Výstava představuje skutečné příběhy lidí se zkušeností s duševním onemocněním, kterým se povedlo najít cestu k zotavení. V příbězích je také zajímavě popsané to, co cestě zotavení předcházelo, a že zotavení nikdy nekončí, ačkoliv můžeme mít pocit, že už k němu došlo.
Už před začátkem se místo pomalu zaplňovalo. Scházeli se pracovníci Ledovce, jeho ředitel Petr Moravec, lidé se zkušeností s duševním onemocněním, současní i bývalí klienti, jejich rodiny, přátelé, autoři výstavy i kolemjdoucí. Zdravili se staří známí, lidé si povídali a postupně vznikla atmosféra, ve které se mísil velký zájem o výstavu, radost ze setkání a lehké napětí i očekávání. Právě vzájemná otevřenost a blízkost pro nás byla jedním z nejsilnějších dojmů celé vernisáže. Jak zaznívá i v brožuře o praxi Ledovce: „Hodně z nás je na Ledovci spolu prostě rádo.“
Výstavu zahájil Petr Moravec společně s Jiřím Paszem, který s aktéry příběhů vedl rozhovory. Za každým příběhem stojí dvouhodinový rozhovor, jehož konečnou podobu si můžete přečíst na těchto stránkách v sekci Expect Recovery. Petr Moravec zmínil, že podobný projekt vznikal v Ledovci už před několika lety. Tehdy se však příběhy při snaze o co nejsrozumitelnější sdělení příliš zkrátily a ztratily část své autenticity. Tentokrát se podle jeho mínění povedlo nechat jednotlivé příběhy zaznít opravdověji.
Jiří Pasz položil jednoduché, ale silné otázky: “Jaká byla vaše nejkrásnější chvíle v životě? A jaká byla ta nejtěžší? – To je to, co v těchto příbězích najdete.” Naznačil tak, že životní příběhy každého z nás mohou prohlubovat pochopení pro zkušenosti druhých a ochotu naslouchat. Připomněl také význam rodiny a komunity. Potřebujeme místa, kde můžeme mluvit, a místa, kde nám někdo skutečně naslouchá. Setkávání s příběhy podle něj přináší naději, že něco zvládneme, že se něco může změnit a že zotavení je možné.
Každý příběh na panelech doplňuje QR kód, prostřednictvím kterého si návštěvníci mohou načíst rozhovory a příběhy na webu Zotavení. Díky tomu nezůstávají příběhy jen krátkými texty, ale dostávají autentické emoce a širší rozměr.
Tvůrci dlouho uvažovali o vizuální podobě příběhů na panelech. Nakonec k nim vytvořila ilustrace malířka Hanka Süssová na základě fotografií, jež dodali sami aktéři.
Na výstavě je nyní dvanáct příběhů. Celkem jich bylo v rámci projektu nasbíráno devatenáct a tvůrci by jejich počet rádi rozšířili na pětadvacet. Výstava by se následně mohla vydat i do dalších míst v České republice. Plánuje se také knižní a audioknižní podoba.
Pro Michaela, jednoho z těch, jejichž příběh je na výstavě zachycen, a také člena naší redakce, bylo setkání s ostatními příběhy a návštěvníky výstavy velmi silné. Přiznává, že množství lidí a pozornost, kterou jeho příběh přitahoval, pro něj bylo hezké a osvobozující, na druhou stranu lehce nepříjemné. Převažovala ale radost.
Při procházení výstavy si všiml, jak rozdílné životní cesty mohou vést k hledání pomoci, zotavení a nového smyslu. Vyzdvihuje význam práce neziskových organizací jako je Ledovec, které dovedou pomoci tam, kde selhává systém. Někteří lidé by se bez této pomoci neobešli, jejich příběh bychom si nikdy nepřečetli jednoduše proto, že by neskončili dobře. Silně na něj zapůsobilo také to, že řada lidí po vlastní zkušenosti začala pomáhat dalším. Na základě své zkušenosti se stali například peer pracovníky, kouči nebo sociálními pracovníky.
Aby se mohly tyto příběhy do budoucna odehrávat jinak, potřebujeme podle něj systémové změny. Osvěta kolem lidí se zkušeností, přibližování, jaké to je žít s jakýmkoliv postižením, je z jeho pohledu velmi důležitá. Právě v tom vidí jednu z velkých hodnot podobných projektů – ukazují, že člověk není definován tím, co se mu stalo, ale také tím, kam se může vydat dál.
Petr Moravec v závěru zdůraznil, že zotavení není něco, co za člověka udělá sociální služba. Ledovec může být průvodcem, oporou nebo první jiskrou na cestě, ale samotné zotavení patří člověku. Přirovnal pracovníky služeb ke kočkám – jejich přítomnost může být darem, mohou lidi doprovázet a pomáhat jim, ale zotavení za ně neudělají.
I název Expect Recovery v sobě nese právě tuto myšlenku. Nejde jen o očekávání zotavení, ale také o víru, že zotavení je možné. Bez ní nemůže ani začít. Výstava chce šířit radost a naději, že zotavení skutečně existuje a že život může pokračovat jiným, lepším směrem, který není definován nemocí. A možná i proto má smysl tyto příběhy vyprávět. Protože někdy může být pro někoho naděje i to, že bude podobným příběhem inspirován.
Po slavnostním zahájení byla výstava symbolicky pokřtěna šampaňským a akci korunovala hudební vložka Martina Fojtíčka. Dál už se lidé volně procházeli mezi panely, četli jednotlivé příběhy, pročítali rozhovory na mobilech a povídali si. Výstava potrvá do konce září a je věnována všem, kteří právě stojí na své cestě zotavení.
Foto: Vít Štaif