Petra (42, jméno změněno) se se schizofrenií léčí od první hospitalizace v Dobřanech, kam se dostala po ztrátě práce. Ledovec jí pomohl zaběhnout se zpátky do života a najít práci, kterou dělá dodnes, důležitou oporou je pro ni manžel. Recovery pro Lucii znamená možnost vypovídat se a vědět, že ji někdo slyší.
Jaké jste měla dětství?
Ne moc dobré. Když mi byly tři roky, rodiče pozvali na návštěvu jednoho svého přítele. Řekl mi, že mi ukáže burák. Já jsem si myslela, že myslí burák jako arašíd. Jenže on mi pak dělal něco, co se mi nelíbilo. Cvrnkl ukazovákem a palcem do krku zezadu, ale to děsně bolelo. Začala jsem brečet a rodiče se smáli. Asi to takhle začalo. S rodiči to moc nešlo. Byla tam nějaká citová bariéra. Myslím, že mě měli brzo a asi na mě ještě nebyli připravení. Chyběla mi láska, fyzický kontakt i pochválení. Když přišla návštěva, táta se k ní choval líp než potom ke mně doma. Mysleli si, že svět je tvrdý, tak mě chtěli tvrdě vychovat.
Vzpomínáte si ještě z dětství na něco výrazného?
Ve škole mi moc nešly slovní úlohy. Probrali jsme je doma a já jsem chtěla mít od táty pokoj. Zeptal se mě, jestli jim rozumím. Řekla jsem, že jo. Pak mi dal jeden příklad a ukázalo se, že to neumím. A tak mi dal nářez. Takhle se mi to stalo jednou a potom ještě na střední škole. Přinesla jsem čtyřku z češtiny, že ji budu mít na vysvědčení. Pamatuju si, že táta zrovna maloval sestřin pokoj. Měl v ruce štětec, oklepával barvu o kelímek a řekl: „Petro, pojď se mnou do kuchyně.“ Potom už nevím nic. Asi mě zase seřezal, ale já jsem to nevnímala. Tělo bylo fyzicky v kuchyni, ale já jsem byla jinde. Odpojila jsem se.
Jaké to bylo se spolužáky?
Na střední to bylo lepší než na základce. Na základce mě šikanovali. Byly to nadávky, jeden kluk mladší než já mi říkal, že jsem opice. Fyzicky mi neubližovali, bylo to spíš ponižování. Na střední už tohle nebylo, ale neměla jsem tam kamarády, jen jednu kamarádku. Seděly jsme spolu a vystačily jsme si. Blbly jsme spolu v lavici.
Co jste dělala po střední škole?
Chtěla jsem jít na vysokou školu, na češtinu a tělocvik, ale nezvládla jsem přijímačky z tělocviku. Tak mi to uteklo. Ani mi to nebylo moc líto. Hlavně mě tehdy štvalo, že jsem sama, že nikoho nemám. Nastoupila jsem do práce na Borských polích, do fabriky, kde jsme dělali součástky. Byla jsem tam asi šest let.
A tam jste potkala svého manžela?
Ano. Byl můj nadřízený. Po směně mi jednou řekl, abych mu to „zrátala“. Nevěděla jsem, co to znamená. Asi po minutě mi došlo, že myslí spočítat. A tak jsme se do sebe zakoukali.
Kdy se poprvé objevilo onemocnění?
Až po tom, co mě z té práce propustili. Pak mě hospitalizovali v Dobřanech. Tam přišli na to, že mám schizofrenii. Byla jsem tam asi šest měsíců.
Jaké to v Dobřanech bylo?
Bylo to tam dobré. Super. Chovali se tam ke mně dobře a dobře se chovali i lidé, kteří tam byli na léčení.
Bylo těžké přijmout diagnózu?
Bylo. Člověk se necítí skvěle, když slyší, že s tím musí žít až do konce života. Vadilo mi, že už nemůžu dělat to, co jsem chtěla. Byla v tom letargie. Předtím jsem pracovala na plný úvazek, potom už to nešlo. Teď pracuju částečně, čtyři hodiny denně.
Pomohla vám ta hospitalizace?
Docela ano. Pomohla mi pochopit nemoc a naučit se s ní žít.
Jaké to bylo, když jste se po šesti měsících dostala ven?
Musela jsem si hledat práci. Šla jsem do Ledovce, aby mi něco řekli. Bylo to asi v roce 2007. Pomohli mi zaběhnout se zpátky do života a najít si práci. Začala jsem na čtyři hodiny denně skládat propisky a dělám to dodnes, dvacet hodin týdně. Za ty roky jsem jich udělala asi víc než milion.
Co pro vás práce znamená?
Jsou tam pořád stejní lidé, nic nového pod sluncem, nic se tam moc neděje. Ale bez práce bych být nechtěla. Musím si něco vydělat a je tam kontakt s lidmi. Dává mi taky pocit, že je člověk užitečný.
Stává se, že vám v práci není dobře?
Někdy ano. Je tam ale prostor, nemáme normy, takže je to v pohodě. Někteří lidé v práci o mojí diagnóze vědí a chovají se ke mně dobře.
Zažila jste někdy, že by se k vám někdo kvůli diagnóze choval špatně?
Ne. V práci ne. U lékařů taky ne.
Jak se k diagnóze postavila vaše rodina?
To moc nevím. Řekla jsem jim to, ale asi jsme to neprobírali. Moc jsme se o tom nebavili.
Jaký máte vztah s mámou a tátou teď?
Teď jsme se viděli, když jsem byla potřetí hospitalizovaná. Přijeli za mnou. Jinak se vídáme moc málo, tak jednou nebo dvakrát za rok. Blízký vztah už nemáme. Nevím, jak si to vysvětlit. Asi mě k životu nepotřebují. Nemají zájem.
Co vedlo k té vaší poslední hospitalizaci?
Koukala jsem na počítači na obrázky s Ježíšem Kristem. Komentovala jsem je a lidi, kteří ty stránky spravovali. Chtěli mě vzít do komunity. Přišla jsem na stránky, kde někde v Číně šířili křesťanství, aby Číňané věřili na Ježíše, a ne na draky, které tam mají. Vleklo se to se mnou asi dva týdny a potom už to šlo z kopce. Nejdřív jsem byla na Lochotíně, protože jsem se polila horkou vodou. Nebylo to schválně, něco mi to říkalo v hlavě. Byla jsem tam měsíc a potom jsem byla v Dobřanech.
Dá se poznat, kdy se nemoc začne zhoršovat? Je to s něčím spojené?
Nedá. Spouštěče byly pokaždé jiné. Nejdřív to byla televize, potom počítač. U mě je nebezpečné, když se na něco dívám opakovaně, pořád dokola. To už je příznak, že se něco děje.
Objevují se potom hlasy?
Ano. Jeden hlas byl špatný, ale předtím jsem měla i dobrý hlas. Říkal mi: „Už nikdy nebudeš sama.“ Nebo: „Miluju tě.“ U mě byly hlasy většinou dobré.
Pomáhají vám léky?
Ano, pomáhají. Tlumení hlasů pomáhá.
Mají nepříjemné vedlejší účinky?
To radši nečtu. Ale hlasy už nejsou, takže převažuje to pozitivní.
Když se řekne recovery nebo zotavení, co to pro vás znamená?
Znamená, že se můžu vypovídat. Konečně mě někdo slyší.
Co je ve vašem životě dobré? Co vám pomáhá?
Manžel. To, že je se mnou. Že mě neopustil. Setkala jsem se s jedním pánem, který se mnou byl hospitalizovaný na Lochotíně. Když přišel domů, dozvěděl se, že ho přítelkyně opouští. To je špatné.
Co rádi s manželem děláte?
Hraju šipky. Docela mi to jde. Manželovi to jde o trochu líp, protože hraje od devatenácti, já hraju asi deset let. Vyhrála jsem třetí místo na mistrovství republiky v šipkách. Jsem na to docela hrdá. Dřív jsem měla ambice vyhrávat, ale teď už ne. Už stačilo. Taky cestujeme po světě. Byli jsme ve Švédsku, v Norsku, v Lotyšsku, v Litvě i v Itálii. Baví mě poznávat nové krajiny a kulturu. Chtěla bych se ještě podívat do Bulharska, kde jsem byla jako malá s prarodiči.
Co je pro vás dobrý den? Kdy se den podaří?
Když se s nikým nepohádám. Když vstanu a jdu. Asi tak všechno.
Když se řekne naděje, co vás napadne?
Lepší zítřky. Žádné války. Mír.
Pamatujete si na někoho, kdo vám hodně pomohl?
Prarodiče. Babička bydlela na stejném dvoře jako my a mohla jsem u ní přespávat. Chodila jsem k ní přes víkend a v neděli jsem se vracela k našim. Měla jsem to u ní raději, protože se ke mně chovala líp než naši. Prarodiče pro mě byli důležití. Trochu zasuplovali rodiče.
Máte dnes nějaký specifický vztah ke své nemoci? Ke schizofrenii?
Jsem spíš naštvaná, že se mi to stalo. Někdy je to těžké.
Když tenhle rozhovor děláme i kvůli osvětě, je něco, co byste chtěla, aby lidé slyšeli?
Nenechávat si to pro sebe. Mluvit o tom. Podělit se o ty těžkosti.
Můžete o tom mluvit s manželem?
Ano. Jeho maminka měla stejnou nemoc, takže tomu rozumí. Neodmítá mě. Pomáhá.
Co byste vzkázala lidem, kteří sami potíže nemají, ale mají někoho takového blízkého?
Mluvit s ním. Nenechat ho na holičkách.
Příběh Petry
Léčím se se schizofrenií. Když se mě někdo zeptá, jaké to je, nejdřív mě napadne, že je to blbý. Ne jenom zrovna teď. Spíš vůbec. Ale zároveň vím, že i s nemocí se dá žít. Jinak, omezeněji, někdy těžce, ale pořád žít. Dětství jsem neměla moc dobré. Doma byla citová bariéra. Rodiče mě měli podle mě moc brzy a nebyli na mě připravení. Chyběla mi láska, pochválení i obyčejný fyzický kontakt. Když přišla návštěva, táta se k ní choval líp než ke mně doma. Ve škole mi nešly slovní úlohy a jednou jsem kvůli nim dostala nářez. Na střední se to stalo znovu, když jsem přinesla čtyřku z češtiny. Pamatuju si tátu se štětcem v ruce, jak mě volá do kuchyně. Potom už nevím nic. Tělo tam bylo, ale já jsem byla jinde. Odpojila jsem se.
Na základní škole mě šikanovali. Jeden kluk mi říkal, že jsem opice. Na střední už to bylo lepší, i když jsem měla jen jednu kamarádku. Vystudovala jsem knihovnictví, ale čekala jsem od školy něco jiného. Po maturitě jsem chtěla jít na vysokou, ale nevyšlo to. Hlavně mě tehdy štvalo, že jsem sama. Nastoupila jsem do práce na Borských polích. Tam jsem potkala svého muže. Byl můj nadřízený. Jednou po směně mi řekl, abych mu něco „zrátala“. Chvíli jsem nevěděla, co tím myslí, a pak mi došlo, že chce, abych to spočítala. Tak jsme se do sebe zakoukali.
Nemoc se naplno objevila po tom, co mě z práce propustili. Skončila jsem v Dobřanech, kde mi řekli, že mám schizofrenii. Byla jsem tam asi šest měsíců. Nebylo lehké slyšet, že s tím budu žít do konce života. Přesto mi hospitalizace pomohla pochopit nemoc a naučit se s ní žít.
Po návratu jsem přišla do Ledovce. Pomohli mi zaběhnout se zpátky do života a najít práci. Od roku 2007 skládám propisky, čtyři hodiny denně, dvacet hodin týdně. Za ty roky jsem jich udělala asi víc než milion. Práce pro mě znamená kontakt s lidmi a pocit, že jsem užitečná. Můj život drží hlavně manžel. Neopustil mě. Rozumí tomu i proto, že jeho maminka měla stejnou nemoc. Spolu hrajeme šipky, cestujeme, jezdíme po světě. Ve šipkách jsem vyhrála třetí místo na mistrovství republiky. Jsem na to docela hrdá.
Recovery pro mě znamená, že se můžu vypovídat. Že mě konečně někdo slyší. Když je člověku těžko, neměl by si to nechávat pro sebe. A když má někdo takového člověka doma, měl by s ním mluvit. Nenechat ho na holičkách.
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.