Ukazuje se, že zaměstnanci i zaměstnavatelé většinou chtějí to samé – příležitost. Jen často nevědí, jak si to mezi sebou předat. Zaměstnavatelé chtějí příležitosti nabízet, ale kvůli nedostatku informací se obávají, zda zaměstnanec úkoly zvládne. Člověk se zkušeností s duševním onemocněním si přitom často přeje dostat šanci a dokázat, že na to má. Jaké jsou tedy hlavní překážky a co s nimi můžeme dělat?
Vzdělání a chybějící „papíry“
Lidé se zkušeností s duševním onemocněním mají často kvůli náročným životním obdobím mezery ve vzdělání, nebo jim potřebné vzdělání chybí úplně. To ale neznamená, že by práci nedokázali vykonávat nebo se ji případně i naučit.
Dnešní trh práce je však nastavený neúprosně. Vyžadování všemožných diplomů a certifikátů funguje jako perfektní filtr, přes který se většina z nich zkrátka nedostane – i kdyby danou náplň práce zvládli s přehledem. Pakliže už se někomu podaří tímto sítem projít, dostavuje se stud za bílá místa v životopise a strach z odsouzení v kolektivu.
Blýská se však na lepší časy. Přibývá firem, pro které oficiální „papír“ není vším. Hledají reálné schopnosti a v případě potřeby nabízejí i možnosti, jak si dodělat “nutné” vzdělání zpětně. Pořád je jich ale málo na to, aby lidé se zkušeností nezůstávali uvězněni v síti bezvýchodnosti.
Stigma a izolující stereotypy
Druhou velkou obavou je stigma na straně zaměstnavatele a u kolegů – od neškodně tvářících se předsudků až po škatulkování podle diagnóz. Stigma má mnoho podob: jsou to zažité stereotypy (“Nebudem se na něj/ni moct spolehnout” aj.), nevhodné vtípky (“Na čem teď frčíš?”), narážky nebo posuzování člověka podle špatné zkušenosti s někým jiným. To, co jinému může připadat jako nevinný žert, se velmi těžko poslouchá, pokud to slyšíte posté. Komentáře typu: „Ten bipolár už zase jede,“ do zdravého prostředí nepatří.
Neinformovanost a následné nepochopení vedou k tomu, že se člověk v práci necítí být součástí týmu. Bývá opomíjen při neformálních akcích a postupně se dostává do izolace. A takový stav může vést až k opětovnému či opakovanému zhoršení zdravotního stavu.
- Zjistěte si základní fakta. Stačí si vyhledat pár základních informací – nikdo po vás nechce, abyste četli odborné bichle.
- Věřte tomu, co vám daný člověk sám řekne.
- Neshazujte ho/ji, ale ani je nedržte přehnaně za ruku.
- Jednejte s nimi zkrátka jako s rovnocenným partnerem.
Na stejné překážky v myšlení, předpokladech a očekávání paradoxně často naráží samotný člověk se zkušeností formou sebestigmatizace. Pochybnosti o sobě, nedůvěra k sobě, nedůvěra ke kolegům a že ho/ji prostředí “podrží”, negativní zkušenosti jiných lidí nebo jiných pracovišť, to vše může člověku se zkušeností bránit se o pracovní místo vůbec ucházet, natož pak o svých potřebách mluvit.
Podpora – vyrovnání “hracího pole”
Je nutné si uvědomit, že adekvátní podpora a upravené pracovní podmínky nejsou pro člověka se zkušeností žádnou „výhodou navíc“. Jde o pouhé vyrovnání “hracího pole” se kolegy bez duševního onemocnění. Bez takových úprav by práci dlouhodobě zvládnout nemohl. Příběhů, kdy lidé po pár měsících v práci skončili proto, že nedostali potřebné zázemí, je bohužel mnoho. Přitom často stačí maličkosti: možnost odejít na chvíli do klidné místnosti, nosit při práci odhlučňovací sluchátka nebo možnost mít pití stále u sebe.
Kde to celé vázne?
Aby však zaměstnavatel mohl vhodnou podporu zajistit, musí o potřebách zaměstnance vědět. A tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – ke komunikaci. I když se dá ukázat na spoustu věcí, které zaměstnavatelé nedělají dobře, zaměstnanci v tom nejsou zcela bez viny. V tomto scénáři je totiž sdělení vlastních potřeb na jejich straně.
Důvody, proč lidé své potřeby tají, jsou mnohé a často pochopitelné. Jak jsme již zmínili, i za tímto stojí stigma, stud a strach:
„Dostal jsem se přes první kolo, mám teď přiznat, že trpím poruchou autistického spektra a riskovat, že mě nevezmou?“
„Místo jsem dostal. Mám si říct o více prostoru a sluchátka? Co si o mně pomyslí ostatní? Co když to teď vyhlásí před celou kanceláří? Budu zase za toho divného…“
Většina příběhů zaznamenaná v semináři obsahovala obavy tohoto typu.
S tímto komunikačním mostem mohou výrazně pomoci sociální pracovníci. Ti dokážou zaměstnavateli šetrně vysvětlit, jaké potřeby bude nový kolega mít. Zaměstnavatel se tak může včas připravit a zaměstnanec je ušetřen obrovského stresu. Z kapacitních důvodů ale tyto služby nemohou být dlouhodobým řešením pro každého – alespoň zatím ne.
Slovy organizátorů a účastníků semináře:
„Pracovní místo bez bariér neznamená, že zaměstnavatel sleví ze všech svých nároků. Ani to, že se zaměstnanec musí přizpůsobit za každou cenu bez ohledu na své možnosti. Jde o schopnost mluvit o potřebách obou stran a společně hledat cestu, která je reálně proveditelná.“
inspirace
Mezinárodní projekt ‘Studying with support’ Výzkumného oddělení rehabilitace Univerzity Hanze v Groningenu dal vzniknout příručce zaměřené na to, zda a jak mluvit o duševním znevýhodnění v prostředí školy. Pracovníci Ledovce příručku přeložili, převedli na české reálie a rozšířili o brožury pro oblast zaměstnání a seznamování. Všechny tři vám nabízíme ke stažení.
Brožury ke stažení:
Říct nebo neříct v zaměstnání
Říct nebo neříct při seznamování
Říct nebo neříct v prostředí školy