Honza (20) vyrůstal s otcem, který pro něj dlouho nebyl rodičem v běžném smyslu. Když ho krátce před smrtí začal konečně poznávat, přišla těžká ztráta, po ní alkohol, sebepoškozování a období, kdy mu bylo jedno, jestli se ráno probudí. Dnes žije s derealizací a říká, že před sebou může člověk utíkat dlouho, ale nakonec si stejně musí vybudovat vlastní oporu.
Když mluvíte o tom, co vás v životě formovalo, často se vracíte k otci. Jaký jste spolu měli vztah?
Táta byl celý život policajt a voják. Když mi bylo patnáct, chtěl mě dostat na vojenskou školu. Já jsem se pro to rozhodl úplně na poslední chvíli, on tam znal nějaké lidi a chtěl to zařídit. Jenže než to stihl, umřel. Tak jsem nakonec skončil na pekařině. Táta se uchlastal. Byl těžký alkoholik. Když si představíte takovéhoto toho normálního tátu, že spolu chodíte na ryby a podobně, tak to já nikdy neměl. On byl doma, ale vlastně nebyl táta v tom běžném smyslu. Paradoxně jsem ho nejvíc poznal až během posledních dvou měsíců před jeho smrtí. Tehdy jsme se spolu začali bavit skoro jako dva kamarádi. A právě to mě potom asi rozdrtilo nejvíc.
Pamatujete si na poslední dny před jeho smrtí?
Bylo mi patnáct a měl jsem tehdy holku. Jezdil jsem za ní na víkendy. Jednou jsem k ní přijel v pátek a táta mi volal, ať přijedu domů, že pro mě přijede. Jenže on už tehdy normálně řídil opilý. Řekl jsem mu, že ne, že jsem teď přijel za holkou a uvidíme se v pondělí. Volal mi pak ještě asi pětkrát. Já už to po druhém telefonu nezvedal. V pondělí jsem přišel domů a máma mi řekla: „Táta je mrtvej.“ A já jen: „Aha.“ Nebyl to ani tak šok. Spíš mi to došlo až mnohem později a pak jsem si to dlouho vyčítal. Přemýšlím o tom pořád a myslím si, že s něčím takovým se člověk asi úplně nesmíří. Rodiče se tehdy měli rozvádět, ale už se nerozvedli. Táta mámě napsal, že se v životě nerozvedou, a pak umřel. Mně to přišlo absurdně krutě vtipné. Od dětství toho bylo v našem životě tolik, že mezi námi vzniklo něco jako trauma bonding (pozn. silné emoční pouto k člověku, který vám opakovaně ubližuje.) Bylo tam strašně moc bolesti a různých traumat. Když dneska vidím úplně běžné rodinné vztahy, někdy mi přijdou strašně obyčejné. Já bych asi ani nechtěl mít úplně normálního tátu. Samozřejmě nikdo není dokonalý, každý má něco. Přemýšlel jsem o tom hodně a nikdy jsem se nedopracoval k nějakému definitivnímu závěru.
Jak se po jeho smrti změnil váš život?
Začal jsem hodně pít. S tátou jsme spolu ke konci taky dost pili, ale potom to šlo ještě mnohem dál. Nechodil jsem se jen napít. Já jsem šel rovnou do blackoutu. Vypili jsme tři lahve a bylo hotovo. Skončil jsem několikrát v nemocnici. Prostě jsem nechtěl cítit to, co jsem cítil. Do toho se rozpadl i můj vztah. Tehdejší přítelkyně začala brát pervitin a jednou jsem ji našel v trap housu u nějakého týpka (pozn. opuštěný nebo tajný dům či byt, který slouží jako místo pro výrobu, skladování a prodej nelegálních drog). Těch patnáct, šestnáct, sedmnáct… bylo to hodně divoké období. Když se na to dívám zpětně, myslím si, že jsem tehdy vlastně nechtěl být na světě. Nějakou dobu jsem určitě přemýšlel o smrti. Řezal jsem se, mlátil do zdí, lámal si klouby. Když jsem bral benzodiazepiny a pil, dostával jsem se často do problémů i venku. Psychické bolesti bylo tolik, že člověk udělá prakticky cokoliv, aby ji nemusel cítit. Fyzická bolest v tomhle opravdu funguje, je to úleva. Ležel jsem opilý na silnici, přijeli policajti a mně to bylo úplně jedno. Ani nevím, kolikrát už jsem tady vlastně nemusel být. Paradoxně mi to tehdy připadalo normální.
Vybavíte si moment, kdy jste si řekl, že takhle dál nechcete?
Moc si to nepamatuju. Máma mi říkala, že jsem jí tehdy opakoval, že už nechci, že už takhle dál nechci žít. Je to strašně špatná kombinace, když se spojí alkohol, prášky a člověk, který už vlastně nechce být tady. Částečně jsem s tím přestal i proto, že mě chtěli poslat do pasťáku do Prahy. Ne že bych přestal úplně, ale přestal jsem se nechávat chytat. Člověk si asi postupně uvědomí, že to není cesta na dlouho. Když se na to dívám dneska, spousta věcí tehdy vlastně nebyla tak strašná, jak mi připadala. Jenže každý přechod do nového prostředí ve mně vyvolával obrovskou úzkost. Bylo to tak od školky, pak ve škole, na druhém stupni, prostě pořád. Člověk pak musí přijít na to, že se s tím bude muset nějak naučit žít.
Čím si vysvětlujete, že jste to období přežil?
To nevím. Nemyslím si, že jsem něčím výjimečný. Znám spoustu lidí, kteří to nezvládli, a asi chápu, co je k tomu vedlo. Když člověk jde pít a je mu vlastně jedno, jestli se ráno probudí, možná si to ani neuvědomuje vědomě. Ale někde uvnitř už je rozhodnutý, že mu na tom nezáleží. Kdybych šel tehdy cvičit nebo boxovat, nebylo by to stejné. Nemělo by to ten stejný level vypnutí. Alkohol a prášky znamenaly úplné vypnutí sebe sama. Člověk ale časem zjistí, že před sebou stejně neuteče.
Jaké je žít s takovou minulostí v malém městě?
Věci to ještě zhoršuje. Všichni se znají. Všichni vědí, kde jste byl, co jste dělal, jak moc jste se ztrapnil. Jakmile člověk jednou dostane nějakou nálepku, už se jí skoro nezbaví.
Říkal jste, že jste v životě neměl pořádný vzor. Co to pro vás reálně znamenalo, jak se to projevilo?
Myslím, že ve mně bylo hodně vzteku a taky moje komplexy. A určitě i to, že jsem neměl pořádný vzor. Člověk pak musí dělat tátu sám sobě. A dělat si tátu v patnácti letech, to je prostě strašně těžké. Možná i proto mě pořád nějak přitahuje armáda. Táta byl voják, strejda byl voják, další strejda taky. Dřív jsem měl velké sny, chtěl jsem dělat hudbu, a dneska si říkám, že bych po škole možná zkusil armádu. Je v tom asi něco rodinného. Přitom je to trochu paradox, protože táta úplně nesnášel drogy. Celý život pil, ale asi mu nepřišlo, že alkohol je droga. A já jsem skončil přesně na opačné straně. Jo, jsou vlastně dvě cesty. Buď člověk skončí stejně, nebo přesně opačně. Znám lidi, kteří nic jiného než určitý způsob života vlastně neznají, a pak je pro ně těžké představit si nějakou lepší možnost. U mě je zvláštní, že táta pil celý život a drogy nesnášel, zatímco já jsem se v dospívání dostal právě k nim. Až posledních pár let před jeho smrtí jsem se dozvěděl, jak dlouho a jak moc vlastně pil. Do té doby jsem si to neuvědomoval.
Do podpůrné skupiny pro rodinné příslušníky jste přišel přes mámu. Co vám ta skupina dává?
Byl jsem tam asi nejmladší a myslím, že jediný sourozenec. Když jsem přišel poprvé, vůbec jsem nevěděl, kdo tam bude. Ostatní byli ve věku mých rodičů nebo ještě starší. Nepřišel jsem s tím, že jsem mladší a budu jim něco vysvětlovat, ale měl jsem pocit, že jim tam mám co dát. Když jsem přišel poprvé, přišlo mi, že všichni spíš koukají do stolu a poslouchají. Já jsem asi mluvil nejvíc a občas jim řekl svůj názor. Připadalo mi, že někteří lidé už určité situace vidí dlouho jen jedním směrem. Pamatuju si paní, která říkala, že svému synovi pořád něco odpouští a pořád se to opakuje. Tak jsem za ní potom šel a řekl jí: „Tak mu to odpusťte. Ale úplně a naposled.“ Jsem rád, když můžu říct něco, co někomu třeba nabídne jiný pohled. Takové sebeuvědomění může být dost ostré a možná člověku trvá i týden, než si připustí, že by mohl doopravdy něco změnit.
Jak se díváte na psychické potíže a diagnózy?
Psychózu nebo nějakou diagnózu, beru jako normální věc. Lidi se za to nemusí stydět. Zároveň mám pocit, že dneska má hodně mladých lidí potřebu diagnostikovat si věci, které třeba ani nejsou pravda, a udělat si z toho část identity. Dnešní doba je strašně rychlá. Hodně rapperů nebo zpěváků zpívá o bolesti, depresích nebo sebedestrukci a je to vlastně mainstream. Sociální sítě, hudba, drogy, vztahy, všechno se podle mě míchá dohromady. Někteří lidé se snaží být za každou cenu drsní, někteří se v tom vyžívají a někteří si z toho udělají vlastní osobnost. Já tomu úplně nerozumím. Přitom sám dělám hudbu a tyhle věci mě zajímají, jen mám potřebu nad nimi více přemýšlet.
Říkal jste, že hodně přemýšlíte o psychice. Kde se to ve vás vzalo?
Mně to přijde přirozené. Hodně si o tom čtu. Mám v mobilu knížky od Junga, Freuda a další věci. Baví mě analyzovat lidi a přemýšlet o tom, proč se chovají tak, jak se chovají. Zároveň mám problém, když mi někdo říká, kdo jsem já nebo proč něco dělám. Když jsem byl asi ve dvanácti na nějakém sezení, ten člověk mi řekl: „Kluku, já do tebe vidím víc než ty sám do sebe.“ Ve mně to vyvolalo úplně opačnou reakci. Měl jsem pocit, že se mi někdo snaží vložit do hlavy nějakou myšlenku, která není moje. Možná je to otázka důvěry. Po tom všem, co člověk zažil, je prostě těžké někomu úplně věřit.
Přesto jste odbornou pomoc nakonec hledal. Jakou zkušenost s ní máte?
Byl jsem u psychiatra a doporučovali mi terapii, ale já jsem si řekl, že se z toho zkusím dostat sám. Přijde mi zvláštní sednout si s někým, koho vůbec neznám, a povídat mu o svém životě. Měl jsem pocit, že si to radši vyřeším sám v hlavě, i kdybych to nakonec nikdy úplně nevyřešil. Na druhou stranu si myslím, že člověk může mít deset terapeutů, ale dokud sám opravdu nechce něco změnit, nic se nestane. Je to podle mě o tom vlastním uvědomění.
Několik let žijete s derealizací a depersonalizací. Jak to prožíváte?
Začalo to tím, že jsem si vzal víc něčeho, než jsem měl. A na začátku to bylo mnohem horší. Těžko se to vysvětluje člověku, který to nezažil. Každý asi zná ten pocit, když sedí někde ve škole, kouká z okna a na pár vteřin úplně přestane vnímat. Tak tenhle stav ale trvá pořád. Já v tom normálně žiju. Na začátku to bylo strašidelné. Několik dní jsem skoro nic nesnědl, protože cokoliv jsem do sebe dostal, bylo mi ještě hůř. Pamatuju si, že když jsem se podíval na mámu, věděl jsem, že je to moje máma, ale cítil jsem se, jako kdyby to byl úplně cizí člověk. Člověk ztratí vlastní identitu, vztah ke vzpomínkám, ke světu, všechno. Je to opravdu horor. A asi se s tím nějak naučí fungovat. Pořád ale mám naději, že se to jednou zlepší.
Co pro vás dnes znamená dobrý život?
Být zabezpečený. Stoprocentně. Myslím si, že to je základ. Když je člověk zabezpečený, může řešit další věci. Dřív jsem měl velké sny. Dělám hudbu, nebo se o to aspoň snažím, poslouchám všechno od trap metalu po smutnější věci. Jsem vyučený pekař, potom jsem zkoušel automechanika a teď se chystám na zahradníka. Uvažuju i o armádě.
Kde dnes nacházíte klid?
Já třeba nacházím klid v chaosu nebo ve smutku. Když si pustím něco tvrdého, nějakou tvrdou hudbu, tak jsem vlastně v klidu. A když jsem smutný, ten stav je mi známý, je pro mě přirozený. Radosti jsou pro mě těžší. Když se hodně soustředím na nějakou představu nebo vizualizaci, dokážu ji opravdu intenzivně prožít a pak to zase odejde. Pro někoho je to možná zvláštní, ale pro mě je to normální.
Je něco, čeho se opravdu bojíte?
Kdyby máma zítra umřela, tak je to pro mě game over. Tím jsem si jistý. Sestra by byla úplně vyřízená a já si to vlastně ani neumím představit. S mámou jsem od svých patnácti v pohodě. Dneska ji beru skoro jako kamarádku. Normálně se spolu bavíme, i když samozřejmě nic není dokonalé. Možná právě proto je pro mě představa, že by tu nebyla, tak těžká.
A co pro vás znamená naděje?
Naděje je podle mě trochu klišé. Ale zároveň si myslím, že existuje. Když je někdo dva roky v nějaké bezmoci a pořád v sobě drží naději, že se něco změní, tak se to někdy opravdu může změnit. A když se to pak přepne, člověk si uvědomí, že ta naděje tam vlastně celou dobu byla. Není to jednoduché. Podle mě to stejně vždycky vede k tomu, že se člověk musí změnit uvnitř. Spousta lidí hledá odpovědi venku, ve světě kolem sebe, ale tam je podle mě nikdy nenajdou. Každý má něco, co si ponese celý život, nějaký svůj kříž. Člověk může dělat cokoliv, aby od toho utekl, ale i to je pořád útěk.
Dá se podle vás před sebou utíkat celý život?
Nějakou dobu jo. Klidně deset let, dvacet let. Ale nakonec člověk stejně narazí na bod, kdy bude muset něco změnit. Ten život ho prostě nakonec vychová sám. Když se ohlédnu zpátky, myslím si, že člověka často neposunou dobré věci, ale právě ty špatné. Když člověk zažije něco opravdu těžkého, donutí ho to přemýšlet jinak. Když zůstává jen v tom, co zná a co je mu příjemné, vlastně se nikam neposouvá.
Příběh Honzy
Když mi bylo patnáct, táta umřel. Uchlastal se. Byl policajt, voják a celý život pil. Je zvláštní, že jsem ho vlastně nejvíc poznal až poslední dva měsíce před jeho smrtí. Do té doby byl doma, ale nebyl to táta, jakého mají lidi na obrázcích nebo ve filmech. Nechodili jsme spolu na ryby ani jsme si nepovídali o životě. A pak se něco změnilo a začali jsme se bavit skoro jako dva kamarádi. Pamatuju si poslední víkend. Byl jsem u tehdejší přítelkyně a táta mi několikrát volal, ať přijedu domů. Nejel jsem. V pondělí jsem přišel domů a máma mi řekla: „Táta je mrtvej.“ Tehdy mi to vlastně nic neudělalo. Došlo mi to až mnohem později. A s tím přišel i pocit viny, kterého se člověk asi nikdy úplně nezbaví. Po tátově smrti jsem začal pít taky. Ne tak, že bych si dal pár piv. Když jsem šel pít, šel jsem rovnou do blackoutu. Alkohol, prášky, průšvihy, policajti. Ležel jsem opilý na silnici a bylo mi úplně jedno, jestli se ráno probudím. Několikrát jsem skončil v nemocnici a dneska už ani nevím, kolikrát jsem vlastně nemusel přežít.
Pak se rozpadl i můj vztah. Holka, kterou jsem miloval, začala brát pervitin. Našel jsem ji u jiného chlapa. Bylo mi patnáct, šestnáct, sedmnáct let a měl jsem pocit, že všechno, co se dalo pokazit, se pokazilo. Řezal jsem se. Mlátil jsem do zdí. Lámal si klouby. Ne proto, že bych chtěl umřít, ale protože psychická bolest byla tak velká, že člověk udělá cokoliv, aby ji na chvíli necítil. Funguje to. Bohužel. Dneska si myslím, že jsem tehdy vlastně nechtěl být na světě, jen jsem to neuměl pojmenovat. Pak přišla další rána. Moje dvojče, moje sestra, prodělala psychózu. Nikdy jsme si nebyli zvlášť blízcí, ale vidět člověka, kterého znáte celý život, jak se vám před očima mění, je zvláštní druh bolesti. A nejhorší je, že člověk neví, jestli se ještě někdy vrátí ten, koho znal. K tomu všemu žiju už několik let s derealizací. Je těžké vysvětlit někomu, kdo to nezažil, jaké to je. Podíváte se na vlastní mámu, víte, že je to vaše máma, ale cítíte to, jako by před vámi stál úplně cizí člověk. Rozpadne se vám vztah ke světu, k sobě samému, ke vzpomínkám.
A přesto pořád žiju. Nevím, jestli jsem silný. Nemyslím si, že jsem nějak výjimečný. Jen jsem asi pochopil, že před sebou člověk stejně neuteče. Může utíkat deset let, dvacet let, ale nakonec narazí na bod, kdy se bude muset zastavit a něco změnit. Dneska už vím jednu věc, každý člověk si s sebou nese nějaký kříž. Nejspíš nás neposouvají jen ty dobré věci. Možná nás ve skutečnosti nejvíc formují právě ty nejhorší. Protože když člověk spadne opravdu hluboko, začne některé věci vidět úplně jinak. A možná právě proto má smysl jít dál. Ne proto, že bolest zmizí, ale protože se s ní člověk může naučit žít. Naděje je podle mě trochu klišé. Ale stejně existuje. Když člověk vydrží a něco v sobě opravdu změní, někdy se jednoho dne přepne něco, o čem si myslel, že se nikdy změnit nemůže.
„Před sebou člověk může utíkat deset let, dvacet let. Ale nakonec stejně narazí na bod, kdy bude muset něco změnit.“
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.