| David Šimek: Napsáno pro web zotavení Zotavení je fajn, když se ho rozhodneme žít, zažívat, prožívat, prostě se na něm podílet a s někým ho sdílet. Zotavení je pro každého z nás něco jiného. Pro někoho z nás to může být to, „že zaběhnu maratón pod dvě hodiny“, pro druhého to je, „že se nikdy nevzdám své vlastní rodiny“ – uvádím jako příklad. Web zotavení je super myšlenka. Každý, kdo se na něm podílí, je hrdina, který si žije svoje zotavení. Na tomto webu se poslední dobou podílím málo, což ale nevadí, nyní jsem neměl kapacitu, jsou tu jiní a ti to za mě napraví. Důležité pro mě a pro mé zotavení je žít plnohodnotný život, mít přátele, rodinu, kteří vás podpoří, i když člověk někdy vyhoří. Nikdo neděláme všechno správně, ať štěstí nalezneme třeba v trávě. Důležité je mít radost ze života, každý den to samozřejmě nejde, ale někdy na tom prostě sejde. Dělat s tím nic nejde. Práce v životě je taky důležitá, o tom přeci žádná. Web zotavení je důležitý web a říct to hodlám hned teď. Přátelé, choďte do CHRCU, podílejte se na jeho aktivitách, ale mějte i svůj vlastní život. Plný zálib, práce, přátel. To je prostě to moje zotavení. A jen klid to není. Přeji všem na cestě k zotavení hodně štěstí, ať život nám dává co nejméně pěstí. |
Ze slov a života Davida Šimka je cítit jemnost, vytrvalost a trpělivost, které uplatňuje i ve vztahu k sobě samému. Povídali jsme si o tom, jak postupným rozvíjením svých kapacit žije nyní život odlišný od toho před několika lety.
V Tvých textech vnímám hravost a že Tě hraní s jazykem baví. Můžeme Tvou tvorbu někde sledovat?
Jistě, na serveru www.peoplelovepeople.com, najdete mě tam pod přezdívkou Storm1919. Tam publikuji básně a rýmované texty, zamyšlení o životě, autobiografické texty.
Web Zotavení je pro mě také dobrou motivací psát. Na web se snažím psát texty, které by mohly někomu pomoct.
Zažíváš při svém psaní nějaké těžkosti?
Někdy chci něco napsat a zrovna to vůbec nejde. Musím na to mít dobrý den a být v pohodě, nedá se to naplánovat. V takových chvílích se proto nesnažím s tím něco dělat, nechám to být a vrátím se, když to začne samo naskakovat.
Různorodost je pro mě důležitá
Jsi hodně aktivním spolutvůrcem CHRCu, vedl jsi a zase povedeš skupiny tvůrčího čtení a psaní, nyní spolumoderuješ skupinu pro lidi s depresí a úzkostí, někdy Cesty životem. Jsi hostitelem na kavárnách a nabízíš individuální peerování (i na kole), jsi v kontaktu s webem Zotavení. Jsi zaměstnaný v hotelu a pracuješ i pro spolek Toseví. Vynechala jsem něco?
Nevynechala. K tvůrčímu psaní chystáme s Janou pokračování, Tvůrčí psaní aneb Zapojte se všichni. Navazujeme na zkušenost tří let s přestávkami. Za tu dobu jsem zjistil, že když si připravím hodně teorie, lidé ji tolik nevnímají. Rádi bychom to změnili a sobě trochu odlehčili – jsme tam, ale moderátor neznamená, že má zákonitě ve skupině hlavní slovo a musí neustále někoho zabavovat a bavit. Byli bychom rádi, kdyby se lidé ještě více zapojovali, mohou si připravit vlastní program, mohou setkání moderovat. Koncept zůstává stejný – úvodní kolečko, čtení děl, losování témat k psaní, nic složitého. My s Janou jsme tam jako průvodci. Vím, že jsou v CHRCu lidé schopní, a věřím, že s tím nebude problém.
Působíš na mě jako široké pole možností. Jak se v té šíři cítíš?
Baví mě to, je to pro mě lepší než být doma. A je pro mě důležitá ta různorodost.
Měl jsi život vždy takhle barvitý?
Neměl, začátky byly těžké. Asi před pěti lety jsem byl ve stacionáři na Lochotíně, kde jsem potkal Lenku Mirovskou. Ta mi hodně pomohla a mnoho mi toho dala do života. Stacionář pro mě byl v životě důležitý moment.
V čem vnímáš svůj život předtím a potom jiný?
Popravdě můj život před stacionářem byl v něčem lepší i v něčem horší. Lepší v tom, že jsem neměl tolik zdravotních problémů, které jsem musel řešit. Horší v tom, že jsem neměl tolik práce.
Přiblížil bys nám svou cestu?
Ještě před stacionářem jsem byl hospitalizovaný a to nebylo vůbec příjemné, na to bych někdy nejraději zapomněl. Od té doby je ale spousta věcí jinak, hlavně ohledně zdraví. Nejprve jsem začal chodit do CHRCu a chodil jsem do Ledoveckého CDZ v Plzni. Na podnět paní psycholožky Betlachové jsem začal v CHRCu vést skupinu tvůrčího psaní a čtení. Později mi Lenka doporučila cestu peera. Tehdy jsem si říkal, že to není pro mě, ale v té době jsem o tom nic nevěděl. Postupně jsem si tedy udělal Ko-peerovací kurz s Martinem Fojtíčkem a následně dva kurzy v Praze, k tomu další kurz k vedení skupin. Součástí kurzů v Praze byly i praktické nácviky, takže jsem získával zkušenosti, a postupně jsem v tom našel cestu. Nešlo to hned.
V peerování se cítím dobře
Jaké různé příběhy zotavení už jsi v životě potkal? Byly některé, které Tě zasáhly nebo ovlivnily?
Každý příběh je jiný a těch, co mě zasáhly, bylo víc. Dnes už se mnou tolik nedělají. Vím, že to má každý těžké, originální a jiné. Nedá se posuzovat, kdo to má lehčí nebo těžší. Jednu kamarádku například moc obdivuju za to, co ve svém životě dokázala, a za to, že říká, že si takový život vybrala. Před tím klobouk dolů.
Co Ti peerování přináší?
Největší radost pro mě je, když se ozve někdo, s kým se vůbec neznáme, ty začátky, ve kterých netuším, kdo přijde a jaké to bude. Baví mě to jemné napětí. V opakovaných setkáváních se cítím víc uvolněně, navazujeme na předchozí rozhovory, tam je zase krásné, když mě někdo ocení. Jedna paní mi například nedávno řekla, že jsem křehký, nejsem namachrovaný, nemám ostré lokty, že jí to moc vyhovuje a moc jí pomáhám. Je to paní, co byla i v cizině. Ocenění je pro mě odměna.
Jaké další setkání, zkušenosti nebo lidi vnímáš jako důležité na své cestě zotavení?
Kamarád Zdeněk, mistr reiki, ten mi hodně pomohl osobně i zdravotně. Ti nejlepší přátelé, kterých je opravdu dost a kteří mě dlouhodobě ovlivňují. Tím, že se dlouho známe, také vím, co od nich mohu čekat.
Zotavení je fajn, když se na něm rozhodneme podílet
Podělil by ses s námi, jak to děláš Ty?
Zotavení pro mě znamená cítit se dobře, mít přátele, koníčky. Každý ho máme jiné. Já nejsem líný. Snažím se pomáhat rodičům a pracovat na sobě, to je pro mě celoživotní cesta. Pomáhá mi sport, příroda, zahrada – dělat na ní, ale také v ní jednoduše být. Je třeba mít to vyvážené.
Dobří přátelé jsou pro mě také důležití, ozvat se jim nebo zorganizovat nějakou společnou akci. Na naší zahradě sám pořádám taková setkání. Například jsem připravil oheň, přišlo několik přátel, nakoupili jsme pití, špekáčky, brambory, maso. Seděli jsme kolem ohně, opékali, povídali si v dobré atmosféře. Naposledy jsme byli tři, ale už jsme se potkali i v pěti, deseti. Někdy se tam potkají lidé, kteří se do té doby vzájemně neznali. Hudbu většinou nepotřebujeme, ale někdy ji pustíme z repráku, decentně, abychom nerušili okolí. Doporučuji dělat takové akce v sobotu, k večeru, kdy už v okolí není tolik lidí. A je dobré být trochu organizačně zdatný, mít kontakty na lidi a aktivně je zvát.
Dál hraju ligu stolního tenisu, plavu, jezdím na kole. Na kole nabízím i peerování. Na těchto projížďkách jedeme pomalu, zastavíme někde, kde se dá povídat, nejedu při nich jak zběsilý. Zájem o to zatím tolik není, lidi si na to moc netroufají, ale jsem rád, když to můžeme zkoušet, je to zase nová zkušenost.
Každý den to nejde a jen klid to není
Jak to u Tebe vypadá? Co děláš, když zrovna “zotavení nejde”?
Jsem doma, ležím v posteli a stěžuju si nebo si vyčítám, že jsem něco mohl udělat lépe. Každý den není růžový. V takových chvílích mi pomáhá si říct, že jsem doma, v bezpečném prostředí, že se mi nemůže nic stát a že to zase odejde.
V mé zkušenosti se někdy potřebuji na chvíli stáhnout a uzavřít, ale je pro mě pak těžké znovu vykročit ven a otevřít se druhým. Máš to podobně?
Ano. Pomáhá mi zavolat nejlepším přátelům, u kterých vím, že mě neodsoudí. Těm, se kterými si mám co říct a mohu jim otevřeně sdílet, že mi zrovna není dobře. Nechci si stěžovat, ale sdílet, jak to zrovna je, a najít u nich pochopení.
Ve svém textu vyzýváš k aktivnímu zapojení v CHRCu, ale i k vlastnímu životu. Co je Tvůj osobní vlastní život?
Přátelé na pinčesu, rodiče, se kterými si pomáháme navzájem. Je důležité mít přátele i mimo CHRC, ti, kteří nežijí s duševním onemocněním, ti mě nakopnou zase jinak. Měl jsem to štěstí, že jsem v takových vztazích měl na co navazovat, že už před setkáním s CHRCem jsem takové vztahy měl. Jsem rád za přátele v něm i mimo něj.
A sleduji, že se to vyvíjí. Jedna kamarádka mi nedávno řekla, že už nejsem takový jako dřív. Je pravda, že za ní teď nejezdím tak často, nemám na ni tolik času jako dřív a nemáme si toho tolik co říct. To souvisí s celým tím vývojem, cesty se scházejí, někdy i rozcházejí.
Poslouchám svoje tělo
Jak pokračovala Tvoje cesta k bohatosti, kterou máš v diáři dnes?
Pokračovala postupně. Přidával jsem aktivity a dál postupně buduju kapacitu v tom, co dělám, i v tom, kolik toho zvládnu. Důležité jsou terapie, najít si pro sebe vhodný druh. Hodně mi dala práce v Toseví i v hotelu. Dávám si pozor, abych se nepřepnul, a když k tomu dojde, mám záchytné léky. Vím, že do léčebny už mě nikdo nedostane. V životě nejde všechno najednou, říct si, teď budu dělat všechny tyhle skupiny, povedu čtyři programy. A ani o to nejde, jde o to, aby měl člověk v životě vše v rovnováze.
Co Ti pomáhá rozpoznat, jestli už toho nemáš moc?
Poznám to za ta léta zkušeností podle toho, jak se cítím na těle. Těžko se to popisuje. Jde o psychický i fyzický stav. Cítím se utlumený, hůř vnímám, jsem unavený, trochu odpojený. Když se už rozjíždí ataka, sáhnu po lécích nebo jdu domů a zkusím relaxaci.
Je třeba naučit se poslouchat vlastní tělo. Každé tělo má individuální limity a nikdo nevydrží všechno. Mnoho věcí se dá změnit nebo na nich postupně pracovat, posouvat se, ale věřím, že vše se překonat nedá. Je třeba znát své limity a není dobré se přepínat. Ve sportu ani v životě.
Děkuju, Davide.
Foto archiv D. Šimka