To, co jsem zažila, bych nepřála nikomu. Ani nepříteli.

Pět a půl roku žila na ulici, kde se k psychickým obtížím přidalo pití a násilný vztah. Po letech v psychiatrické nemocnici v Dobřanech dnes znovu bydlí a těší se na další byt, který si bude moci zařídit. Domov pro ni není samozřejmost, znamená bezpečí, čistotu a místo, kam se člověk může vracet.

Upozornění: V tomto rozhovoru mluvíme otevřeně o domácím násilí, závislostech a životě na ulici.

Kdy začaly první potíže?

Asi v patnácti, ale onemocněla jsem v sedmnácti. Odstěhovali jsme se na samotu. Máma si vzala nevlastního otce, byla těhotná se sestrou a stěhovali jsme se do baráčku. Bylo toho na mě hodně. Škola, práce, doma se pořád uklízelo a málo jsem spala, někdy třeba jen dvě hodiny denně. Ve třeťáku jsem odešla ze školy, protože bylo potřeba vydělávat peníze, a šla jsem do kravína. Nevlastní otec byl hodně přísný. A taky mě obtěžoval.

Tehdy vás poprvé hospitalizovali?

Začala jsem slyšet hlasy. Lítala jsem po vesnici sem a tam a říkala nějaké nesmysly. Máma říkala, že nevěděla, co se mnou, že se mnou nebyla řeč. Zavolala sanitku a odvezli mě. Bylo mi sedmnáct a řekli mi, že mám psychózu.

Jaký byl váš první dojem z psychiatrie?

Hrozný. Vůbec se mi tam nelíbilo. Prosila jsem mámu a tátu, ať mě vezmou zpátky, že tam nechci být. Po čtrnácti dnech mě pustili domů. Pamatuju si hnusné jídlo, pořád prášky a celé mi to připadalo takové divné. Doktoři, pacienti, všechno bylo cizí.

Další hospitalizaci byla podobná?

V osmnácti mě odvezli na Lochotín. Tam už to bylo lepší, protože jsem začínala počítat s tím, že se se mnou asi opravdu něco děje. Pořád jsem to ale nechápala úplně. Byla jsem tam osm měsíců. Řekli mi, že mám psychózu, že musím brát léky a chodit na injekce a že je pravděpodobně budu potřebovat do konce života.

Jak jste se cítila, když jste to slyšela?

Špatně. Nechtěla jsem si to připustit. Říkala jsem si: Proč já?

Měla jste tehdy pocit, že vám hospitalizace pomáhá?

Určitě mi pomohla. Zaléčili mě a byla jsem po lécích kompenzovaná. Bylo to oddělení pro mládež, hráli jsme na kytary a navázala jsem tam i nějaká přátelství. To už je ale dávno.

Mezitím jste pořád pracovala?

Chodila jsem do kravína. Ta práce mě docela bavila, dobře se mi pracovalo se zvířaty. Jenom ten režim byl špatný na spánek. Ráno se začínalo hodně brzy, potom se šlo znovu odpoledne. Člověk spal mezi prací a v noci zase vstával.

Pak jste žila několik let v Německu. Byla jste tam spokojená?

Byla. Manžel byl hodný. Měla jsem tam přátele, chodili jsme na karnevaly, na burzy, nakupovat. Bylo to hezké období. Nejdřív jsem doma montovala drátky do rádií. To mě bavilo, i když to nebyla placená práce. Potom jsem přes kamarádku začala uklízet a uklízela jsem také knihovnu a muzeum. Dělala jsem to asi šest a půl roku a bavilo mě to. Měla jsem tehdy jednu dobrou kolegyni.

Jak se po nemoci vyvíjel váš vztah s rodinou?

Nějak hůř. Už to nebylo ono. Máma mi kvůli té nemoci říkala, že jsem divná, a bylo to nepříjemné. Byla období, kdy jsme spolu vůbec nemluvily. Když jsem později skončila na ulici, máma mi řekla, ať jdu pryč, a vztah se ještě víc pokazil. Nedávno se tady byly máma a sestra podívat, ale potom se to zase zhoršilo. Teď zpracovávám hlavně to, že s mámou skoro nejsem v kontaktu.

Jak se stalo, že jste nakonec skončila na ulici?

Bydlela jsem na ubytovně. Potkala jsem tam muže, který působil sympaticky. Dali jsme se do řeči a jednou mě vzal za ruku a řekl: Pojď se mnou, mám barák, bude to dobrý. Šla jsem s ním. Druhý den jsem zjistila, že ten barák je už dávno prodaný. Vrátila jsem se na ubytovnu, ale už mě nevzali zpátky, porušila jsem pravidla. Tak jsem s ním skončila na ulici. Byla jsem tam nakonec pět a půl roku. Začala jsem s ním pít víno. Ze začátku jsem se cítila skoro svobodná, ale potom už to bylo hrozné.

Co vám tehdy pití dávalo?

Možná nějakou úlevu, ale vlastně nevím. Prostě jsem se s ním rozpila a potom už to bylo pořád víno. Ráno jsme vstali špinaví a šli pro víno. Nutil mě i žebrat, na víno nebo na jídlo. Pak už jsme pili celý den.

Jak byste život na ulici vysvětlila člověku, který ho nezažil?

Nepravidelná hygiena. Pořád starosti, stres. Je to nebezpečné. Nemáte postel, spíte na nějakých hadrech nebo na staré matraci. Když prší, tak prší. Když sněží, tak sněží. Když je zima, musíte ji prostě překonat. Pět let překonáváte strašnou zimu. Mrzne, tak mrzne. Prostě mrzne a mrzne.

Upozornění: Odpověď na následující otázku obsahuje násilí. Pokud se na to necítíte, raději ji přeskočte.

Měla jste někdy namále, že už šlo o život?

Jednou mě zbil železnou tyčí. Upadla jsem do kómatu a dva dny jsem ležela v lese. Potom jsem se zvedla a dovolala se na polikliniku, odkud mě odvezli na chirurgii. Měla jsem polámaná žebra a podlitiny. Tehdy jsem si myslela, že umírám.

Cítí se člověk na ulici pořád jako člověk?

Když má člověk v sobě hodně vína, už tolik nevnímá, kdo se na něj jak dívá. Ale nepříjemné to je. Třeba ráno někam jdete špinavá a všichni koukají. Je to úplně jiný život než bydlet, platit nájem a chodit do práce.

Proč jste od toho násilného muže neodešla dřív?

Lidé mi říkali: Proč od něj nejdeš, proč se neosamostatníš? Jenže já jsem byla zamilovaná a nechtěla jsem se od něj odpoutat. Až když jsem viděla, že mi opravdu ubližuje, začala jsem to cítit jinak. Už jsem k němu necítila to, co na začátku, a těšila jsem se, že jednou budu někde, kde budu mít postel, sprchu a jídlo.

Vy jste potom skončila i ve vězení?

Dostala jsem nejdřív 250 hodin, které jsem měla odpracovat. Udělala jsem asi polovinu a potom se to změnilo na trest. Pak jsem šla do psychiatrické nemocnice do Dobřan. Jenže mně se tam nelíbilo a utíkala jsem. Utekla jsem celkem třikrát. Na ulici jsem si koupila víno, potom mě chytili kriminalisté a odvezli zpátky. Tím se mi ten pobyt prodlužoval. Nakonec jsem v Dobřanech byla osm let.

Jak se objevil ve vašem životě Ledovec?

Jezdili za mnou už do léčebny. Dozvěděla jsem se tam, že Ledovec pomáhá lidem najít bydlení, práci a s dalšími věcmi. Nejdřív jsem zkoušela jinou organizaci, ale s bydlením to nevyšlo, a potom za mnou začal jezdit Ledovec. Jsme v kontaktu asi čtyři nebo pět let.

Co se vám s jeho pomocí podařilo změnit?

Hlavně bydlení. A taky řešíme věci okolo, co mě baví a co bych chtěla dělat. Když mě letos na jaře pustili z hospitalizace, šla jsem rovnou sem do tohohle bytu. Teď mi našli další a budu se stěhovat.

Jaké to je po tolika letech zase bydlet?

Je to paráda. Opravdu paráda. Akorát musím kouřit venku, i v noci, a to je blbé. Ale těším se do nového bytu. Těším se na vybavování a nakupování nábytku. Gauč už mám. Domov je bezpečí. Čistota. Člověk má kam se vracet. A když má domov, může jinak navazovat kontakty a přátelství než na ulici.

Co byste teď chtěla dělat?

Chtěla bych si najít nějakou práci, třeba úklid. Už teď pořád hledám, co bych mohla dělat. Když jsem tady neměla co dělat, uklidila jsem autobusovou zastávku, protože byla hrozná. Taky jsem vyplela kus chodníku. A chtěla bych si koupit šicí stroj. Vyučila jsem se jako šička, tak bych si chtěla zkusit, jestli to ještě umím. Třeba si ušít kalhoty.

Bojíte se, že byste se mohla někdy vrátit na ulici?

Doufám, že ne, ale obávám se toho. Třeba za pět nebo za deset let se to může stát, ale nemusí. Když budu mít důchod a budu chodit do práce, měla bych nájem utáhnout. Je pro mě důležité bydlet, žít, a ne živořit někde s flaškou v ruce.

Jste spokojená se současnou léčbou?

Jako jo. Chodím pravidelně k psychiatričce a na injekce jednou za čtrnáct dní. Teď mi změnila injekce zpátky na ty, které jsem chtěla, a cítím se dobře. Ještě bych chtěla změnit některé léky, ale paní doktorka říkala, že jsem na těch současných psychicky dobrá, takže zatím počkáme.

A jak dnes vnímáte diagnózu schizofrenie?

Až po letech v Dobřanech mi řekli, že je to schizofrenie. Dneska beru prášky, chodím na injekce a plním to, co musím. Je to těžké, ale řekla bych, že se s tím pomalu nějak smiřuju. Beru to tak, že je to moje součást a že s tím musím žít. Dřív jsem to brala jinak. Člověk stárne, něco prožije a potom to vnímá jinak než v osmnácti. Samozřejmě mi vadí, že tu nemoc mám, ale už to mám trochu zpracované. Pomohl mi asi celý průběh té nemoci a můj život.

Máte teď nějaké věci nebo rituály, které vám pomáhají?

Pomáhá mi zacvičit si aspoň deset minut. Normální cviky, hýbat se. Nebo chodit na procházky. Ráda si všímám kytek, stromů a v zimě zmrzlých listů. Když je nějaký zajímavý zmrzlý list, klidně si k němu kleknu a vyfotím si ho. A pomáhá mi zaměstnávat ruce. Pletení, háčkování, kreslení nebo vybarvování. Když jsem byla ve vězení a mohla jsem zase háčkovat kabelky, bylo to pro mě důležité.

Co dnes zvládáte, co vám dřív nešlo?

Zvládám domácnost. Umyju nádobí, zametu, vytřu, vyperu a složím věci. Když jsem byla psychicky hodně špatně, tak mi to nešlo. Teď si třeba sednu a něco kreslím nebo vybarvuju. Pivo si občas dám, neříkám, že vůbec nepiju, ale není to ten život jako na ulici.

Zjistila jste během toho všeho něco o sobě?

Že umím docela dobře plést. A že když opravdu chci, tak něčeho dosáhnu. Když mám čistou hlavu a dokopu se k tomu.

Kdybyste měla dát mladšímu já nějakou radu do života, co by to bylo?

Hlavně že všeho moc škodí. Všechno ve velkém množství škodí. Alkohol, drogy, kafe, cvičení, práce, spánek. Všeho moc škodí. I moc lásky škodí.

Když má člověk pocit, že život není fér, existuje nějaká rada, co s tím?

Neposlouchat blbce. Jenže blbec se nepozná hned. Někdy to člověk pozná až za tři nebo čtyři roky. Ale když už ho pozná, neměl by ho poslouchat dál. Mně se to nepovedlo.

Proč se moc nelitujete?

Protože to nikam nevede. Sebelítost nikam nevede. Když se člověk bude pořád litovat, nikam ho to neposune.

Co pro vás znamená naděje?

Naděje je nějaká víra v něco lepšího. Na ulici jsem často cítila beznaděj, že mi nikde není pomoci. Pak přišla naděje vlastně ve chvíli, kdy mě zavřeli. Ve vězení jsem mohla háčkovat kabelky. Potom v léčebně už jsem mohla chodit ven, mohla jsem si plést, uvařit si. Hlavně jsem se dostala z ulice. Ta naděje v člověku pořád někde je. Byla jsem bohatá i chudá. V Německu jsem byla bohatá a na ulici chudá. A už nechci být bohatá. Chci žít tak nějak normálně.

Co byste chtěla, aby bylo ve společnosti jinak, pokud jde o duševní zdraví?

Když už člověk musí být v psychiatrické léčebně, chtěla bych, aby bylo na jednom oddělení méně lidí. Pak by se personál mohl víc věnovat jednotlivým pacientům. Každý má něco jiného a je těžké, když je lidí na oddělení moc. Za ty roky se ale některé věci zlepšily. Zlepšilo se jídlo, personál i léky a někde je méně lidí na pokojích. Oproti tomu, jaké to bylo před třiceti lety, je to rozdíl.

Máte něco, co byste chtěla říct na závěr?

Možná jenom: Drž se.

---

Příběh

Měla jsem krásné dětství. Mámu, sourozence, kamarády, školu, hudebku, knihovnu i taneční. Vyučila jsem se jako švadlena pro konfekci a prádlo. Šití mě bavilo, i když dneska spíš pletu. Potíže začaly na střední škole. Bylo mi patnáct, když jsme se odstěhovali na samotu. Máma se znovu vdala, doma bylo hodně práce, já chodila do školy, pak do kravína, málo jsem spala. Někdy jen dvě hodiny denně. Nevlastní otec byl hodně přísný a obtěžoval mě. V sedmnácti se všechno zlomilo. Začala jsem slyšet hlasy, běhala jsem po vesnici, říkala nesmysly. Máma nevěděla, co se mnou, a zavolala sanitku. Poprvé mě odvezli do léčebny. Řekli mi, že mám psychózu. Bylo to hrozné. Prosila jsem, aby mě vzali domů. Později jsem byla hospitalizovaná ještě mnohokrát. Dozvěděla jsem se, že budu muset brát léky a chodit na injekce pravděpodobně celý život. Nechtěla jsem tomu věřit. Říkala jsem si, proč já?

Byly i dobré roky. Pracovala jsem se zvířaty, odjela jsem do Německa, vdala se, uklízela v knihovně a muzeu, měla přátele, karnevaly, burzy, obyčejný život. Pak se ale věci zhoršily. Po návratu do Česka jsem byla na ubytovně. Tam jsem potkala muže, který mi řekl, že má dům a že bude dobře. Vzal mě za ruku a já šla. Druhý den jsem zjistila, že žádný dům není. Na ubytovnu mě už nevzali zpátky. Na ulici jsem nakonec byla pět a půl roku. Ze začátku jsem si připadala svobodná, ale brzy to bylo hrozné. Ráno víno, přes den víno, špína, zima, strach, žádná postel. Když pršelo, pršelo. Když mrzlo, mrzlo. Člověk musel prostě přežít zimu. Ten muž mě později začal bít. Jednou mě zbil železnou tyčí tak strašně, že jsem dva dny ležela v lese. Měla jsem polámaná žebra a tělo samou podlitinu. Tehdy jsem si myslela, že umírám.

Z ulice jsem se nakonec dostala přes soud, vězení a ochrannou léčbu. Nebylo to jednoduché. V Dobřanech jsem strávila osm let. Utíkala jsem, vraceli mě zpátky, pobyt se prodlužoval. Ale i tam se objevily malé věci, které mě držely nad vodou. Háčkovala jsem kabelky, pletla, mohla si uvařit, chodit ven. Naděje byla nakonec schovaná právě v tom, že jsem se dostala z ulice a měla zase místo, kde jsem mohla být aspoň trochu doma.

Dnes mám podporu Ledovce, bydlení a těším se na nový byt. Učím se hospodařit s penězi, chodím k psychiatričce, beru léky a injekce. Se schizofrenií se pomalu smiřuju. Je to moje součást. Zvládám domácnost, uklízím, peru, vařím, peču, pletu. Když jsem měla propustku, napekla jsem čtyřicet řízků a hned byly pryč. Ráda bych si pořídila šicí stroj a zkusila, jestli ještě umím šít. Chtěla bych pracovat, třeba uklízet. Když nemám co dělat, uklidím zastávku nebo vypleju chodník. Domov pro mě znamená bezpečí, čistotu, přátelství a místo, kam se můžu vracet. Chci bydlet, žít, ne živořit s flaškou v ruce. Vím, že sebelítost nikam nevede. Vím, že všeho moc škodí, i moc lásky. A vím i to, že naděje v člověku někde pořád je.

„Vím, že sebelítost nikam nevede. Vím, že všeho moc škodí, i moc lásky.“

---

Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.