Kamarád David mi jednou v pondělí volal a ptal se, jestli prý půjdu na „Cesty“, svépomocnou skupinu v CHRCu. Když jsem odpověděla kladně, řekl mi rovnou, že by mě pověřil být druhou moderátorkou, aby na to nebyl sám. To se zanedlouho opakovalo.
Moje zkušenosti s moderováním skupin byly leda ze skupiny ohledně deskovek a to zcela jiného druhu, než by se k moderování svépomocné skupiny hodilo. Lišilo se to hlavně ve struktuře. Osobně si myslím, že vedení Deskových her je snadnější v tom, že mívá jistou opakující se osnovu a není tolik nevyzpytatelné – jako povídat si spontánně o zotavení. Překvapivě nakonec i tuto zkušenost hodnotím jako pozitivní.
Začátek obou svépomocných skupin vypadal podobně. Jen až podruhé to jedna slečna pojmenovala: byla překvapená, že to dnes nevede Martina. My byli s Davidem překvapení celou dobu, i když jsme vcelku dlouho dopředu věděli, že je povedeme my.
Na každé ze skupin se začalo, jako vždy, „obskočkem“. Říkali jsme si, jak se máme, s čím přicházíme. No, a pak to přišlo. Jisté napětí, co kdo bude dál říkat, kterému jsme se v žádném z případů nevyhnuli. Nějak jsme se zasekli.
Myslím, že prostor pro sdílení problémů a zkušeností dost vytváří moderátor. Mám pocit, že to Martině přirozeně jde. My se to asi učíme. Pro mě bylo zajímavé zjištění, že ač jsem jindy zarytý melancholik, na skupině se proměním v sangvinika, který je nad věcí a vtipkuje. A možná proto mi nešlo jít příliš do hloubky. A nevím jedno – jestli se mám snažit jít do hloubky, nebo si sebevědomě říct, že holt budu sangvinická. Ono totiž i v peerování není peer jako peer. Josefína má jiný přístup než Lenka. David má jiný přístup než já. Možná lidi opravdu dokáži pohladit i něčím jiným než účastí. A David tréninkem začíná mít svůj styl, kde velkou roli hraje to, že je gentleman a empatik.
Záchranným kruhem pro rozproudění skupiny nám byly otázky či témata. Nejpovrchnější – Jak se srovnáváte s jarem – až po – Čím jsme chtěli být v dětství. Myslím, že jsme se v konverzaci docela pocvičili a poučili a že to podruhé bylo méně uměle organizované. Každopádně nejlépe ve skupině rezonovalo povídání o filmech a hercích.
Když na to došlo a David se odmlčel, napadlo mě vrátit se zpět k zotavení. Vyzkoušeli jsme si tedy, jak je těžké směřovat konverzaci v tomto duchu. Je náročné uchovat si hladký průběh a přitom mluvit na dané téma (zotavení). Když se bavíme o lehkých tématech, konverzace přirozeně proudí. Celou dobu jsme s Davidem hledali průnik – toho, aby “řeč nestála”, a přitom se to točilo kolem zotavení. Myslím, že už nám k tomuto cíli chybí kousíček. Že chvílemi už se to „rozproudilo“, akorát udržet téma.
A jaký byl závěr? Vlastně všichni účastníci nás ocenili, že jsme si vůbec troufli mít skupinu. Také kvitovali to, že čas hezky utíkal a příjemně ho s námi strávili.
A čím to bylo pro mě… Po naší první skupině „Cest“ jsem to šla „rozplavat“. Měla jsem totiž takový smíšený pocit… Nevěděla jsem, co si lidé odnášeli a trochu mě to trápilo. Na druhou stranu jsem byla ráda, že jsme se toho vůbec zhostili. Podruhé už jsem jenom chtěla slyšet, co mi řekne můj přítel. Prý to bylo divoké, shrnul skupinu.
Možná se nám při té příští jízdě trochu podaří udržet rovnováhu a nepadat z jedné strany na druhou. Možná to bude méně vratké. Když se na to ale zpětné podívám, mám radost a jsem za tuto zkušenost vděčná. Hodnotím to jako výzvu a ráda se do “Cest” ještě vrhnu a zapojím.