Známe Tě jako terapeutku, ale na letošních Dnech pro duševních zdraví Tě potkáváme jako umělkyni. Co Tě přivedlo k umělecké tvorbě?
Neztotožňuju se s pojmenováním umělec. S tímto označením mám spojené zadání, že to, co dělám, má mít určitou výpovědní hodnotu. Já nevnímám, že bych jako umělec tvořila nějaké dílo, ale naopak. Po dvaceti letech flamenca mi tahle forma přestala dávat smysl a hledala jsem k ní alternativu. Tu jsem po dlouhém hledání našla v současném tanci a ve formě zábavy, hledání a hry, které jsem postrádala ve svém životě vůbec. Je to tedy spíš tak, že forma psychohygieny dala postupně vzniknout něčemu, co můžeme nazvat uměleckým dílem.
Co Tě dovedlo k inscenaci Ve smyčce?
V práci na prvním projektu Boty jsem měla téma. Oslovila jsem tanečnici Elišku Jirsovou, kterou jsem neznala, ale líbily se mi její choreografie, a začaly jsme se potkávat. Společně jsme hledaly, byla to spíš taková rozcvička. Eliščina zpětná vazba nás postupně vedla dál k tématu, jak nemůžu ztratit hlavu, a tak začal vznikat tento projekt. A až ten bych označila za divadelní představení.
Kde by se v Tvé tvorbě daly najít průniky s duševním zdravím?
Po tom, jak moc se v životě vydávám, se sama potřebuju někde dosytit. Hledám proto způsoby, jak si můžu ve svém životě hrát, uvolnit se. Jinde si hrát nemůžu – ne jen proto, že nemůžu, ale i proto, že si to sama nedovolím. V hledání v pohybu a hlasu to ale můžu zažívat. Baví mě poznávat, překračovat komfortní zónu a baví mě exhibovat. Dělá mi radost stát před sálem plným lidí. Být vidět, být slyšet je základní lidská potřeba a mám pocit, že jsem to dřív v životě moc neměla, tímhle si to dosycuju. Pro tohle vše si tam chodím pro sebe, mě to baví a mně to pomáhá. Když to pomáhá ještě někomu, tím líp, můj záměr v tvorbě je ale vlastně hodně sobecký.
Máš Ty sama diváckou zkušenost, která pro Tebe byla vzmachem duše?
Mám jich spoustu, ve svém životě to hodně potřebuju. Zažívám to hlavně v galeriích, nejlépe na neplánovaných výstavách v provinčních městech, na které náhodou narazím. Už samotná spontánnost takové akce je úžasná. Před obrazem zažívám velkou svobodu a je jedno, jestli jde o obraz divadelní nebo výtvarný. Stojím před obrazem, nikde není moc lidí, vnímám ho a ve mně se odehrává spousta životů.
Nebaví mě divadelní představení a díla, která jsou předvídatelná, jasná, hezky upravená, to mě znervózňuje a je to pro mě frustrující, tenhle typ krásy je pro mě děsivý. Ale spousta obyčejných věcí pro mě funguje jako obrazy, které jsou pro mě vzmachem v tom, že jsou nejednoznačné, nesrozumitelné, znejišťující, nedávají jasné odpovědi a musím v nich hledat význam. To mě moc baví. Tam si můžu najít to svoje, rozumět tomu po svém. Otevírá mi to kanály, které mě baví.
Jak může vzmachu duše pomoct umění, které děláš?
Stejně – nabízím otázky a nenabízím odpovědi. Věřím, že to lidem něco dá, protože s nimi nějak komunikuju, ale bez očekávání, aby si přišli na něco konkrétního. Mám to tak sobecky nastavené, “já tu dělám tohle, a jestli vás to osloví, tak to je skvělé.” Je to jako v setkání dvou lidí – nepotřebuju tě někam dostat, když si tu spolu povídáme. Baví mě ten dialog, ta živost, to dráždění. A je jedno, jestli to má znaménko plus nebo mínus. Jestli vás to dráždí, jste v tom se mnou, a to je dobré.
To mi hodně připomíná terapeutickou konzultaci.
Možná to tak je. V terapeutické praxi také dráždím, ale jsem v ní jemnější. Na jevišti si nevybírám. V některém terapeutickém vztahu si dovedu představit, že druhý člověk mou provokaci ustojí, ale vždy se v něm víc upozaďuju. V terapii je v centru zájmu druhý člověk, na jevišti jsem já za sebe, nabízím sebe a berte, nebo nechte.
Všímáš si ještě jiných způsobů, kterými Tvůj tvůrčí život komunikuje s tím profesionálním?
Jsem si vědomá, že jako terapeutka potřebuju zůstávat v ústraní. V centru dění je druhý člověk, já komentuju, co vidím, slyším, nabízím, co mě napadá, ale neprosazuju v tom to svoje a nemluvím o sobě. Když se mě v terapii lidé ptají na něco o mně, co je zajímá, nejprve spolu zkoumáme, proč je to pro ně důležité, neodpovídám napřímo a hned.
V performerské akci musím vědomě přepnout, protože tam vycházím ze své anonymity a stávám se veřejnou. Ukazuju tam to, co v terapii zůstává skryté. Musím to tedy vědomě oddělovat. Ty dvě role spolu vlastně spíš neladí.
Mluvíš tedy spíš o rozporu.
Ano. Ale potkává se to v tom, že jako terapeut musím sama sobě rozumět, protože své klienty mohu dovést jenom tak daleko, jak sama dojdu. Tvorba je pro mě také prevence toho, abych nezahnila ve svém křesle. Terapeuti pracují často sami a tendence k úpadku je tam velká. Je pro mě důležité, abych pořád měla zvědavost, chtěla si hrát, chtěla se dozvídat. Když si hraju v tvorbě a poznávám se, je to pro mě vlastně forma dalšího vzdělávání. Jsem nástroj a potřebuju brousit. Vyjít na scénu je velké broušení.
Je pro Tebe hra se sebou a poznávání sebe způsob, jak udržuješ naději?
Ano. Připomíná mi, že život může být hravý. Není to jen utrpení, které do sebe jako terapeut nasávám. Slyším spoustu hlubokých příběhů, jsem neustále ve velké hloubce a hra mi vrací lehkost.
Hra také vždy přináší rozuzlení. V příbězích někdy cítím takové mrtvolno, cítím se jako udusaná hlína. Ale díky lehkosti z ní najednou může vyrašit nějaké semínko. Někdy také odehraju představení mezi dvěma setkáními s jedním klientem a na tom druhém vidím příběh nebo situaci jinak.
To mi zní jako přínos i pro samotné klienty.
Rozhodně. Lidé ke mně přicházejí a odkládají na mě různé věci, já jsem postupně víc unavená, udusaná, a jako taková na ně nejsem dobře připravená. Ale když se nakypřím, jsem schopná absorbovat víc a naše práce má také větší plody.
Zase popisuješ nějaký obraz.
Ano, pracuju hodně obrazově. I v terapiích často nabízím metafory.
Máš teď inspiraci k dalším projektům?
Počítám s tím, že ten současný ještě rozpracuji. Mám v hlavě představu o jedné scéně se zpěvem, kterou jsem tam ještě nestihla dostat. Chtěla bych vůbec více prozkoumat práci s hlasem. Pak mám chuť udělat nějakou blbost. Běží mi hlavou komediální studie o banánu.
Kde se můžeme o Tvých projektech dozvědět?
Tohle je zajímavé. V létě jsem se uchýlila k odstřižení ze všech sítí. To není z hlediska propagace nejlepší, ale potřebovala jsem to udělat. Přemýšlím, v jaké formě se chci prezentovat, a možná vlastně v žádné. Ale určitě si najdu lidi, kteří to pro mě udělají.
Jak si budeš hrát teď po cestě domů?
Nechám se zmoknout. Když vím, že to nepotrvá dlouho a doma se můžu převléct, tak si to moc užiju. Pak mě čeká hodina s kamarádkami tanečnicemi, která je hraní sama o sobě. Chystáme teď choreografie k listopadovému dni flamenca. Holky jsou z toho nervózní, tak si s nimi budu hrát, aby si to mohly víc užít.
Jani, děkuju.
Původní foto: Milan Svoboda