Při první hospitalizaci ve FN Lochotín mi byla poprvé dobře nastavena medikace a mně se alespoň částečně zmírnila úzkost, která mne trápila dlouhou dobu. Prostředí na mne celkově působilo velmi dobře. Šlo o nově postavenou a vybavenou budovu. Program zpětně vnímám jako velmi “volný” s důrazem na individualitu. I když z doslechu vím, že se lecos změnilo. FN Plzeň a především terapeutické oddělení na mne ale přesně takto zatím působilo.
Při hospitalizaci mi obecně nejvíce pomáhá, že se mohu konečně na nějakou dobu zastavit. Je o mne postaráno na úrovni základních potřeb. A mohu tedy opravdu dělat to, co chci, nikoli co musím. Většinou se tedy postupně vracím k meditacím, sportu a rozvíjím své tvůrčí dovednosti.
Vězení bez ostrahy
Tentokrát jsem byl spádově odvezen do nemocnice Ostrov. Osm dní jsem strávil na akutním oddělení. Tady jsem si uvědomil, jakou roli může hrát geografická poloha. Spádově se jednalo o Karlovarsko, Chomutovsko, Sokolovsko… Tudíž paleta pacientů byla vskutku rozmanitá. Další zajímavostí pro mne bylo to, že na dvou patrech byla sloučena akutní péče a detox. Většinu času jsem tudíž strávil buď v posteli spánkem, nebo s fixou a skicákem. To hlavně z toho důvodu, že jsem měl místy až strach se s kýmkoli bavit. Přišel jsem o dvě trička a jedny trenýrky. Musel jsem sdílet prostor s lidmi, které bych upřímně v běžném životě vůbec ve své blízkosti nechtěl.
Nejvíce mi v hlavě utkvěl muž, kterého jsem si pro sebe pojmenoval “kladivo”. Když ho přivezli, strávil tři dny připoutaný na lůžku než se přestal vzpírat personálu a mohl být “vpuštěn” mezi ostatní. Řekl bych, že hlavně díky němu jsem se tak stáhl do sebe. Když jsem se totiž snažil nějakým způsobem začlenit do kolektivu, rázně mi odsekl. “Ty mezi nás vůbec nelez, máš moc chytrý kecy!”
K přístupu lékařů při každodenní vizitě jsem tolerantní. Většina z nich má onemocnění načtené z knížek a jejich prací je “zachraňovat životy”. Vlastně i místy neochotný personál jsem byl schopen omluvit. Trávit v takovém prostředí tolik času musí být náročné.
Nabitý program
Po osmi dnech jsem se lékařům začal zdát stabilní a byl mi nabídnut přesun na psychoterapeutické oddělení. Ulevilo se mi. Chvíli mi trvalo si zvyknout na kolektiv. Ale všichni byli moc fajn a pomohli mi se začlenit. Pomalu mi začala docházet často omílaná věta na ranních komunitách: „…pokud se dostanete na terapeutické…”
Jako gro interiéru vnímám velký balkon s posezením, kam téměř celý den svítilo slunce. Postupem času jsem ocenil též arteterapeutickou dílnu, která byla po celý den přístupná. Kdykoliv jsem měl lidí dost, mohl jsem tam jít, vzít si sluchátka a tvořit. Což jsem při hospitalizacích ve FN nezažil. Tam je arteterapii vyhrazeno téměř celé patro a možností ke způsobům tvoření rozhodně víc. Bohužel se tam dostaneme na pouhopouhých 45min denně v doprovodu personálu. A to mi přijde trochu škoda.
Na první terapeutické skupině jsme mluvili o svých pocitech. “Jsem naštvaný /vulg./ a mám v sobě hodně vzteku,” řekl jsem. Sestra se na mne usmála a poděkovala mi za upřímnost. Dle slov ostatních ona byla “nejhorší” – přísná, náladová a místy nepříjemná. Na mne působila normálně. Možná proto, že sám takový občas jsem a tudíž mám pro ledasco pochopení.
Naprostá novinka pro mne byla strukturovanost a rozmanitost léčby. Z fakultní nemocnice jsem byl zvyklý na intenzivní skupinové terapie, kde měl každý svůj prostor. Úterní a čtvrteční večerní program se sestrami. Zbytek programu bych označil spíše za volný. Zde se klienti rozdělovali do menších terapeutických skupin. A celý program byl celkově více vedený. Což mně osobně vyhovovalo asi víc.
Společný program
Práce s tělem
Cvičení, protahování, vědomá chůze, práce s okolními předměty… Vzhledem ke každodennosti tohoto programu jsem možná ochoten odpustit absenci tělocvičny. Na pohyb ve volném čase byl na chodbě oddělení pouze jeden funkční rotoped na cca 20 lidí.
Opravdu mne překvapila “ochutnávka jógy smíchu”, které se zdejší hlavní terapeut dlouhodobě věnuje. Cvičení spočívalo v tom, že jsme si v kruhu přehazovali imaginární “kouli smíchu”. Kdo kouli chytil, začal se smát. Tělo a mozek prý totiž nerozlišuje smích opravdový a hraný. Po pár minutách jsem se začal smát téměř opravdově a má nálada se zvedla a rozjasnila. “… přitom taková blbost…” zmínil jsem při zpětné vazbě. Tento směr u nás není tolik rozšířený a je nutné ho využívat obezřetně. To hlavně vzhledem k jeho efektu v relativně krátké době rapidně zlepšovat náladu. Terapeut uvedl, že nám dal opravdu jen krátkou ochutnávku v rámci minut (vzhledem ke klientům, kteří trpí např. bipolární poruchou).
Muzikoterapie
To pro mne byla další novinka – opravdu náročná. Seděli jsme v kruhu a poslouchali hudbu. S tím, že jsme se měli ponořit do sebe a nechat vyplynout vše, co půjde na povrch. Vylezlo na mne trauma, které jsem si myslel, že mám již za sebou. Dostal jsem se však do fáze, kdy jsem nebyl schopen ani mluvit. Pouze jsem se schoulil do klubíčka a měl jsem pocit, že vše prožívám na emoční a tělesné bázi znovu. Ze skupiny jsem musel odejít a na chodbě vše doznívalo. Vztek, bezmoc, nepříjemné tělesné pocity… Tady bych možná vytkl, že jsem byl nechán tzv. napospas. Bez podpory jsem si vše musel protrpět sám na studené zemi. Nebyl jsem schopen dojít dál než za dveře komunitní místnosti.
Dramaterapie
Ta se skládala ze tří částí:
- Dostali jsme zadané téma – část textu, místo či nastínění děje, volné téma… Všichni hospitalizovaní jsme se sešli a museli na zadané téma vymyslet děj, vybrat si/rozdělit role, vše sepsat a nacvičit.
- Kamera, akce! Krátké párminutové představení jsme sehráli naostro. Vše se zaznamenalo na kameru.
- Následující den jsme si video společně s terapeuty shlédli. Každý dostal slovo – proč hrál onu roli? Jak se v ní cítil? Zda tam jsou nějaké spojitosti s reálným životem? Zkrátka podrobněji jsme rozebrali děj a vnitřní svět každého jedince.
Arteterapie
Tady jsme byli rozděleni do dvou menších skupin. Zpravidla jsme měli tvořit na zadané téma. A na konci jsme každý měli prostor o svém výtvoru a prožívání během ztvárňování zadaného tématu mluvit. Terapeutka byla nejen dle mého názoru velmi milá, empatická a měla trefné poznámky.
Cvičení asertivity
Pod pojmem asertivita si osobně představuji něco jiného. Ale takto to bylo uvedeno v programu. Při těchto terapiích jsme cvičili skrze různá cvičení kognitivní funkce. Vymýšlení příběhu pomocí pantomimy, vět, slov. Cvičení s tvorbou příběhu. Příběhu na zadané téma, ve kterém jsme na sebe navazovali po větách. Každá věta začínala střídavě slovy „bohužel“ a „naštěstí“.
Před komisí
Velké vizity s primářem probíhaly jednou týdně. Vypozoroval jsem, že nejen pro mne je to stresující. Já jakožto klient na židličce na jedné straně a celý sbor personálu v čele s primářem na straně druhé. Cítil jsem se jak u zkoušky. Někteří si dokonce psali lístečky, aby v tom stresu na něco nezapomněli.
Primář byl trochu svéráz a hned v úvodu mi vysvětlil, že se jedná o “akutní oddělení”. Že tam tedy nemohu zůstat dlouho. To mě popravdě oproti FN překvapilo. Tam mi naopak bylo nejen primářem doporučeno, abych 4-6ti týdenní pobyt absolvoval celý z důvodu účinnosti. Primářův přístup mne tak trochu přinutil k tomu se uzavřít a po vizitách jsem byl vždy celý zbytek dne skleslý.
Postupem času jsem ho ale nejspíš pochopil. Přišlo mi, že chtěl znát mé rozpoložení a to, co mi hospitalizace přináší. Nakonec bych řekl, že jsme si k sobě našli cestu, nebo alespoň já k němu. Díky tomu jsem si i něco uvědomil. Že někdy to s námi lidé mohou myslet dobře i přes to, že s námi nejednají v rukavičkách.
Subjektivní shrnutí
Řekl bych, že Nemocnice Ostrov je pro zkušenější uživatele odborné pomoci. Náročnější strukturovaný program není pro každého a může být náročný. Vzhledem k předchozím hospitalizacím a dlouholeté terapii už jsem totiž tak nějak tušil. Znám své slabší stránky a dokážu mnohdy více odhadnout, kam se mne snaží terapeut nasměrovat. V tom vidím velkou výhodu ve srovnání s lidmi, kteří zde zažívali svou první hospitalizaci. Mnohdy jen nadávali, tvrdili, jak je to nikam neposouvá a dokonce z hospitalizace po pár dnech i dobrovolně odcházeli. Někdy ale slyšet nepříjemné a bolestivé věci může být přínos. Pokud jsme otevřeni tomu je alespoň zhodnotit, případně připustit a pracovat na nich.
Pro mne jakožto člověka mj. s hraniční poruchou osobnosti tento strukturovanější program byl rozhodně přínosnější. Tím samozřejmě nechci nikterak shazovat FN Plzeň. Každému vyhovuje něco jiného. A i mne v daný moment hospitalizace zde velmi pomohli. Mně jen zkrátka více vyhovoval rozmanitější a strukturovaný program.
Foto: Nemocnice Ostrov