Lenka Mirovská (38) dnes pracuje jako peer konzultantka a koordinátorka svépomocných aktivit. Dlouho pro ni svoboda znamenala hlavně vzdor proti omezením a potlačování vlastních potřeb. Zkušenost s mániemi a depresemi, závislostí na alkoholu i rozpadem dosavadních jistot ji přivedla k hledání jiné cesty: k malým vědomým volbám, přijetí pomoci a postupnému budování důvěry v sebe samu.
Začneme zostra. Co je pro vás recovery?
Nejdůležitější je, že recovery není pro všechny stejné. Je velmi individuální, protože každý život a každý příběh s sebou nesou jiné věci. Pro mě to bylo o rozhodnutí žít. Ale nejen fyzicky žít. Opravdu žít život, ne ho jen přežívat nebo odžívat. Jde o jeho kvalitu. O to, že v něm mám svobodu, volby a vědomí volby. Vím, proč dělám to, co dělám, a co za mým rozhodnutím stojí.
Co si pod svobodou představujete?
Třeba kuřák si může myslet, že největší svoboda je vzít cigaretu a jít si zapálit před vrata práce. Jedna psycholožka mi kdysi řekla, že je to vlastně ironie, člověk jde uspokojit svoji závislost pod záminkou, že je to svoboda, že se teď může nadechnout. Já jsem taky kouřila. Podle mě existuje domnělá svoboda a pochopila jsem, že skutečná svoboda je v tom, že i v situaci, kterou nemůžu ovlivnit, mám svoje malé volby. Můžu si zvolit vlastní postoj, jak na ni budu reagovat nebo jak se s ní budu vyrovnávat. Ty volby mi nikdo nemůže sebrat. Nabízejí se každý den. Jsou malé, ale právě ony mi dělají život takový, jaký je.
Vy máte za sebou i období, kdy životní volby moc svobodné nebyly.
Ve třech letech jsem dostala epilepsii. A devadesátky byly v tomhle směru dost tvrdé. Když měl někdo epilepsii, měl „nemocný mozek“, byl postižený a do běžné společnosti podle některých představ moc nepatřil. Bylo to hodně stigmatizující onemocnění. Navíc se se mnou nikdo moc nebavil. Pořád jsem běhala po doktorech. Jedno z mých největších traumat se stalo, když jsem byla v nemocnici na JIP se zánětem ledvin. Měla jsem strašné horečky a dávali mi ledové zábaly, studená prostěradla na nahé tělo. Jednou, jak jsem začala přicházet k sobě, cítila jsem, jak strašně to bolí. Chodila tam sestřička a já jí říkala, že už další nechci. Bylo mi šest. Řekla, že se zeptá vrchní sestry. Ta přišla a řekla mi: „Zítra za tebou má přijít rodina, viď?“ Říkala jsem, že ano. A ona mi řekla, že když se nenechám, řekne jim, že je nechci vidět, a pošle je pryč. Trvalo mi pětadvacet let, než jsem pochopila, že to bylo trauma a jak moc mi to změnilo život.
Co ve vás tahle zkušenost změnila?
Pohled na autority. Nedůvěru v ostatní. To, jestli to se mnou někdo myslí dobře, nebo jestli mi něco neříká jen jako manipulaci. Hodně jsem se uzavřela. Paradoxně by o mně každý řekl, že jsem byla odjakživa extrovertní typ, možná dřív ještě víc než dnes, ale zároveň jsem byla velmi nedůvěřivá. Vždycky jsem byla trochu v odboji. Vzpurná, vzdorovitá. Ve škole jsem měla potíže. Do toho léky na epilepsii, které byly někdy opravdu silné, takže jsem se špatně učila. Byla jsem nepozorná, ale tehdy s tím nikdo nepracoval. Prostě jsem byla blbá, nemožná, snad aspoň udělám učňák nebo budu uklízečka. Neříkám, že mi to někdo řekl přesně takhle, ale bylo to zjevné. Nebyla jsem zrovna příklad, vzor ani oceňované dítě. Nakonec jsem dodělala učňák a začala pracovat. To byla moje chvíle. Konečně jsem přestala být posuzovaná podle toho, jestli si pamatuju nějaká data nebo kde co leží. Začalo záležet na tom, co udělám a jak to udělám. Na práci jsem se těšila od mala, protože jsem v ní mohla získat aspoň v něčem nějakou svobodu. A opravdu jsem se naučila být výkonná.
Vedle práce přišel vztah, rodina, dům, dítě. Navenek to vypadalo jako lepší život.
Našla jsem si partnera. Byl klidný a rodina to přijala – konečně budu vedle někoho klidná i já. Nakonec jsme získali dům, měli jsme dítě, vzali jsme se. Žila jsem lepší život, než mi bylo predikováno. Naučila jsem se být relativně zodpovědná a hodně věcí jsem vždycky odtáhla, v práci, v partnerství, v rodině. Byla jsem takové tažné lano. Zároveň jsem převzala něco jiného. Večer si dáme vínečko k jídlu, potom pivečko k televizi. Jenže člověk najednou zjistí, že pije každý den. Byla to společná závislost a zároveň společná činnost. Sednout si spolu, zapálit si, dát si lahvinku. Já tři čtvrtě, někdy celou. Nebo tři čtyři piva. Nad tím člověk přemýšlí velmi opatrně, protože když ho ty myšlenky doženou, jsou jen dvě možnosti. Buď to dělat dál, nebo to změnit. A co bude změna znamenat pro partnerství? Co bude znamenat pro mě? Co přijde? Říkala jsem si neblbni, vždyť to teď funguje. Sice každý den piju, ale funguju.
Ale uvnitř jste měla pocit, že chcete přestat?
Každý den jsem si s každou krabičkou cigaret říkala, že je poslední. Nikdy v životě jsem si nekoupila karton ani drahý zapalovač. Nikdy jsem nechtěla, aby to bylo navždy. Vlastně jsem chtěla přestat, jenom jsem nevěděla, co s tím a jak z toho ven. Když jsem byla těhotná, nepila jsem. Kouřit jsem poprvé přestala půl roku před otěhotněním. Když se dcera narodila, po nějakém čase jsem se k tomu zase vrátila. A štvalo mě, že partner to může dělat pořád. Může si večer vzít pivo, jít na dvorek a dát si cigaretu, zatímco já musím být přítomná pro dítě. Vadilo mi rozdělení rolí. Zase tam byla nesvoboda. Zase jsem se cítila spoutaná.
Vracel se ten pocit omezení z dětství?
Ano. Když jsem měla epilepsii, spoustu věcí jsem nesměla. Neměla jsem chodit na diskotéky, nesměla jsem některé věci jíst, nesměla jsem na některé filmy, nesměla jsem sportovat. A mě sportování bavilo. Chápu, že ta opatření k tomu patřila, ale na spoustu věcí, které bych chtěla, jsem si nesáhla. Od mala jsem nechtěla být pořád tak limitovaná. A jak si člověk dopřeje svobodu? Jsem dospělá, sice to nemám dělat, ale budu to dělat, protože je to přece moje rozhodnutí. Jenže ono de facto není. Kdybych to měla říct jednoduše, člověk může poznat rozdíl i podle následného pocitu. Opravdu se pochválím za to, že jsem vykouřila deset cigaret a dala si tři piva? Je mi pak líp? Je mi ráno líp? Mám ze sebe lepší pocit? Je v tom sebehodnota? U mě nebyla. Od října 2018 nekouřím a od listopadu 2019 nepiju. Nikdy jsem se neměla tak dobře. Nikdy jsem neměla takovou sebehodnotu jako dnes, po těch letech a po té dřině.
Napadá mě, že když jste od dětství tolik věcí nesměla, mohla mánie být extrémním protipólem, extrémní reakcí na pocit spoutanosti?
Já to tak doslova říkám, že jsem si ji uhnala tím, jak ve mně byl na jedné straně vzdor a na druhé straně jsem se naučila hodně potlačovat samu sebe a svoje potřeby. Protože i když jsem je řekla, bylo to často k ničemu. V nemocnici jako dítě, později partnerovi nebo někomu jinému. Člověk se pak naučí hledat svobodu třeba v cigaretě a v pití. Mánie mi pak nabízela přesně takový pocit – na tohle ti nikdo nesáhne. Někde vzadu se ozýval nějaký hlas, ale potlačování jsem měla naučené třicet let. To je dlouhá praxe.
Jak byste lidem mánii přiblížila?
Říkám, že je to, jako kdyby mi někdo nevědomky dával do pití nějaký silný matroš. Já ho piju, nevím o tom a nálada je nejdřív výborná. Jedu ale na vlně, která vůbec není skutečná. Máte velké sebevědomí, plány, odvahu. Máte pocit, že vymýšlíte nejlepší věci na světě a že všechno vyřešíte. I když je to sebehloupější nápad, v tu chvíli vypadá skvěle. Já v tom nechala asi 220 tisíc. Za oblečení, za to, že jsem si něco dopřála, za parfémy, večeře, dovolené, ani přesně nevím. Hýčkala jsem se. Vzala jsem výplatu, šla do nákupního centra a odcházela s taškami jako ve filmu, v každé ruce několik narvaných tašek. Byl to extrém, po kterém jsem si dlouho lízala rány. Ale opravdu jsem si dovolila všechno a v něčem to bylo osvobozující. Myslím, že kus toho ve mně zůstal, odvaha věci říkat naplno, sebevědomí. Jenže tehdy to šlo přes extrém.
Mánie ale má tvrdé dopady.
Problém je, že pak vám někdo ten „matroš“ sebere. Je to na dluh. Přijdou deprese. Jako byste z plus tisíc procent spadli na minus tisíc. Tělo je na prahu vyčerpání, protože moc nespíte. Mozek jede tak rychle, že vysokorychlostní internet je proti tomu hadr. Máte neustálý proud několika myšlenek zároveň, skáčete z jedné na druhou a máloco z toho má nohu a patu. Je to spíš vzdušná euforie, snění, únik. Mně se to během života dělo několikrát, ale vyústilo to do asi půl roku, kdy čím vyšší byla mánie, tím hlubší byla deprese. A čím hlubší byla deprese, tím vyšší byla mánie. Obojí nabíralo extrémní intenzitu. Poslední deprese byla o tom, jestli nebude snazší sednout do auta a napálit to do stromu. To mě strašně vyděsilo.
Co se v tu chvíli ve vás stalo?
Vzpomněla jsem si na tu šestiletou holku v prostěradle. Vzpomínala jsem na ni vlastně celou tu dobu. Třeba jsem v práci táhla paletový vozík a najednou jsem cítila strašný nával úzkosti. Měla jsem před sebou obraz nemocnice a znovu jsem prožívala pocit bezmoci. Vzpomněla jsem si i na to, co mi máma vyprávěla. Když jsem tehdy ležela v nemocnici, ptala se doktora, jak na tom jsem, a on jí řekl: „Uvidíme, jestli vydrží do rána.“ A já si říkala ty jsi tohle všechno vydržela. Vydržela jsi školu, celý ten život, práce, vztahy, to, jak se k tobě někdo choval. A teď to položím? Znovu nastoupil ten vzdor. Nepoložím. Zároveň jsem věděla, že takhle už to nepůjde. Potkáváte se celý život s pochybnostmi. S myšlenkami, že možná vztah k sobě není na správných základech, že možná nemáte potlačovat tolik věcí, že možná dávno víte, že takhle nemůžete fungovat věčně. Ale pak se opravdu musíte rozhodnout, jestli ten život budete žít a prožijete ho, nebo ho jen přežijete.
Jak člověk pozná, co je skutečné řešení a co je jen iluze, která na chvíli uleví?
Ten den jsem si říkala rozhodni se, jestli budeš žít, nebo ne. Mám pocit, že moje další mánie by byla poslední. Buď bych se k sobě už nevrátila, nebo bych to nepřežila. Ten den jsem se zároveň naposledy strašně opila. Vypila jsem dvě lahve vína za hodinu nebo dvě. Doma jsem se sesypala z vědomí, kde jsem a co se mi děje, z přiznání reality. To není tak, že si člověk řekne dobře, tak takhle to je a teď už to bude dobré. Přijít sám k sobě, rozbít iluzi a přiznat si všechny ty věci – že možná mám trauma, že to možná nezvládám, že jsem možná závislá na alkoholu, že žiju život, který jsem si sama nevybrala, protože jsem jen dělala, co se čekalo – to není pohoda. To je náraz do zdi.
Co se stalo potom?
Druhý den jsem měla být v pět ráno v práci. Šla jsem tam. Jediné, čeho jsem se bála, bylo, že zase nastoupí ten divný pocit, který je jako mánie, ten pocit, že je vlastně všechno v pohodě. Bála jsem se, že deprese, ta střízlivost nálad a života, nebude trvat dost dlouho a že to zase nebudu řešit. Nakonec jsem šla na psychiatrii. Byli dva lidé, kterým jsem to řekla. Jen dva. Seděla jsem tam tři a půl hodiny a čekala, až na mě přijde řada, protože jsem věděla, že jinak bude zle. Hrozila mi hospitalizace a samozřejmě jsem ji nechtěla. Pak přišla doktorka na noční směnu a řekla, že když jsem přišla sama, můžeme to zkusit ambulantně. Takže jsem hospitalizovaná nebyla. Od té doby si myslím, že už jsem si nikdy moc nelhala. Zotavení není hned. Ještě to chvíli trvalo a byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli tohle už nestačí. Ale do vlastní kapsy už jsem si nelhala, to je extrémně důležité.
Potřebuje člověk na začátku pomoc i proto, aby si přestal lhát?
Ano. Já jsem si pak našla psychiatra, ale zůstala jsem v tom vlastně hodně sama. Snažila jsem se postupně najít psychologa. Ne někoho, kdo bude řešit, jestli jsem šťastná v manželství, ale někoho, komu budu moct říct ty strašné věci a kdo je se mnou vydrží. Ideálně někoho, kdo už někoho takového potkal a tuší, co se těm lidem děje. Trvalo to další rok, až potom jsem začala aspoň jednou měsíčně docházet na terapii. Když člověk dostane nálepku duševního onemocnění – a já už měla zkušenost s nálepkou epilepsie – říkala jsem si, že to není možné. Dvě nemoci, obě stigmatizované, obě do konce života. To je ironie života. Ve chvíli, kdy narazíte na někoho, komu to nepřijde tak šílené, je to strašně důležité. Může to být psychiatr, psycholog, peer nebo další člověk, který si prošel závislostí, duševním onemocněním nebo těžším obdobím. Najednou si nepřijdete jako černá ovce. Je tam přijetí vás nebo aspoň stavu a těžkosti, kterou prožíváte.
Co dalšího člověk sám často nedokáže?
Mám hezký příklad. Měla jsem relativně nový vztah. Jeden končil a druhý začínal. Vždycky jsem byla zvyklá být hrozně funkční a neukazovat slabiny. Ukázat, že něco nezvládám, bylo rizikové. Dalo se to použít proti mně. V tom novém vztahu jsem na tom zrovna byla psychicky hůř. Byla jsem v depresivním stavu a najednou už nešlo ovládnout, že se rozbrečím. Partner mi řekl: „Já sice nerozumím tomu, proč tě tahle situace tak trápí, protože mě by takhle nevykolejila, ale vím, že máš to onemocnění a že to asi prožíváš jinak. Jestli potřebuješ, tak se vybreč. Já jsem tady.“ Začala jsem brečet u něj na rameni a na jednu stranu se mi hrozně ulevilo. Pak jsem ale dostala strašnou paniku, že jsem před ním selhala, že jsem nefunkční. Podívala jsem se na něj a on tam pořád byl. Pořád mě objímal. Nikam neodešel. Nic se nezměnilo. Říkala jsem si dobře, tak je pořád tady, asi to není tak hrozné. Byl to pro mě strašně silný moment. Poprvé v životě jsem zažila, že jsem přijímaná, i když jsem někdy rozbitá a nefunkční a moje hodnota na tom nestojí. Některé věci si člověk musí zažít s druhými lidmi. Nemůže si jen říct odteď jsem dobrá. Ono se to samo nepřeprogramuje.
Vy jste už tehdy tušila, že všechno to těžké, čím si procházíte, nakonec k něčemu bude?
Když jsem šla z psychiatrie domů, ještě tehdy k manželovi, říkala jsem si: Všechno zlé je pro něco dobré. Teď to nevidíš, ale jednou určitě zjistíš, k čemu ti to bylo. Pro mě nebylo přípustné, aby další skoro celoživotní onemocnění nemělo žádný smysl. Odmítala jsem, že tohle prožít má být k ničemu. Zároveň jsem věděla, že nejspíš nezůstane kámen na kameni. Byla jsem vyčerpaná. Ještě čtrnáct dní jsem chodila do práce, než mi po návštěvě psychiatrie a nasazení léků došlo, že si fakt potřebuju dát oraz. Pak jsem byla měsíc doma. Já jsem přitom nikdy nepracovala na méně než plný úvazek. Věděla jsem, že vztah to nepřežije, ale nevěděla jsem, jak do toho jít. Manžel vůbec nevěděl, že mám dluhy. Koupila jsem knížky o bipolární poruše a chtěla jsem, aby si přečetl pár stránek, abych o tom s ním mohla začít mluvit. Náš vztah nebyl dobrý. Nebyla tam potřebná podpora. A jak máte říct manželovi, se kterým máte společnou hypotéku, že máte dvě stě tisíc dluhy? Nakonec se to provalilo až po několika měsících. Skoro jsem nespala a tohle všechno jsem celé měsíce nesla sama.
Zároveň jste věděla, že ten starý život už nejde vést dál stejně?
Vnímám to tak, že jsem měla život rozštípaný na třísky. Když si ho představím jako dřevěný domeček, zůstaly z něj jen prach a třísky. Nic jiného. Ale postupně jsem začala něco dělat. Znovu budovat. Věděla jsem třeba, že jsem se tehdy opila naposledy. Od té doby jsem se alkoholu nedotkla. Neumím o sobě říct, že jsem alkoholička, ani to říkat nechci. Ale vím, že jsem měla závislost na alkoholu a že se musím alkoholu vyhýbat. Nevěřím tomu, že kdybych se jednou napila, nezačnu znovu. Miluju střízlivý život. To, že si nestavím iluze a vzdušné zámky. Žiju realitu, i tu těžkou, kterou se musím prokousávat, která má nástrahy a někdy úzkosti. Bylo to strašně těžké. Dnes už to není tak hrozné.
V čem vám nakonec pomohla terapie?
Na terapii jsem dohromady chodila asi tři roky. První terapeutka byla skvělá v tom, že když jsme rozebíraly dětství, řekla mi: „Ale to pro vás muselo být fakt těžké.“ Rozbrečela jsem se, protože to někdo poprvé řekl tímhle způsobem. Poprvé mi někdo přiznal, že to asi fakt nebylo jen tak. Poprvé jsem si sáhla na to, že i to, jak jsem prožila dětství, mělo význam pro můj další život. Že to nebylo jen moje pochybení, neschopnost nebo důkaz, že jsem nedostatečný člověk nebo nedostatečné dítě. Bylo hrozně důležité moci tam věci nechat, být sama sebou, pobrečet si a otevřít se. Což pro mě znamenalo znovu riskovat ránu. Já jsem přece už jako dítě řekla, že nechci prostěradla, a dostala jsem traumatizující ránu. Vždycky jsem se potom už bála, že kdykoliv řeknu, že jsem zranitelná, přijde další. Terapeutka mi ukázala, že existuje bezpečný prostor, kde mě nikdo nepotrestá. Ten druhý nemusí vždycky říct něco strašně chytrého, dát báječnou radu nebo najít řešení. Důležité je přijetí a možnost to vyslovit. Pak první terapeutka odešla na mateřskou a měla jsem jinou. Byla taky skvělá, ale úplně jiným přístupem. Už to nebylo jen podpůrné a jemné. Říkala třeba: „Slyším, že v té práci trpíte. Co ji takhle vyměnit?“ U první jsem našla bezpečný prostor. Druhá mi pak říkala i: „Přemýšlíte nad tím, to je dobře, ale co s tím uděláte?“
Takže po bezpečném prostoru přišel krok zpátky ven mimo komfortní zónu?
Ano. Musíte se vzdát i komfortu, který vám některé věci přinášejí. Z komfortní zóny se často stane klec. A většinou ani není zlatá. Ve chvíli, kdy mi v něčem není dobře, kdy procházím úzkostmi, depresivními stavy nebo čímkoli jiným, nemusí to být nutně diagnóza, a přesto kvůli jistotě setrvávám na stejném místě, ve stejné práci, ve stejném partnerství nebo v něčem, co mi nepřináší nic dobrého, už to není žití. Je to přežívání. Největší argument bývá: co když to bude ještě horší? A ano, možná vyměním práci a skončím ve zkušební době. Možná budu muset na úřad práce a chvíli nebudu mít peníze. Anebo se to povede. Nebo to nebude ideální, ale bude to lepší než předtím. Změna nemá jen dvě možnosti, buď se všechno nepovede a bude to strašné, nebo se to povede výborně. Těch možností je mnohem víc.
Myslíte si, že jste odvážná žena?
Strašně odvážná. To si fakt myslím. Co jsem přežila, mi dalo spoustu odvahy. Dneska se mi změny a odvážné věci dělají snáz než na začátku, protože už jsem je tolikrát musela překonat. Vím, že věci nemusí zůstat pořád stejné a že to není špatně. Na začátku se dělo strašně moc změn. Odešla jsem od manžela. Najednou jsem byla sama v pronajatém bytě, který jsem měla platit. Měli jsme střídavou péči, doteď ji máme. Musela jsem si vyřizovat příspěvky na bydlení. Nejdřív jsem musela dvacet hodin týdně chodit do McCafé, abych vůbec mohla dělat práci peer konzultantky a měla stejný plat. Musela jsem se v partnerství naučit být zranitelná, říkat věci, mluvit o tom, proč mi v něčem není dobře, proč mě něco trápí. Musela jsem se vystavit nebezpečí, že řeknu něco zevnitř své duše a ono to nebude přijaté. Všechna tahle vystavení se riziku znamenala, že jsem si odepřela jistotu. Vyměnila jsem jistotu za rozhodnutí, že už věci nepotlačím. A to není nic jednoduchého.
Zní to, jako by odvaha nebyla vrozená vlastnost, ale něco, co člověk trénuje.
Když něco překonáte, tak to přežijete. Doslova. To je první věc. A druhá je, že se možná něco nezhroutí. Nejenže jste to přežili, ale ještě to docela dobře dopadlo. Ve chvíli, kdy to uděláte, můžete se poplácat po rameni a říct si tohle jsi dala. Překonala jsi svůj největší strach. A když ho překonáte víckrát, budujete v sobě vnitřní sílu. Příště pořád počítáte s riziky, ale zároveň už víte, že jste to zvládli. Budujete si vnitřní sebedůvěru a víru v to, že to zvládnete znovu, i když přijdou horší dny nebo nepříjemné situace. Neznamená to, že se to stane vaším koníčkem nebo že to začne být příjemné. Ale začne to být běžné. Jako když musíte do obchodu pro zeleninu. Taky tam prostě jdete.
Jednou z nejtěžších změn byl odchod z manželství?
Ano. V jednu chvíli mi došlo, že žiju manželství svých rodičů. Ne že by můj manžel byl stejný jako můj otec, ale můj vztah s ním byl stejný jako vztah mých rodičů. Přišla jsem na to sama a říkala jsem si, že to je hrůza. A to jako ne. Slyšela jsem mámu, jak mi říká: „No fakt se to nedá vydržet?“ A já jsem si řekla: Ne, nedá. Já už to nechci vydržet. Odhodlat se k tomu, že opravdu něco změním, byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem udělala. Měli jsme dítě, bylo jí pět. Bylo to strašně těžké.
Vnímala jste odchod jako selhání?
Obrovské selhání. Ale rozhodla jsem se, že než dát dceři příklad, že budu dalších dvacet let v nešťastném manželství, kde se budeme hádat, ignorovat se a žít vedle sebe svoje životy, raději jí ukážu něco jiného. Kdybych zůstala, předala bych jí vzorec, že tohle je norma a že se to dá vydržet. Já jsem jí chtěla ukázat, že se člověk může sebrat, udělat si to těžší, ale jít za svým životem, pokud mu něco ubližuje. Bylo to jednoduché? Nebylo. Je to jednoduché teď? Není. Střídavá péče nikdy nebude ideální. Není to skvělé řešení, které má jen výborné vyústění. Vždycky to přinese nějaké zranění, něco, co si dítě bude pamatovat. Nedá se to vyřešit úplně bezpečně a bez újmy.
Změnily se vám během zotavování hodnoty?
Ano i ne. Spíš je to vytlačilo na povrch. Už z nich neuhýbám, hlavně z těch, které se týkají přímo mě. Pochopila jsem, že i já mám právo na svoje potřeby a na to vyjádřit názor, který možná může být jiný nebo nekompatibilní s tím, jak to chtějí ostatní. A že je to v pořádku. Naučila jsem se za tím stát. Taky jsem se naučila to komunikovat. Není to jen: „Tady mám svoje potřeby a teď je všichni budou řešit.“ Je to součást komunikace s ostatními lidmi. Myslím, že jsem se aspoň trochu naučila říct si o pomoc. Pořád je to pro mě ošemetné, ale už nejdu přes to, s čím nejsem v souladu. Slíbila jsem si, že nepůjdu sama přes sebe a přes svoje hodnoty.
Jak jste se dostala k práci peer konzultantky?
Díky své psycholožce. Když jsem k ní chodila na terapii, pracovala jsem jako administrativní pracovnice v e-shopu a nebylo to dobré. Jednoho dne se mě zeptala, jestli vím, že existují peer konzultanti. Přišlo mi to hrozně vzdálené. Pak mi jednou poslala inzerát, že v Ledovci v Klatovech shánějí peer konzultanta na částečný úvazek. Řekla jsem si, že když si moje terapeutka myslí, že tohle můžu dělat, tak proč bych to dělat fakt nemohla? Dostala jsem se do druhého kola, ale nakonec vzali kolegu. Pak jsem se zapojila do práce v To se ví. Začínala jsem pomalu. Později se uvolnilo místo peer konzultantky v Centru duševního zdraví a přešla jsem tam naplno. Já tu práci miluju. Zamilovala jsem se do ní. Nejen do samotného peerství, ale i do všech věcí kolem. Strašně mě baví něco organizovat a baví mě i administrativní složka. Mám v té práci hodně volnosti a zároveň mě sytí. Fakt mě strašně sytí.
Co patří k základním charakteristikám dobrého peer konzultanta?
Myslím, že úplný základ je umět mluvit nejen o onemocnění, ale hlavně o věcech, které vedou k zotavování. Schválně neříkám jen „o zotavení“, protože to není hotová věc. Člověk, který dělá peera, by si měl umět trochu poradit s náročnými situacemi v životě nebo aspoň vědět, s kým je řešit. Měl by mít určité kompetence a schopnosti, aby je mohl nějak předávat dál. A zároveň by ho měla opravdu bavit práce s lidmi. To určitě neplatí pro každého, kdo si prošel duševním onemocněním nebo těžkým životním obdobím. Nemyslím si, že je zásadní, aby měl peer stejnou diagnózu jako člověk, se kterým pracuje. To, co lidi spojuje, je zkušenost s těžkým životním obdobím, se situací, kdy se najednou potýkám s něčím, co možná sám nezvládnu. Tam je podle mě konkrétní diagnóza vedlejší, spojuje ta zkušenost jako taková.
Co peer nabízí specifického?
Podle mě pochopení z prožité vlastní zkušenosti. Když řeknu, že jsem prožila manicko-depresivní období, můžu popsat, jak se člověk v mánii cítí. Ale to se opravdu těžko vysvětluje někomu, komu se vědomí nikdy takhle „nepřecvaklo“. Peer může nabídnout to, že se mu člověk někdy otevře s citlivějšími věcmi než někomu, kdo to neprožil, protože ukáže, že to prožil taky. Zároveň ví, jak je těžké v tom existovat a najít cestu k zotavování. Není to tak, že jsem měl mánii, ta odešla a všechno je v pohodě. Člověk naráží na stigmatizaci, na vztahy, práci, kamarády. Peer je pro mě někdo jako parťák. Někdo, kdo je na stejné lodi jako vy. Neříkám, že když člověk potká peera, nic dalšího nepotřebuje. Hrozně podporuju psychoterapii a další pomoc. Peer podpora je ale možná v něčem přirozenější. Někteří klienti se mě ptají: „A co mi teda nabízíte?“ A já říkám: „Můžeme spolu normálně komunikovat. Můžeme jít na procházku, mluvit o tom, jak vám je.“ Jsou překvapení, že bychom spolu mohli jen vést rozhovor a že nemusí vést k nějakému konkrétnímu úkonu. A to je vlastně taky dobré. Protože to je lidské.
Jaké to je, když je váš vlastní příběh pracovním nástrojem?
Těžké. Jedna věc je pomáhat a druhá věc je moje bezpečí a moje hranice. U někoho si člověk musí hlídat, aby hned nešel do celého svého příběhu. Musíte se naučit bezpečí pro sebe. Já taky pokaždé neříkám ty nejcitlivější věci. Lidé se mě někdy ptají, jak často vyprávím svůj příběh. Já říkám, že skoro vůbec. Mě zajímá, s čím přichází člověk, který sedí proti mně. Svůj příběh používám ve chvíli, kdy cítím nějakou podobnost. Řeknu třeba tohle jsem měla podobně a tehdy mi pomohlo tohle. Nebo jsem se potřebovala naučit určité věci, abych se do toho znovu nedostávala. Pak se ale vracíme k životu toho klienta. Co teď můžete udělat vy? Komu můžete říct, že potřebujete víc podpory? Může být těžké nemluvit jenom o sobě. Vlastní zkušenost připodobnit, ale potom se vrátit k druhému člověku.
Co tahle práce dává zpět vám?
Pomohla mi ještě víc poznat samu sebe, svoje schopnosti, dovednosti i limity. Zároveň je strašně nabíjející poznávat další lidi, vidět, jakým způsobem se s tím perou a co prožívají. Nezřídka se mi stává, že si od lidí, kterým mám dělat peer podporu, beru inspiraci sama pro sebe. Je to vzájemné. Ze začátku mi kamarádi říkali: „Ty ses v tom nějak našla.“ A já říkala: „Já jo. Co klienti, to nevím, ale já dobrý.“ Najednou mi něco šlo přirozeně. Pořád jsem dřív čekala, kdy mi někdo řekne, že něco dělám špatně. A ono to nepřicházelo. Věděla jsem, že jsem přesně tam, kde mám být. Pomoc ostatním mě taky drží nohama na zemi. Moje zotavování proběhlo vlastně relativně dobře, ale potkávám lidi, kteří pořád něco řeší. Dává mi to perspektivu. Znám tolik příběhů, že je těžké být s někým hned hotová. Člověk může být protivný, hnusný, může se chovat všelijak nebo o něm někdo řekne: „On pořád pije.“ Ale nikdo nejsme v jeho botách. Za tím je vždycky kus něčeho dalšího. Mám pocit, že pořád mám co nabídnout. Nechci stát stranou. Nechci „o nás bez nás“. Chci se na tom podílet a být u toho. A když se povede vytvořit seminář, někoho zplnomocnit nebo někomu dodat naději, je to strašně cenné. Je to další hodnota života.
A jak se cítíte zrovna teď?
Dobře. Ale zároveň je to fuška. Velká fuška. Rozhodla jsem se převzít předsednictví spolku To se ví, což je náročné, a zároveň mě to vrací zpátky k sebepéči. Hodně dlouho jsem běžela takový sprintový maraton. Teď začínám bilancovat, jak dlouho ho ještě chci běžet. Pořád chci běhat maratony, ale už je nechci běžet ve sprintu. Chci si zase něco vzít pro sebe a vrátit do života víc vnitřního klidu. Neznamená to nutně méně pracovat nebo se víc flákat. Dostávám se do fáze, kdy už si nechci všechno jen vydřít. Chci si to taky trochu užít. Souvisí to i s osobním životem. Mám čtyřiaosmdesátileté prarodiče a chci mít čas i na ně. Jsou to pro mě jedni z nejdůležitějších lidí v životě. Čím jsem starší, tím víc dokážu ocenit, že tady byli, i když já jsem nefungovala. Strašně si cením toho, jak mě nechali být samu sebou. Jsem za ně hrozně vděčná a chci mít možnost občas něco udělat taky pro ně.
Kdybych se zeptal, jestli žijete recovery, co byste řekla?
Řekla bych, že si žiju svoji cestu. Nevím, jestli je to recovery. Ale jsem v souladu sama se sebou, se svými rozhodnutími. Jsem na sebe pyšná. Našla jsem smysl. A našla jsem ho tím, že jsem věděla, že tam vždycky byl. Jenom jsem ho pustila do sebe. Stojím si za tím, co mi vždycky přišlo správné. Dřív jsem slýchala: Tohle neříkej, tohle nedělej, tohle neřeš, to je zbytečné. Ale není to zbytečné. Jsou to moje vnitřní procesy, moje nastavení. Už dva a půl roku neberu medikaci a za ty roky jsem vypozorovala, že když jdu proti sobě a potlačuju svoje potřeby moc, není to dobré. Když ale dělám nebo říkám i nepříjemné věci a vím, že se ve mně derou ven, snažím se najít odvahu nevyhrknout je na druhého člověka, ale uchopit je, položit je na stůl a říct: v tomhle mi není dobře a není mi v tom dobře z tohoto důvodu. Jdu do rizika, ale minimálně si můžu zamést před vlastním prahem a říct, že jsem do toho dala všechno, že jsem to udělala čestně. Mám z toho dostatečně dobrý pocit sama ze sebe a snažím se tím jít příkladem i dceři.
Co pro vás znamená naděje?
Říká se, že naděje umírá poslední. Zároveň jsem jednou slyšela dobrý příměr, že naděje je pěkná mrcha, protože někdy dokud neumře, nenastane změna. Obojí je pravdivé. Až když jsem zažila pocit, že naději nemám, přišla největší chuť život zvládnout. Když člověk ztratí skoro i sebemenší jiskru toho, že život, jak ho teď žije, bude lepší, může přijít nová naděje. Ale není stejná. Někdy se člověk musí vzdát posledních představ, kterých se drží. Teď nemyslím sáhnout si na život. Myslím pustit představu, že je to možné tak, jak jsme si to malovali. Přiznat si, že možná teď nemám naději, že pravá, prostřední nebo levá cesta jsou správné. Že vůbec nevím, kudy půjdu. Že jsem se úplně ztratil. A pak si tam člověk možná musí jen na chvíli sednout a počkat. Vzdát se na chvíli kontroly. Naděje je v životě důležitá. Naděje, že můžu žít dobrý život.
Možná je důležité si pečlivě definovat, co je dobrý život.
Ano. Co je pro mě dobrý život? Je to opravdu to, že si každý den sednu ve svém domě se svým partnerem, dám si tři piva a mám dítě? Nebo jde o to, že s partnerem mám vztah založený na důvěře? Důvěru mám na prvním místě. Je to ošemetné a náročné, ale můžu partnerovi říct i něco, co se mu nebude líbit, protože mu to potřebuju říct. A my to spolu zvládneme. Možná je jedno, jestli žiju v domě nebo v bytě. Důležité je, že se tam cítím dobře. Možná mám práci, ze které to zaplatím, a když mě ta práce ještě baví, je to velké. Možná dítě není jen součást představy, že „mám dítě“, ale přemýšlím o tom, jak mě vnímá, když mě pozoruje, a co mu ukazuju jako správné. To může být rozdíl mezi iluzí a skutečností. Jestli je to jen představa: mám práci, partnera, dítě a dům. Nebo jestli si opravdu řeknu: mám hezký vztah, po kterém jsem vždycky toužila? Mám ráda svůj domov? Mám ráda svoji práci? Nikdy to nevíte úplně jistě. Já to doteď nevím. Jenom dělám, co můžu.
Příběh Lenky M.
Od dětství jsem žila s epilepsií. V devadesátých letech to znamenalo nálepku, omezení a pocit, že se se mnou o mém životě často nemluví, ale rozhoduje za mě. Když mi bylo šest, ležela jsem v nemocnici se zánětem ledvin a vysokými horečkami. Dávali mi ledové zábaly a já prosila, že už další nechci. Vrchní sestra mi tehdy řekla, že když se nenechám, pošle pryč rodinu, která za mnou měla přijít. Trvalo mi pětadvacet let pochopit, že to bylo trauma. A že ve mně zůstala nedůvěra, vzdor i pocit, že se musím chránit.
Dlouho jsem se snažila fungovat. Dodělala jsem učňák, začala pracovat a zjistila, že v práci konečně nezáleží na známkách, ale na tom, co udělám. Uměla jsem být výkonná. Měla jsem vztah, dům, dítě, navenek lepší život než mi, kdo předpovídal. Jenže uvnitř to nebylo skutečné. Každý den jsem pila, kouřila a říkala si, že další krabička a další sklenička bude poslední. Věděla jsem, že chci přestat, ale nevěděla jsem jak.
Pak přišly mánie a deprese. Mánie mi dávala falešnou svobodu, pocit, že můžu všechno, že mi nikdo nic nezakáže. Utratila jsem peníze, hýčkala se, dovolila si všechno. Ale potom přišel propad. Mozek v mánii jel jako šílený, tělo bylo vyčerpané a poslední deprese mě dovedla až k myšlence, jestli nebude jednodušší napálit auto do stromu. V tu chvíli se ve mně ozval starý vzdor. Vzpomněla jsem si na šestiletou holku zamotanou v prostěradle a řekla si: tohle všechno jsi vydržela, a teď to položíš? Nepoložím.
Šla jsem na psychiatrii. Nebyla jsem hospitalizovaná, ale začala jsem se léčit. Přestala jsem pít a kouřit. Miluju střízlivý život, i když je někdy těžký. Už si nestavím vzdušné zámky. Žiju realitu. Pomoc mi dala přijetí a bezpečný prostor. Poprvé jsem zažila, že můžu být rozbitá a nefunkční, a přesto moje hodnota nezmizí. Postupně jsem odešla ze vztahu, který mě ničil, naučila se být zranitelná a začala dělat práci, která mě sytí. Dnes pomáhám lidem ne proto, že mám hotový příběh, ale protože vím, jaké to je být uvnitř tmy, diagnózy, studu a strachu. Když sedím s člověkem jako peer, nepřináším mu návod ani hotové řešení. Přináším zkušenost, že i těžké věci se dají přežít, pojmenovat a pomalu proměňovat. Recovery pro mě není hotový stav. Je to rozhodnutí opravdu žít, ne jen přežívat. Mám malé volby, vlastní hlas a smysl, který tam možná byl vždycky. Jen jsem ho konečně pustila dovnitř.
„Poprvé v životě jsem zažila, že jsem přijímaná, i když jsem zrovna rozbitá a nefunkční.“
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.