Dlouho věřil, že je líný, neschopný a že problém je v něm samotném. A.J. (27) vyrůstal v prostředí, kde se o emocích nemluvilo a bezpečí nebylo samozřejmostí, později ho hledal hlavně v druhých lidech. Dnes se jej učí budovat sám v sobě a vlastní zkušenost chce jednou využít v peer podpoře, protože ví, jak důležité je potkat někoho s podobnou zkušeností.
Když se podíváte zpátky, začaly vaše psychické potíže už v dětství?
Ano, jsou tu se mnou úplně od začátku. Do určité míry to souviselo s tím, že jsem trans. Už jako dítě jsem cítil, že je se mnou něco jinak, ale vůbec jsem nevěděl co. A pak se na to nabalovaly další a další věci. Rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let. Hodně se hádali a navzájem se pomlouvali. Máma nám říkala, jak je táta hrozný, táta zase mluvil o tom, jak je hrozná máma. Neustále nás stavěli proti sobě. Myslím, že právě tam začala většina problémů, se kterými jsem se pak potýkal celý život. Krátce po rozvodu se k nám nastěhoval můj budoucí otčím. Pamatuju si, že pro mě jednou přišel do školky, do té doby jsem ho nikdy neviděl. Paní učitelka mi řekla, že s ním mám jít domů, protože je to domluvené s maminkou. Dodnes si pamatuju, jak jsem si říkal kdo to vlastně je? Postupně jsem začal mít pocit, že pro mámu vlastně psychicky neexistuju. Nepamatuju si, že bych od ní cítil nějakou blízkost nebo podporu. Zpětně mi přijde, že sama měla spoustu vlastních problémů, ale vyrůstat v tom prostředí prostě bylo velmi těžké.
Otčím mě a mého staršího bratra nikdy nepřijal. Dělal velké rozdíly mezi námi a svými vlastními dětmi. Zažívali jsme křik, ponižování, psychické i fyzické násilí. Jednou se mě jako dítě pokusil sexuálně zneužít. Naštěstí k tomu nakonec nedošlo, protože jej něco vyrušilo. Ale už tehdy jsem přesně věděl, co se mělo stát. Jenže doma se o ničem z toho nemluvilo. Když se něco dělo, dělalo se, že se to neděje. Když mi bylo devět let, narodila se sestra a krátce po ní mladší bratr. Postupně jsem se stal jejich hlavním hlídačem. Staral jsem se o ně, zatímco máma chodila do práce nebo pryč. Čím jsem byl starší, tím víc jsem se uzavíral do sebe.
Změnilo se něco v dospívání?
Asi ve dvanácti letech přišel další zlom. Tehdy jsem si myslel, že jsem homosexuální, a vyznal jsem city jedné dívce. Odmítla mě a pro mě to byla obrovská rána. Měl jsem pocit, že nejsem v bezpečí ani doma, ani ve škole. Úplně jsem se uzavřel do sebe. Do té doby jsem měl jedničky a dvojky. Pak přišly čtyřky a pětky. Přestal jsem se učit, přestal jsem se snažit. Bylo mi to jedno. Doma se situace ještě zhoršila. Máma mi říkala, že jsem neschopný, že jsem k ničemu, že by bylo lepší, kdybych se nenarodil. Takové věci jsem poslouchal prakticky každý den. Postupně jsem začal věřit, že je to pravda. Když jsem měl jít na střední školu, chtěl jsem studovat programování nebo obor zaměřený na tvorbu videoher, kreslení postav, map a podobně. To mě opravdu bavilo. Máma mi ale řekla, že se svými známkami nemám na maturitní obor a že maturitu stejně nikdy nezvládnu. Přihlášky, které jsem si vyplnil, mi roztrhala a řekla mi, ať ve škole tvrdím, že jsem je ztratil.
Nakonec jsem šel na cukráře. Vydržel jsem tam půl roku. Šikanovali mě spolužáci i lidé na praxích, protože jsem byl jiný. Měl jsem obrovské absence a nakonec jsem ze školy odešel. Později mě máma přihlásila na obor aranžér. Pobyt na internátu mi v něčem pomohl. Nebyl jsem pořád doma a měl jsem tam alespoň nějakou pravidelnost. Doma totiž nebylo samozřejmé ani to, že dostanu najíst. Moje potřeby nikoho nezajímaly. Když jsem něco potřeboval já, byl to problém. Postupně jsem úplně ztratil jakoukoli představu o vlastní hodnotě. Měl jsem úzkosti, deprese a prakticky žádné sebevědomí.
Jakou roli díky tomu hrála ve vašem životě sebenenávist?
Obrovskou. Byla dlouhá období, kdy jsem se opravdu nenáviděl. Každý den jsem přemýšlel o sebevraždě. Když jsem chodil do práce kolem kolejí, vracely se mi ty myšlenky pořád. Měl jsem pocit, že by se všem ulevilo, kdybych tady nebyl, že bych ulevil mámě, sourozencům, vlastně všem. Měl jsem i pokus o sebevraždu. Bylo mi devatenáct. Dodnes vlastně nevím, jak jsem to přežil. Dneska už vím, jak strašně zkreslené to tehdy bylo. Opravdu jsem tomu věřil a dneska jsem rád, že jsem to přežil.
Kdy jste nakonec odešel z domova?
Když mi bylo osmnáct a byl jsem ve třetím ročníku, rozhodl jsem se odejít k otci do Prahy. V té době jsem ještě nevěděl, že jsem trans. Myslel jsem si spíš, že jsem homosexuální a prostě hodně maskulinní. Když jsem k němu přijel, čekal mě pokoj s růžovou postelí, růžovým povlečením a polštářky ve tvaru srdíček. Měl to být dárek pro mě. Pamatuju si, že jsem si tehdy říkal, že začínáme opravdu skvěle. Velmi rychle se ukázalo, že ani tam nebudu moct být sám sebou. Otec i jeho partnerka neustále komentovali, jak se oblékám, jak mluvím a jak se chovám. Nutili mě nosit oblečení, které sami vybrali. Když jsem jezdil na internát, kontrolovali mi kufr, abych si s sebou nebral svoje věci. Měl jsem pocit, že jsem se jen přesunul z jedné kontroly do druhé.
Navíc jsem bydlel v podkroví, kde bylo rozbité střešní okno. Otec opakovaně sliboval, že ho opraví, ale nikdy to neudělal. V zimě jsem se budil a měl v pokoji sníh. Spal jsem pod peřinou v bundě a byl jsem neustále nemocný. Tehdy jsem definitivně pochopil, že ani jeden z mých rodičů mi nedokáže dát to, co jsem potřeboval. Pak následovala dlouhá léta stěhování. Střídal jsem Prahu, Plzeň, matku, otce, podnájmy. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem se stěhoval.
Jak vypadal váš život po škole?
Měl jsem velké problémy s prací i financemi. S učňákem, který jsem měl, pro mě většinou připadaly v úvahu jen práce ve fabrikách. Jenže psychicky jsem to vůbec nezvládal. Byl jsem velmi nestabilní. Měl jsem v sobě obrovské množství vzteku a agrese. Ne vůči ostatním v tom smyslu, že bych někomu skutečně ublížil, ale měl jsem silné impulzy a hlavně strašný vztek sám na sebe. Měl jsem pocit, že mě oba rodiče úplně opustili a nechali v tom samotného. Po nějakých dvou letech jsem se rozhodl, že si dodělám maturitu, a nastoupil na nástavbu. Bylo to ale náročné, hlavně finančně. Protože jsem stále studoval, požádal jsem rodiče o výživné. Oba mě odmítli, takže jsme skončili u soudu. Kvůli tomu, co jsem s nimi zažil, jsem z nich měl obrovský strach. Nakonec jsem od každého rodiče dostával patnáct set korun měsíčně. Bylo to lepší než nic, ale když člověk platí nájem a léky, moc mu to nepomůže.
Kdy jste nakonec začal procházet tranzicí?
Tranzicí procházím od roku 2020. Otci jsem to řekl v dopise před soudním jednáním. Odpověděl mi, že mě už nebere jako svoje dítě. Upřímně řečeno, ani mě to vlastně tolik nebolelo. Nechtěl jsem být dítětem člověka, který se ke mně celý život choval tak, jak se choval. Máma mě zase stále oslovovala v ženském rodě. Bylo to hodně těžké. Po soudu se naše vztahy prakticky definitivně rozpadly. Nějakou dobu jsem se ještě snažil s mámou komunikovat a prosit ji o podporu, ale postupně jsem to vzdal. Nějakou dobu jsem se ještě snažil s mámou komunikovat a prosit ji o podporu, ale postupně jsem to vzdal. Musel jsem se začít stavět na vlastní nohy.
Jak svou tranzici vnímáte dnes?
Já se necítím jako někdo jiný. Pořád jsem to já. Je to spíš, jako kdybyste celý život žil v cizím těle. Jste to pořád vy, ale necítíte se v něm doma. A teprve postupně, díky tranzici, začnete mít pocit, že si k sobě zase nacházíte cestu. Pořád to není dokonalé, ale cítím se ve svém těle mnohem lépe než dřív. Zároveň celý ten příběh nevnímám jen negativně. Díky tomu, že jsem si prošel zkušeností, kterou jsem si prošel, mám pocit, že dokážu lépe chápat různé zkušenosti jiných lidí. Nevidím svoji jinakost jako něco špatného. Je to prostě součást toho, kdo jsem.
Kdy jste začal vyhledávat odbornou pomoc?
Postupně jsem začal chodit na terapie a řešit medikaci. V roce 2022 jsem si našel partnera, což mi v mnoha věcech hodně pomohlo. Zároveň ale ten vztah postupně začal být toxický. Byl otevřený, ale každý z nás si pod tím představoval něco jiného. Když si partner našel dalšího partnera, psychicky jsem to vůbec nezvládal. Nedokázal jsem se v té situaci orientovat, nevěděl jsem, jaké jsou hranice, co se ode mě očekává a co vlastně chci já sám. Hospitalizovaný v Dobřanech jsem byl rok před rozchodem, po rozchodu jsem skončil na psychiatrii v Plzni. Začal jsem se nenávidět ještě víc než předtím. Měl jsem pocit, že jsem selhal jako člověk. Objevily se velmi silné sebevražedné myšlenky a věděl jsem, že už situaci sám nezvládám. Proto jsem se rozhodl pro hospitalizaci. To rozhodnutí nebylo jednoduché. Ale věděl jsem, že pokud chci zůstat v bezpečí, musím si o pomoc říct.
Co vám hospitalizace a následná péče přinesly?
Postupně se kolem mě začaly objevovat různé diagnózy. Nejprve porucha přizpůsobení, generalizovaná úzkostná porucha, deprese a ADHD. Později přibyla také hraniční porucha osobnosti. Kupodivu to pro mě nebylo děsivé. Naopak. Bylo pro mě úlevné zjistit, že si svoje problémy nevymýšlím a existuje nějaké vysvětlení toho, co prožívám. Dlouho jsem si myslel, že mám autismus. Měl jsem velké problémy v komunikaci s lidmi, nerozuměl jsem některým sociálním situacím a připadalo mi, že to musí být ono. Teprve později jsem pochopil, že spousta těchto obtíží souvisí s prostředím, ve kterém jsem vyrůstal. V naší rodině se vůbec nemluvilo o emocích. Nikdo mi nevysvětloval, co cítím, co cítí ostatní nebo jak vlastně fungují vztahy. Když člověk vyrůstá v prostředí, kde není bezpečí ani komunikace, těžko se pak orientuje v lidech. Když jsem tohle pochopil, bylo to pro mě vlastně osvobozující.
Jak jste přijal diagnózu hraniční poruchy osobnosti?
Překvapivě spíš s úlevou. Když jsem začal chodit do DBT programu (pozn. dialektická behaviorální terapie), postupně jsem si uvědomil, že spousta věcí, které jsem celý život dělal a prožíval, do té diagnózy opravdu zapadá.
Co vám DBT program dal?
Hodně. Je zaměřený na nácvik konkrétních dovedností. Člověk se učí pracovat s emocemi, zastavit se, podívat se na situaci jinak, než jak ji vidí v první chvíli. Učí se, že to, co právě cítí, nemusí být jediná možná interpretace reality. Hodně pomohlo i to, že jsem tam nebyl sám. Byla to skupina lidí, kteří řešili podobné věci. Měl jsem pocit, že konečně někdo opravdu rozumí tomu, o čem mluvím. To pro mě bylo strašně důležité. Samozřejmě jsem k programu měl i nějaké výhrady. Byl jsem vlastně v jedné z prvních skupin, když se program rozjížděl. Ale celkově mi dal opravdu hodně.
Celým vaším příběhem se prolíná jedno důležité slovo. Bezpečí. Co pro vás znamená?
Že jsem ho měl v životě strašně málo. Myslím, že bezpečí hledám celý život. Dřív jsem ho hledal hlavně v ostatních lidech, třeba ve vztazích. Dneska se ho snažím hledat hlavně sám v sobě. Pro mě bezpečí znamená, že jsem někde, kde mi nikdo neublíží. Nemusím bát, že mě někdo shodí, zraní nebo opustí. Můžu být sám sebou. Dneska se ještě necítím úplně bezpečně ve všech okolnostech svého života. Ale snažím se budovat pocit bezpečí v sobě. Abych věděl, že i když se něco stane, nezhroutím se, a že to zvládnu. To je pro mě asi největší změna.
Jak člověk buduje sebehodnotu, když ji v dětství prakticky nezažil?
Byla to strašně dlouhá cesta. Nejdřív jsem se opíral o lidi kolem sebe. Uvědomoval jsem si, že existují lidé, kterým na mně záleží. Třeba moje sestra. Začal jsem si říkat: když mě mají rádi, tak na mně asi něco dobrého bude. A až postupně jsem začal nacházet svoje vlastní kvality. Začal jsem si všímat, že některé věci zvládám, něco umím, že nejsem takový člověk, jakým jsem si celý život myslel, že jsem. Dlouho jsem žil s představou, že jsem líný, hloupý a neschopný. Protože přesně to jsem o sobě celý život slýchal. Trvalo mi roky pochopit, že to není pravda. Dneska jsem vlastně rád za to, jaký jsem. Když se podívám na sebe před pěti nebo šesti lety a na sebe dnes, jsem to skoro úplně jiný člověk.
Mluvil jste také o tom, že jste si potřeboval odpustit.
To bylo úplně zásadní. Hodně dlouho jsem si dával za vinu věci, které se staly v mém posledním vztahu. Přemýšlel jsem, co jsem mohl udělat jinak, kde jsem selhal, komu jsem ublížil. Nakonec jsem ale pochopil, že pokud chci jít dál, musím si odpustit. Nemusel mi odpustit druhý člověk. Potřeboval jsem odpustit sám sobě. Už vím, že jsem ušel obrovský kus cesty. A jsem na sebe vlastně hrdý, že jsem to zvládl.
Zmínil jste, že vám hodně pomohla i zkušenost s psychedelickou léčbou. Co vám přinesla?
Minulý rok jsem se zúčastnil výzkumu psychedelické léčby v Plzni. Dostal jsem lysergid. Pro mě to byla obrovská změna. Měl jsem celý život pocit, že jsem neustále ve střehu. Byl jsem pořád napjatý, jako bych čekal, že se každou chvíli stane něco špatného. Měl jsem pocit, že musím být neustále připravený na nebezpečí. A během té zkušenosti to najednou zmizelo. Poprvé jsem zažil, jaké to je být opravdu v klidu. Uvědomil jsem si, že se nic neděje, že mi nikdo neubližuje a že můžu být v bezpečí. Pro mě to nebyl ani tak nějaký vizuální zážitek, byla to hlavně obrovská tělesná úleva. Jako kdyby moje tělo poprvé po mnoha letech přestalo bojovat. Od té doby se moje úzkosti výrazně zmírnily. Myslím si ale, že samotná látka nestačí. Kdybych neměl terapii a všechno, co jí předcházelo, asi by to nefungovalo stejně.
Když se řekne recovery, co to pro vás znamená?
Neznamená to, že jsem úplně zdravý nebo že už nikdy nebudu mít problémy. Spíš to znamená, že se znám. Rozumím tomu, proč reaguju tak, jak reaguju. Vím, co se se mnou děje, a že mám nástroje, jak s tím pracovat. Recovery pro mě nejsou nějaké velké životní zvraty. Jsou to spíš malá vítězství. Třeba když se mi nechce mezi lidi, ale zároveň vím, že by mi pomohlo jít ven, tak jdu. Nebo když nemám energii, ale udělám něco, co mám rád. Ty malé věci se postupně sčítají. Samozřejmě jsou dny, kdy to nejde, kdy prostě člověk nemá sílu. Ale to pro mě není prohra. Znamená to, že potřebuju odpočinek nebo něco jiného. Mám respektovat svoje vlastní potřeby. Když tu možnost volby mám, snažím se udělat ten krok, který je sice těžší, ale vím, že mi dlouhodobě pomůže. Celé dětství jsem žil podle potřeb někoho jiného. O mých potřebách se vlastně vůbec neuvažovalo. A najednou můžu rozhodovat sám za sebe. Můžu si říct, co chci, co potřebuju a co je pro mě důležité. Mám pocit, že mám konečně moc nad vlastním životem. To je něco, co jsem jako dítě vůbec nezažil.
Co vám na té cestě pomohlo nejvíc?
Určitě terapie. Moje terapeutka pro mě udělala strašně moc. Dala mi možnost podívat se na svůj život úplně jinak. Pomohla mi pochopit, proč se některé věci děly a proč jsem reagoval tak, jak jsem reagoval. Pak určitě DBT program. Tam jsem se naučil spoustu věcí, které používám dodnes. A samozřejmě lidé kolem mě. Kamarádi, moje sestra a všichni, kteří mi dali najevo, že pro ně něco znamenám. Protože když člověk celý život poslouchá, že je k ničemu, tak strašně dlouho trvá, než začne věřit něčemu jinému.
Setkal jste se kvůli svým diagnózám se stigmatizací?
Vlastně ani ne tolik, protože jsem se postupně naučil hodně vybírat lidi, které si pouštím k tělu. Dneska se většinou bavím s lidmi, kteří mají buď vlastní zkušenost s psychickými obtížemi, nebo pro ně mají pochopení. Asi jsem se naučil chránit sám sebe. Ale uvědomuju si, že je to také tím, v jakém prostředí se dnes pohybuju. Kdybych byl třeba zpátky na učňáku, asi by to vypadalo úplně jinak. Pamatuju si například, že když jsem byl na internátu a předávkoval jsem se, spolubydlící mi řekla, ať si to příště dělám někde jinde nebo doma, protože se bojí, že jí ublížím. Takže vím, že stačí změnit prostředí a člověk může zažívat úplně jinou realitu.
Proč vás láká dělat peer podporu?
Protože vím, jaké to je být na druhé straně. Vím, jaké to je mít pocit, že člověk zůstal úplně sám, že už se to nikdy nezlepší. A vím, jak strašně důležité je potkat někoho, kdo vám autenticky může říct: „Já jsem si něčím podobným prošel a dá se z toho dostat.“ Neříkám, že je to jednoduché. Není. Ale když člověk vidí někoho, kdo tu cestu už kus ušel, dává to naději. Mám zkušenost, kterou bych rád předal dál. Když už jsem si tím vším prošel, byl bych rád, kdyby to mohlo pomoct někomu dalšímu. To, že jsem trans nebo že mám psychické potíže, mě nedefinuje. Jsou to zkušenosti, které mě nějak formovaly a které mi daly určitý pohled na svět. Když už člověk dostane od života citrony, může z nich aspoň zkusit udělat limonádu. A pokud díky tomu pomůže ještě někomu dalšímu, pak to možná celé mělo nějaký smysl.
Dnes naději máte?
Jo. Když se podívám na to, kde jsem byl před pěti nebo šesti lety a kde jsem dneska, je to obrovský rozdíl. A není to tím, že by se můj život najednou stal dokonalým. Pořád mám problémy. Pořád řeším spoustu věcí. Ale už si prostě nemyslím, že jsem špatný člověk. Dneska si myslím, že mám co nabídnout. A že moje zkušenost může být pro někoho dalšího užitečná. A asi to nejdůležitější, co jsem se naučil, je, že člověk nemusí čekat, až mu někdo dá pocit bezpečí. Že je možné ho postupně začít budovat sám v sobě. Já jsem tomu hodně dlouho nevěřil. Dneska už věřím.
Příběh A.J.
Nevím, jestli jsem ho jako dítě někdy opravdu zažil. Rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let, a velmi brzy jsem pochopil, že domov není místo, kde se člověk cítí chráněný. Spíš prostor, kde musí být neustále ve střehu. Máma a táta se navzájem nenáviděli a nás, děti, stavěli mezi sebe. Krátce po rozvodu se k nám nastěhoval otčím. Pamatuju si, jak pro mě jednou přišel do školky a já vůbec nevěděl, kdo to je. Ten pocit nejistoty už mě vlastně nikdy neopustil. Doma se jen občas nekřičelo. Křik byl to normální. Stejně jako ponižování, strach nebo předstírání, že se nic neděje. O pocitech se nemluvilo, o bolesti už vůbec ne. Postupně jsem začal věřit tomu, co jsem o sobě slýchal. Jsem neschopný, líný, divný a že by možná bylo lepší, kdybych se vůbec nenarodil. Přitom jsem byl dítě, které si jen přálo být přijato.
Už od dětství jsem cítil, že jsem jiný, ale dlouho jsem nevěděl proč. Když jsem se pak začal vyrovnávat se svojí identitou, nepřineslo to úlevu, ale další pocit, že nikam nepatřím. Ve škole přišla šikana. Doma nezájem. Když jsem chtěl studovat to, co mě bavilo, bylo mi řečeno, že na to nemám. A já začal věřit, že opravdu na nic nemám. Pak následovala dlouhá léta stěhování, špatných vztahů, úzkostí, depresí a sebenenávisti. Byla období, kdy jsem každý den přemýšlel o tom, že skončím pod vlakem. Opravdu jsem věřil, že by se všem ulevilo, kdybych tu nebyl. Když jsem se později dostal do toxického partnerského vztahu, jen se potvrdilo to, co jsem si o sobě myslel celý život – že jsem přece špatný člověk.
Nakonec jsem se ale rozhodl udělat něco, co pro mě bylo možná nejtěžší ze všeho. Požádat o pomoc. Hospitalizace, terapie a později DBT program pro mě znamenaly první zkušenost s tím, že mě někdo poslouchá a bere vážně. Poprvé jsem začal chápat, že se mnou možná není všechno špatně. Spousta věcí, které jsem považoval za vlastní selhání, byla ve skutečnosti reakcí na život, který jsem prožíval. Nejdůležitější bylo, že jsem se postupně naučil odpustit sám sobě. Dneska už nehledám bezpečí jen v ostatních lidech, snažím se ho budovat hlavně v sobě. Ne vždycky se to daří. Pořád mám horší dny, pořád bojuju s úzkostmi a pochybnostmi. Ale už nevěřím tomu, že jsem člověk bez hodnoty. Když se podívám na sebe před pěti nebo šesti lety, vidím úplně jiného člověka. Člověka, který si myslel, že pro něj žádná budoucnost neexistuje.
Dneska věřím, že existuje.
A možná právě proto chci pomáhat lidem, kteří jsou tam, kde jsem kdysi byl já. Protože vím, jak důležité je potkat někoho, kdo vám dokáže říct: já jsem si tím prošel taky. A opravdu se to může změnit.
„Dlouho jsem si myslel, že jsem líný, hloupý a neschopný. Trvalo mi roky pochopit, že to není pravda.“
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.