárků. Můžeme mít radost z nového nábytku, auta, oblečení nebo čehokoliv jiného. Ale zároveň bychom si měli připomínat, že věc je stále jen věc. Může nám být ukradena. Můžeme ji ztratit. Může se rozbít. Můžeme o ni přijít kvůli životní situaci, kterou jsme nemohli ovlivnit.
A právě v takových chvílích se ukáže, co je pro nás skutečně důležité. Jiné hodnoty. Možná také zjistíme, že některé věci jsme milovali více, než bylo potřeba, a jiné jsme naopak nikdy nepotřebovali tolik, jak jsme si mysleli.
Na závěr
Věci jsou součástí našeho života a bez nich se samozřejmě neobejdeme. Neměli bychom ale dovolit, aby se z nich stal středobod.
Můžeme si užívat to, co máme, a zároveň si vážit toho, co není možné koupit. Zdraví. Lásky. Přátelství. Rodiny. Přírody. Zvířat. Klidu. A především života samotného.
Možná bychom se proto měli čas od času zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a položit si jednoduchou otázku: Co z toho, co mám, skutečně potřebuji? A co už jen vlastním proto, že jsem si zvykl/a věci mít?
Možná zjistíme, že toho máme až příliš. A možná zjistíme ještě něco důležitějšího – že ke spokojenému životu nepotřebujeme tolik věcí, kolik nám dnešní svět neustále podstrkuje.
Největším bohatstvím je právě to, co se nedá koupit. Afirmace nám může pomoci: ,,Mám dostatek a nebojím se nedostatku“! Buďme štědří a nápomocní, pokud to bude v našich možnostech a silách!