Jiřina (50) žije s paranoidní schizofrenií, úzkostmi a depresemi. Po letech, kdy ji provázely hlasy, sebepoškozování a opakované hospitalizace, dnes říká, že je poprvé po dlouhé době opravdu dobře. V komunitních službách našla bezpečné prostředí a letos sama začala pracovat jako peer pracovnice.
Co to je kavárna Ledovce?
Otevřený prostor pro posezení a povídání. Lidé přijdou na kafe a bavíme se o všem možném. Kdo chce něco nahodit, tak o tom mluvíme. A když je zrovna ticho, vždycky řeknu nějakou kravinu, aby se lidi zasmáli. Někdy nás přijde osm, někdy jsme jen dvě, ale i to je fajn. Mně dělá dobře chodit mezi lidi. Jsou to úplně jiní lidé než venku, takoví upřímní. Objímáme se. Můžu tam být otevřená a mluvit s lidmi. A je to pro mě bezpečné prostředí. Nic se nevynáší ven, každý ví, že to, co se řekne uvnitř, tam také zůstane.
Jak jste se k tomu dostala?
Než jsem poznala Ledovec, byla jsem pořád v depresích a úzkostech. Nic mě nebavilo, nic mě nezajímalo. Byla jsem několikrát v Dobřanech, ale pořád to nebylo ono. Když mi bylo opravdu zle, doporučily mi Ledovec sestřičky. Lidé z Ledovce za mnou jezdili i do Dobřan. Povídali jsme si, i když na to nebylo moc času, a když jsem pak byla propuštěna, začala jsem sem docházet. Až když jsem začala chodit do Ledovce a do stacionáře, začalo se to zlepšovat. Ti lidé tady jsou skvělí. Umějí pomoct, poradit, povzbudit. Každý si prošel něčím svým, a právě proto si člověk připadá mezi svými. Hodně jsem se za ty roky posunula. Lidé mi dnes říkají, že vypadám úplně jinak, že jsem veselá. A je příjemné něco takového slyšet.
Jaké jste měla dětství?
Dětství bylo v pořádku. Teda do určité doby. Když mi bylo asi devět nebo deset let, našly jsme se ségrou dědu mrtvého v autě. Šly jsme do školy a on seděl za volantem. Řekli nám, že děda spí. Měl infarkt. Měla jsem ho moc ráda. Nebyl to člověk, který by nás vychovával, ale byl prostě děda a měl nás rád. Koupil nám nádhernou kolii. Krátce potom, co děda zemřel, nám ji někdo otrávil a zase jsme ji my dvě se ségrou našly mrtvou cestou do školy. Myslím, že v té době mě smrt zasáhla poprvé v životě. I když já se smrti nebojím, tehdy jsem se začala sebepoškozovat. Bylo mi asi deset let a pak jsem si vymýšlela, že mě poškrábala kočka a podobně. Když mi bylo patnáct, zemřel táta. Měl žaludeční vředy a v nemocnici mu to prasklo. Přijeli si pro mě do školy, chodila jsem tehdy do prváku, a řekli mi, že tatínek zemřel. Od té doby to se mnou šlo z kopce. Začaly úzkosti, deprese. Jako bych se zastavila, přestal mě bavit život.
Pokusila jste se někdy o sebevraždu?
Ano. Pohádala jsem se tehdy se svým budoucím manželem a ublížila jsem si nožem. Kamarádce jsem zavolala, řekla jí, co jsem udělala, a položila telefon. Poslala ke mně záchranku. Byla jsem sama doma, ještě jsem jim šla otevřít, ale potom jsem omdlela. Odvezli mě na Lochotín a pak do Dobřan.
Jak na tu hospitalizaci vzpomínáte?
Strašně. Bylo mi asi dvacet a chovali se tam ke mně hrozně. Pamatuju si, že mě ošetřovatel postavil ke dveřím. Řekla jsem mu, že omdlím, a on mi řekl: „Tak se chyťte.“ Samozřejmě jsem sebou sekla. Pak mě odvedli do místnosti, řekli mi, ať se svléknu do naha, a přede mnou prohlíželi moje věci. Bylo to strašně ponižující. Na noc mě dali do síťového lůžka. Nespala jsem. Ráno se mě sestřička ptala, jestli mi dali něco na uklidnění. Když jsem řekla, že ne, odpověděla, že už to nemá cenu, protože za chvíli stejně bude budíček. Na tom oddělení jsem byla čtrnáct dní, potom mě převezli jinam a nakonec jsem v Dobřanech strávila asi tři měsíce, přes Vánoce i Nový rok.
Tam vám stanovili diagnózu?
Ano. Řekli mi, že mám schizofrenii. Vůbec jsem nevěděla, co to znamená. Věděla jsem, že se se mnou něco děje, ale nevěděla jsem, že se tomu říká schizofrenie. A strašně jsem se toho slova bála. Začali mi dávat léky a byla jsem úplně utlumená. Ležela jsem, skoro jsem se nemohla hýbat. Když jsem chtěla dojít na záchod, měla jsem problém slézt z postele. Byla jsem tak nadávkovaná, že jsem se skoro nemohla pohnout.
Co se dělo po návratu z hospitalizace?
Když jsem se vrátila domů, maminka tehdy bydlela u přítele, takže mě na pár dní nastěhovali k němu, abych nebyla sama. Pak jsme se domluvily, že maminka půjde bydlet ke mně. A potom jsem se vrátila k tomu chlapovi, kvůli kterému jsem se pokusila zabít. Nakonec jsme se dokonce vzali a byli jsme spolu asi šest let. Dneska vlastně ani nevím, proč jsem si ho vzala. Asi jsem ho ani nemilovala. Nevím. Tehdy jsem brala hodně léků a nebylo to jednoduché. Nakonec jsme se rozvedli. Jsem sama už asi patnáct let a dneska už bych se k němu ani vrátit nechtěla.
Kolikrát jste byla hospitalizovaná?
Sedmkrát. Naposledy loni.
Jak ty hospitalizace vnímáte?
Když vím, že mě dají na pavilón třicítku, tak jsem v klidu. Kdyby mě chtěli dát na devětadvacítku, tam bych jít nechtěla, protože je to uzavřené oddělení a slyšela jsem o něm hrozné věci. Ale jinak jsem ráda, že ta pomoc existuje. Lidé si často stěžují, ale mně to pomáhá. Když přijdu s depresemi a jsem mezi lidmi, tak se to zlepší. A oproti tomu, co jsem zažila před těmi lety, se péče určitě hodně změnila. Jsou tam hodné sestřičky. Samozřejmě jsem zažila i nepříjemné lidi, ale obecně je to dnes jiné.
Když srovnáte klasickou psychiatrickou péči a komunitní péči, v čem je největší rozdíl?
To je obrovský rozdíl. V Ledovci vám poradí, pomůžou. Když potřebujete zavolat, můžete zavolat. Když potřebujete přijít, můžete přijít. V Dobřanech na vás doktor často nemá čas. Tady ten čas mají. A hlavně se tady cítím bezpečně.
Jak se u vás schizofrenie projevuje?
Nejhorší jsou hlasy. Hlavně v noci. Říkají vám, ať si něco uděláte, ať skočíte z okna. Jsou zlé a já je dřív poslouchala. Když jsem si ublížila, na chvíli přestaly. Ale jen na chvíli. To se strašně těžko vysvětluje člověku, který to nikdy nezažil. Teď už je to jiné. Už si tolik neubližuju a hlavně hlasy mít přestávám. Celý letošní rok jsem v pohodě, což je u mě vlastně zvláštní. Samozřejmě se občas něco objeví. Nedávno jsem měla úzkosti a depresi, tak jsem si po dlouhé době vzala lék na uklidnění. Ale druhý den ráno už bylo dobře.
Co vám obecně pomáhá a co dodává nějakou porci naděje?
Určitě procházky. Když jsem ještě měla pejska, tak procházky se psem. A hlavně Ledovec. Ti lidé jsou strašně hodní. Je to úplně jiné než venku. Já si ze svých potíží taky dělám srandu. Ono to jinak nejde. Člověk se musí nějak nakopnout. Taky mám ráda tetování. Miluju Egypt, tak mám Nefertiti, mám svoje znamení a Depeche Mode, protože je miluju. Za poslední rok jsem si nechala udělat pět tetování. Mně to nějak uvolňuje emoce. Prostě mě to naplňuje. Naděje je asi právě to, že teď je to dobrý. Už od ledna nemám skoro žádné hlasy, můžu chodit mezi lidi. Že můžu být v Ledovci. Že si můžu dělat radost, třeba těmi tetováními. A hlavně že jsou kolem mě lidi, kteří jsou hodní.
Máte někdy pocit, že vás lidé kvůli schizofrenii odsuzují?
Jo, někdy ano. Chodila jsem třeba do hospody na kofolu a lidi tam říkali: „Ty už ses zase zbláznila,“ nebo „Ty jsi prdlá.“ U nás na malém městě se všechno ví, takže si myslím, že skoro všichni vědí, že mám schizofrenii. Nemyslím si ale, že by se mě báli. Spíš mají strach, že si zase něco udělám. Já vždycky říkám, že než bych někomu ublížila, tak si ublížím sama. Já ani neumím být k ostatním agresivní. Kdyby mě někdo slovně napadl, vlastně ani nevím, co bych mu měla říct. Dneska už to ale tolik neřeším.
Když se ohlédnete za posledními čtyřmi lety, co považujete za největší změnu?
Už nemám tolik hlasy. To je asi největší změna. A taky jsem začala chodit mezi lidi. Dřív jsem byla doma, v depresích a úzkostech, nic mě nebavilo. Dneska chodím do Ledovce, dělám kavárny a jsem mezi lidmi ráda. Změnilo se to i doma. Bydlím s maminkou a dřív to bylo pořád Kam jdeš? Kdy přijdeš? Kolik máš peněz? Se sestrou to bylo ještě složitější, ta mi vždycky říkala, že mi vlastně nic není. Teď už je to doma lepší. Maminka se hodně změnila, víc mi věří. A já si víc věřím sama. Pořád mám schizofrenii, pořád mám úzkosti a deprese, ale už to není tak těžké jako dřív.
Sama dnes pomáháte dalším lidem jako peer pracovnice. Co to pro vás znamená?
To mě těší. Když můžu být s lidmi, povídat si s nimi a můžeme se zasmát. Když přijde někdo, komu není dobře, a já s ním můžu být. To je pro mě důležité. Ať už přijdou dva lidi, nebo deset, vždycky to má smysl.
Kdybyste mohla něco vzkázat člověku, který teď prožívá něco podobného jako vy před několika lety, co byste mu řekla?
Aby se nebál říct si o pomoc. Protože já jsem si myslela, že už nikdy nebude dobře. A ono to teď dobrý je. A doufám, že už to tak zůstane.
Příběh Jiřiny
Když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že mě smrt potkávala dřív, než jsem na ni byla připravená. Když mi bylo asi deset let, našly jsme se sestrou dědu mrtvého v autě. Měla jsem ho moc ráda. Krátce nato nám někdo otrávil psa, kterého nám děda koupil. A když mi bylo patnáct, zemřel táta. Přijeli si pro mě do školy a řekli mi, že už není. Myslím, že právě tehdy se ve mně něco zastavilo. Začaly úzkosti, deprese a pocit, že mě život vlastně přestal zajímat. Už jako dítě jsem se sebepoškozovala. Později přišly hlasy. Zlé hlasy. Říkaly mi, ať si něco udělám, a já jim věřila.
Jednou jsem se po hádce s partnerem bodla nožem do nohy. Když jsem viděla, že málo krvácím, bodla jsem se znovu. Skončila jsem v nemocnici a potom na psychiatrii. Dodnes si pamatuju, jak ponižující to tehdy bylo. Dostala jsem diagnózu schizofrenie, které jsem se strašně bála, aniž bych vlastně věděla, co znamená. Následující roky se střídaly hospitalizace, úzkosti, deprese, sebepoškozování a pocit, že už nikdy nebude dobře. Byla jsem sedmkrát hospitalizovaná. Dlouho jsem si myslela, že můj život už bude navždy jenom čekáním na další propad.
Pak jsem poznala Ledovec. Ne že by se všechno zázračně vyřešilo. I potom jsem se ještě vracela do nemocnice. Ale poprvé jsem měla pocit, že někdo opravdu má čas poslouchat. Že nejsem diagnóza. Že jsem člověk. Začala jsem chodit mezi lidi, do stacionáře, na společné aktivity. Postupně jsem zjistila, že se zase umím smát. Že se umím těšit. A že možná nemusím celý život jen přežívat.
Dneska sama vedu v Ledovci kavárny jako peer pracovnice. Někdy nás přijde deset, někdy dva. Někdy si jen sedneme, dáme si kávu a povídáme si. Pro někoho to může vypadat jako maličkost. Pro mě je to důkaz, že se život může změnit. Je mi padesát a letos jsem si nechala udělat pět tetování. Hlasy skoro zmizely. Po dlouhé době se ráno probouzím a nemám strach z dalšího dne. Kdysi jsem si myslela, že už nikdy nebude dobře. A teď si poprvé po mnoha letech říkám, že možná už opravdu je.
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.