Zorka (42) pracuje jako laborantka. Za sebou má roky psychických obtíží, opakované hospitalizace, psychoterapie i léčbu, od které očekávala poslední možnost změny. Život má především o něčem jiném, o práci, vztazích, kočce, péči o blízké a malých krocích, které člověk někdy musí udělat právě ve chvíli, kdy se mu nechce dělat vůbec nic.
Jakou práci v současnosti děláte?
Pracuji ve výzkumném ústavu, kde se v rámci projektů standardně využívají zvířecí modely. Nejsem vysokoškolačka, vystudovala jsem zdravotnickou školu, a přitom teď pracuju mezi doktorandy, docenty a profesory. Občas se proto představuju jako „jen laborantka“, aby ostatní věděli, že moje znalosti mají nějaké limity. Můj šéf mě naopak představuje jako experta a já ho hned opravuju. Smějeme se tomu.
Co jste dělala předtím?
V laboratoři, která spojuje komplexní rutinní diagnostiku s intenzivním klinickým výzkumem. Později si mě vedoucí laboratoře, profesor, vybral jako svou asistentku. Zastával několik funkcí, mimo jiné i náměstka pro vědu a výzkum, takže moje pracovní náplň měla velmi rozsáhlou agendu. Současně jsem si nechala i část práce v laboratoři, protože jsem nechtěla vypadnout ze své profese. Bylo to nesmírně obohacující období, které mě profesně velmi posunulo, ale dlouhodobá zátěž a napětí si občas vybraly svou daň na úkor mého soukromí a psychické pohody. Nějaké potíže jsem měla už dříve, ale zpětně vidím, že právě tam byl počátek mého postupného energetického a psychického vyčerpání.
Bylo to hlavně kvůli práci?
Ne. Hlavním spouštěčem byl komplikovaný a hlavně neveřejný vztah s mužem. Vlastně všechny moje velké spouštěče byly spojené s muži. Práce k tomu přispěla, ale hlavní byl rozchod. Kvůli ukončenému vztahu a zároveň pracovnímu vytížení jsem nakonec v roce 2014 skončila na psychoterapeutickém oddělení. Byla jsem v obrovském zoufalství, měla jsem sklony si ublížit a věděla jsem, že už se do té práce nemůžu vrátit. Táta mě tlačil k tomu, abych vyhledala pomoc. Nějakou dobu jsem se snažila všechno zvládnout sama, ale můj stav se zhoršoval a v obavách, že si opravdu ublížím, jsem se nakonec nechala dobrovolně odvézt na psychiatrii.
Počátky jsou tedy asi ještě dál v minulosti?
Když mi bylo osmnáct, maminka onemocněla rakovinou. Měla jsem před maturitou a sdělení, že jí zbývá půl roku života, mě i celou naši rodinu naprosto zlomilo. Maminka sice bojovala rok a půl, ale většinu času z toho strávila v nemocnici. Myslím, že právě tam je začátek spousty potíží. Já totiž rozchod prožívám jako smrt. Je to pro mě skutečně ztráta člověka, jako kdyby zemřel. Po každém rozchodu jsem často brečela, nejedla a hubla. U toho konkrétního muže jsem měla navíc poprvé pocit, že jsem opravdu cítila lásku. Od maminky jsem ji nedostala. A když jsem o ten vztah tehdy přišla, bylo to pro mě, jako kdyby se mi rozpadl svět. Táta pro mě musel často jezdit do práce, protože jsem se tam několikrát psychicky úplně složila. Jednou mi řekl: „Takhle jsi nebláznila ani když umřela mami.“ Skoro mi to vyčítal.
Byla hospitalizace v roce 2014 vaším prvním kontaktem s psychiatrií?
Nebyla. Úplně poprvé jsem se na psychiatrii dostala v roce 2007 po předávkování léky. Bylo to 3 roky po maminky smrti a také to souviselo s rozchodem. Byla to pro mě strašná zkušenost. Přivezli mě v noci a dali mě na pokoj se třemi dalšími ženami. Jedna paní ležela v kleci, druhé vadilo, když jsem se na ni podívala a třetí pacientka pobíhala kolem mé postele a hrála si s mojí kapačkou. Strašně jsem se bála. Navíc jsem neměla s sebou dioptrické brýle, špatně jsem viděla a tím byla celá situace o to děsivější. Hned následující ráno jsem musela jít na ranní komunitu a mimo jiné se i představit. Vůbec jsem nevěděla, co se děje, všechno na mě bylo strašně rychlé. Řekla jsem jen: „Jmenuju se Zorka a chci domů.“ Jenže byl víkend, takže mi řekli, že se propuštění teď řešit nedá. Měla jsem pocit, že jsem tam uvězněná. Pustili mne po čtyřech dnech a pod podmínkou, že budu chodit na skupinovou terapii. Tam jsem byla jednou, rozbrečela jsem se a utekla. Skupiny jsem tehdy vůbec neuměla. Nebyla jsem zvyklá poslouchat ostatní lidi a jejich příběhy. Takže první zkušenost s psychiatrií byla opravdu hodně špatná.
Změnilo se to při dalších hospitalizacích?
Ano. Psychoterapeutické oddělení v roce 2014 byla naopak velmi dobrá zkušenost. Tam jsem měla pocit, že jsem ožila. Jenže potom přišly další vztahy, další problémy a další léčba. Během let se také měnila moje diagnóza. Začínalo to poruchou přizpůsobení, potom přišla cyklotymie a nakonec bipolární porucha. Dlouho jsem nevěděla, co mi přesně je. Na některé věci se začalo přicházet až ve stacionáři, protože tam mě viděli každý den. Všímali si, jak spím a jak funguju. Když jsem třeba po stacionáři odešla do práce, pracovala tam celou noc a ráno se vrátila zpátky, začalo být jasné, že jsem hodně rozjetá a nedokážu vypnout. Později moje psychiatrička na základě lékařských zpráv stanovila diagnózu bipolární poruchy. V určitou chvíli jsem byla ráda, že se to konečně nějak pojmenovalo. Dnes už z toho takovou radost nemám, protože nechci brát tolik léků. Můj vztah k psychiatrii se za ty roky hodně proměňoval.
Říkáte, že velký obrat přišel s Ledovcem. V čem to bylo jiné?
Klíčový pro mě byl vztah s pracovníky, který se postupně vytvářel a prohluboval. Jak jsme se více poznávali, přišlo mi neslušné nepřijít. Někdy jsem se musela hodně přemáhat, ale potom jsem byla ráda, že jsem přišla. Už jen to, že jsem se dostala z domu, mi strašně pomáhalo. Když už jsem byla venku, dokázala jsem si třeba i nakoupit, jinak bych nešla nikam. Do té doby mě často obtěžovalo o problémech mluvit. Vystřídala jsem několik psychologů a psychiatrů, ale schůzky jsem opakovaně rušila. Buď jsem nebyla schopná tam dojít, nebo v momentě, kdy mi bylo zrovna dobře, jsem měla tendenci ty problémy vytěsnit a nechtěla jsem si ten pěkný den kazit tím, že o nich budu znovu mluvit. V Ledovci to bylo jiné i tím, že jsem nebyla v kontaktu jen s jedním člověkem. Ze začátku mi vadilo, že budu několika lidem vyprávět totéž, ale potom se to změnilo. Začala jsem se naopak těšit, až jim řeknu, co se mi povedlo. Bylo důležité vidět, že mají radost z toho, že je mi lépe. Podpora od nich byla obrovská a já je za to nechtěla zklamat tím, že budu rušit schůzky.
Roky 2023 a 2024 pro vás byly velmi těžké. Co se tehdy dělo?
Během těch dvou let jsem byla čtyřikrát hospitalizovaná na akutním oddělení a dvakrát na psychoterapeutickém. Byla to strašná doba. Podstoupila jsem neurostimulační léčbu, což je repetitivní transkraniální magnetická stimulace mozku, a také dvě série elektrokonvulzivní terapie, což jsou elektrošoky. Myslela jsem si, že když už nic jiného nepomáhá, třeba pomůže tohle. Druhou sérii elektrošoků jsem sice podstoupila na vlastní žádost, ale nakonec ji nedokončila. Při poslední narkóze jsem měla nepříjemný zážitek, který ve mně zanechal velký strach. Léky na uvolnění svalů zaúčinkovaly o něco rychleji než samotné anestetikum. Zůstala jsem paralyzovaná, ale pořád při vědomí a vnímala přípravu zákroku. Netrvalo to dlouho, ale strašně jsem se vyděsila. Před dalším plánovaným zákrokem jsem onemocněla, takže mě propustili s tím, že zbytek léčby dokončím ambulantně. Jenže sotva jsem přišla domů, psychicky jsem se strašně zhoršila. To se mi po hospitalizacích stávalo opakovaně. Říkala jsem si teď už to mám za sebou, teď už to bude dobré. A pak přišel obrovský propad. Navíc jsem měla velký strach z další narkózy.
Byl právě konec této léčby nějakým zlomem?
Možná ano. Chtěla jsem potom pokračovat, ale nevyšlo to. Moje psychiatrička už také moc nevěděla, co se mnou, protože jsem měla za sebou tolik různých léků a možností. Po těch dvou strašných letech jsem opravdu neviděla žádné světlo na konci tunelu. Měla jsem pocit, že už jsem vyzkoušela všechno. A právě tehdy mi začalo docházet, že prostě musím vstát a jít dál. Nečekat. Neskončit to. Moje doktorka mi nasadila úplně jiný lék, který mě měl aktivovat, a myslím, že mi pomohl. Nastoupila jsem zpět do práce na zkrácený úvazek, pravidelně docházela do Ledovce a věci se postupně začaly zlepšovat. Hodně mi pomohlo i to, že jsem zhubla 20 kg, které jsem za ty dva roky nabrala. Zvedlo se mi sebevědomí a přestala jsem se za sebe stydět.
Co se tím ve vašem přístupu změnilo?
Dlouho jsem čekala, že mě někdo zachrání, že přijde člověk, léčba nebo něco jiného, co to za mě vyřeší. Musela jsem přijmout, že za svoji nemoc sice nemůžu, ale zároveň nemůžu čekat, že mě z ní někdo vytáhne. Samozřejmě mi mohou pomáhat ostatní lidé, ale nějaký krok musím udělat já, musím chtít. Pro mě to někdy znamená úplně obyčejně vstát z postele. Něco udělat, jít ven, dojít si nakoupit, přijít do Ledovce, zajít mezi lidi. Když člověk zůstane ležet doma, nic se nezmění. Já to znám hodně dobře. Postel a spánek pro mě byly vždy útočištěm před problémy. Jenomže po probuzení jsem zjistila, že se nic nezměnilo a mně je ještě hůř. V takovém stavu si nejde říct tak a od zítřka budu v pořádku. Jsou to malé kroky, co musíte dělat. Ale člověk jeden udělá, potom další a někdy až po chvíli zjistí, že se něco opravdu začíná měnit.
Měla jste dříve pocit, že jste obětí?
Hodně. Dnes už se necítím vyloženě jako oběť nemoci. Pořád ale přemýšlím o tom, co se dělo v naší rodině. Myslím si, že kdyby moje dětství probíhalo jinak, bylo by hodně věcí jinak i teď. Od maminky jsem moc lásky nedostávala. Nikdy mi neobjala, neřekla „mám tě ráda“, nepohladila a nezajímala se o moje trápení. Dnes si zpětně uvědomuju, že sama zřejmě měla psychické problémy a zažila hodně těžkých věcí. Z dětství si stále nesu to, že hledám lásku. Byla jsem také šikanovaná na základní škole a měla jsem strašně nízké sebevědomí. Myslím si, že sebevědomí člověku otevírá dveře. Já jsem si jich spoustu zavřela sama a začínám je otevírat až teď, po čtyřicítce. Mrzí mi, o kolik zkušeností, zážitků a příležitostí jsem kvůli tomu přišla.
Daří se vám přesto sebevědomí postupně získávat?
Je to lepší. Hodně mi pomáhá práce. Dnes už dokážu sebejistě říct, že jsem v ní dobrá. Pomáhají mi také blízcí lidé. Mám kamaráda, kterého jsem poznala ve stacionáři. Víme o sobě skoro všechno a hodně se navzájem podporujeme. On mě strašně oceňuje. Pořád mi připomíná, co všechno jsem dokázala, a dodává mi sebevědomí. Někdy už mu říkám: „Ježíš, přestaň!“ Zároveň mi dokáže upřímně říct svůj názor, i když je negativní. Učím se také dělat věci, kterých jsem se dříve bála. Většina strachů souvisela s lidmi – s tím, co si o mně pomyslí, jak budu působit nebo jestli se před nimi neztrapním. Bývaly doby, kdy jsem se před lidmi nedokázala ani najíst. Teď vystupuju z komfortní zóny a zkouším, co zvládnu. Někdy se sama dobrovolně dostávám do situací, ze kterých jsem nervózní, protože díky tomu můžu objevit něco nového.
Jakou roli v recovery hraje práce?
Obrovskou. Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se postavila na nohy. Vždycky mi pomáhalo něco dělat a v mojí práci je navíc vidět výsledek. Když se něco povede, mám z toho obrovskou radost. Mám také velké štěstí na kolektiv, cítím se tam respektovaná. Nikdo mě neponižuje, nikdo se na mě nedívá jen přes diagnózu a nemám pocit, že bych byla kvůli svým problémům nějak méně hodnotná. Naopak se tam o psychických obtížích docela otevřeně mluví. Práce mi dodává sebevědomí a pocit, že někam patřím. Je pro mě důležité nebýt jen člověkem s invalidním důchodem. Jednou bych se invalidity chtěla úplně zbavit. Chci pracovat naplno a být součástí běžného života.
Mluvila jste o tom, že celý život hledáte lásku. Jak to máte dnes?
Dnes mám už více jak rok přítele. Láska je pro mě stále hodně citlivé téma. Velmi ji potřebuji a zároveň mám strach ze ztráty. Rozchod je pro mě pořád něco, čeho se bojím, protože vím, co se mnou v minulosti dokázal udělat. Nechci znovu ztratit sama sebe. Zároveň se snažím dělat některé věci jinak, než jsem je zažila v dětství. Maminka mi neobjímala a neříkala, že mi má ráda. Já dnes přijdu k tátovi a pohladím ho. Učím se to. Je to hezké. U kamarádů nebo jiných blízkých lidí mi jde lásku projevovat mnohem snadněji. V rodině, u lidí, od kterých jsem ji sama nedostala, je to těžší. Ale právě tam se to snažím postupně měnit.
Co vám dnes dělá dobře v každodenním životě?
Kromě mé práce a přítele je to samozřejmě moje kočičí láska Isabela. Je pro mě strašně důležitá. Je stabilní. Je ráda, když přijdu domů. Cítím, že je jí se mnou dobře. Když ji hladím, opravdu si ten okamžik užívám. Ona se nemazlí dlouho. Přijde na chvilku, nechá se pohladit a zase odejde. Ale vrací se pravidelně. Jako kdyby si chodila pro svoje pohlazení. Zvíře pomáhá i proti samotě. Já si s kočkou normálně povídám. A myslím, že je obecně důležité mít o koho pečovat. Dělá mi dobře také čas trávený na chatě, zahradničení, pečení, večerní relax u oblíbeného seriálu nebo obyčejná chvíle s kávou. Pomáhá mi i starat se o sebe fyzicky. Když mi není dobře, přestanu o sebe pečovat, jsem doma, neřeším vlasy ani oblečení. A pak se někdy přinutím umýt si vlasy, hezky se obléct a najednou si řeknu Vždyť to vlastně není tak špatné! Nejde o to líbit se někomu jinému. Potřebuju se líbit sama sobě. Hodně mi pomáhá také úklid. Uklidit si doma je pro mě skoro jako uklidit si v hlavě. Když mi není dobře, začnu uklízet čím dál méně, až jsem v nepořádku, ve kterém mi je ještě hůř. A potom je samozřejmě těžké se donutit vůbec začít. Když ale uklidím, vyvoním si byt, zapnu myčku a pračku, převléknu povlečení a vyperu věci, ve kterých jsem ležela, když mi nebylo dobře, mám pocit, jako bych se od toho všeho trochu očistila. Jsem také kreativní, ráda něco vyrábím, aranžuju, organizuju, měním. U takových změn úplně ožiju.
Pomáhá vám i pohyb?
Mám ráda chůzi, nejlépe v lese. Je to přirozený pohyb. Prostě jenom jdu, jsem venku a můžu si při tom srovnat myšlenky. Ráda si také dávám nějaký cíl, kolik kilometrů ujdu, a většinou nakonec ujdu ještě víc. Pohybem je pro mne i tanec. Dříve jsem se mu věnovala. Hudba a tanec jsou pro mě lékem na špatnou náladu.
Dnes se staráte také o tatínka.
Ano. Je to někdy náročné a stojí mi to hodně energie. Má to svoje pro a proti. Na druhou stranu vidím, že je rád, že se o něj starám. Nedávno mi řekl něco, z čeho jsem pochopila, jak moc pro něj ta péče znamená. Táta si se mnou také zažil opravdu hodně. Pořád má o mě strach. Když mu dnes můžu říct, že se mi něco povedlo nebo že je mi dobře, vidím, jakou z toho má radost. A mně dělá dobře, že mu můžu vrátit i něco hezkého.
Proměnil se během života nějak váš vztah ke smrti a ke ztrátám?
Smrt pro mě byla těžké téma už od dětství. Jako malá jsem někdy brečela před spaním, protože jsem si uvědomovala, že jednou umřu. Špatně jsem nesla smrt babičky a potom samozřejmě maminky. Nedávno jsem jela za vážně nemocnou tetou, mami sestrou, která pomalu odcházela. S maminkou jsem se rozloučit nestihla. Tehdy jsem nerada chodila do nemocnice a nedokázala jsem se s tím vším vyrovnat. Ani pohřeb se nekonal. Teď jsem si řekla, že za tetou musím jet. Nevěděla jsem, jak na tom bude a jestli to zvládnu, ale nakonec to bylo krásné. Řekla jsem jí věci, které se mi normálně říkají těžko. Bylo to hodně upřímné. Možná i to je něco, co dnes zvládám jinak než dřív. Teta umřela necelé 3 měsíce po mé návštěvě. Poprvé jsem byla na pohřbu jako pozůstalá a poprvé jsem byla u otevřené rakve. Jsem pyšná sama na sebe, že jsem to zvládla. Neznamená to, že bych se smrti přestala bát, ale snažím se víc žít v přítomnosti a uvědomovat si hodnotu života.
Je recovery podle vás cesta, která jde postupně jenom nahoru?
Rozhodně ne. Když bych měla hodnotit posledních deset let, je to takový guláš. Je tam spousta propadů a období, kdy nevím, jestli se něco zlepšovalo. Když se ale podívám na poslední dva roky, mám pocit, že jdu nahoru. Občas uhnu, ale vrátím se zpátky a pokračuju dál. Mám navíc tendenci zapomínat na to dobré a pamatovat si hlavně to špatné. Proto si někdy říkám: „Tohle si zapamatuj! Až ti bude nejhůř, připomeň si, že jsi něco zvládla.“ Ne vždycky to funguje, ale snažím se.
Co byste na základě své zkušenosti řekla někomu, komu je právě velmi špatně?
Aby nezůstal sám a aby něco zkusil udělat. Vím, jak strašně těžké je ve chvíli, kdy člověku není dobře, vůbec vstát z postele. Ale podle mě je důležité něco udělat. Nemusí to být nic velkého. Jít si uvařit. Jít nakoupit. Vyjít ven. Někoho potkat. Člověk může udělat maličkost, něco se mu povede a najednou má alespoň jeden malý dobrý moment. Když jsem zůstala ležet v posteli a jen spala, probudila jsem se a zjistila, že se nic nezměnilo. A taky bych mu řekla, že i když člověk dlouho nevidí žádné světlo na konci tunelu, neznamená to, že tam není. Já jsem ho dlouho neviděla. Myslela jsem si, že už jsem vyzkoušela všechno a že už nic nepomůže. Přesto je důležité dál dělat malé kroky, ony se časem začnou sčítat. Je důležité věřit, že i to špatné jednou pomine. Pomohlo mi i dýchání. Zjistila jsem, že ve stresu skoro nedýchám, zadržuju dech. Ze stacionáře znám různé techniky, takže někdy už vím, že se musím zastavit a prostě to prodýchat.
Co je pro vás dnes nejtěžší?
Pořád se učím mít sama sebe ráda a přijmout se taková, jaká jsem – svůj vzhled, své nedokonalosti i to, že ne všechno umím a znám. Umím mít ráda ostatní lidi, umím se o ně starat a podporovat je. Dát stejnou podporu sama sobě je mnohem složitější. Také je pro mne těžké nenechat svou náladu ovlivňovat úspěchy, neúspěchy a tím, jak se zrovna cítím ve vztahu. Vnímám jako důležité už jen samotné uvědomění si vlastních vzorců. A v poslední době pro mne není snadné smířit se s tím, že už asi nebudu mít miminko, že sama nikdy nebudu maminkou a nebudu moct dát svému dítěti přesto to, co v dětství tolik chybělo mně. To je teď po mne citlivé téma.
Co pro vás znamená recovery?
Dlouho jsem čekala, až mě někdo zachrání. A recovery pro mě začalo ve chvíli, kdy jsem přijala, že první krok musím udělat já sama. Pomoc a podpora blízkého okolí je důležitá, ale bez vlastní vůle a ochoty něco změnit to nejde. Pořád mám svoje strachy. Pořád se bojím ztrát a toho, že znovu ztratím sama sebe. Ale dnes už vím, co mi pomáhá, když mi není dobře, a díky tomu je můj život stabilnější. Zotavení pro mě neznamená, že jsem zdravá nebo že už nikdy nebudu mít potíže. Znamená pro mě, že jsem se naučila žít jinak než dřív.
Příběh Zorky
Dlouho jsem si myslela, že přijde člověk, lék nebo léčba, která všechno změní. Když se dnes ohlédnu zpátky, vidím, jak moc jsem celý život hledala lásku, přijetí a pocit, že jsem dost dobrá. Vyrůstala jsem bez mateřské lásky a s velmi nízkým sebevědomím. Na základní škole jsem byla šikanovaná. Když mi bylo dvacet, zemřela maminka. Myslím, že právě tehdy se ve mně něco definitivně zlomilo. Později jsem zjistila, že rozchody, pokud jde o muže, prožívám podobně jako smrt. Když mě někdo opustil, neprožívala jsem jen smutek. Měla jsem pocit, že se rozpadá celý můj svět.
Pracovala jsem ve vědě a výzkumu, měla jsem náročnou práci a velkou zodpovědnost. Do života jsem si přitahovala samé komplikované muže. Zvenčí možná všechno vypadalo normálně. Uvnitř se ale postupně hromadilo zoufalství. Poprvé jsem skončila na psychiatrii po předávkování léky. Další hospitalizace následovaly po letech. Dostala jsem různé diagnózy, absolvovala psychoterapie, stacionáře, elektromagnetickou stimulaci mozku i elektrošoky. Byla období, kdy jsem už opravdu neviděla žádné světlo na konci tunelu. Dnes si myslím, že jednou z nejtěžších věcí bylo přijmout, že to za mě nikdo neudělá. Dlouho jsem čekala, až přijde někdo, kdo mě vytáhne. Muž. Láska. Až postupně jsem pochopila, že i když potřebuji pomoc druhých lidí, první krok musím udělat sama. Musím vstát. Musím chtít. Musím zkusit udělat další krok, i když nevím, jestli bude fungovat.
Obrovskou roli v mém zotavení sehráli blízcí lidé. Práce, ve které se cítím respektovaná. Lidé v Ledovci, kteří si všimli, když jsem nepřišla. Kamarád s podobnými problémy. Rodina. Vizuální proměna a nakonec i nový partner. A také úplně obyčejné věci. Hudba. Práce na zahradě. Uklizený byt. Kočka, která si přijde pro pohlazení. Péče o tátu. Věci, které možná vypadají obyčejně, ale pro mě znamenají návrat k životu. Pořád mám strach. Pořád se bojím ztrát a někdy se bojím i sama sebe. Ale už vím, že recovery pro mě neznamená, že budu jednou úplně zdravá. Znamená pro mě něco jiného. Znamená, že jsem se naučila nevzdávat se, dělat malé kroky a pomalu se učit něco, co jsem se celý život učila nejhůř: mít ráda sama sebe.
„Recovery pro mě neznamená, že jsem zdravá. Znamená pro mě, že jsem se naučila žít jinak než dřív.“
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.