Stojí za to se o život bít, i když vždycky nevyhraješ

R.J. (30) dlouho hledal vlastní hodnotu hlavně ve vztazích a později i v diagnóze. Když se mu rozpadl svět, kolem kterého vybudoval svou identitu, následovalo období hospitalizace, alkoholu, zneužívání medikace a velkého strachu ze samoty. Dnes se učí stavět život víc na sobě a směr našel mimo jiné v peer práci.

V čem váš posun na cestě zotavení spočívá?

Byla to dlouhá a trnitá cesta. Teď mám podle mě dobře nastavenou léčbu, nejen medikaci, ale i další podporu. Hodně čerpám z terapie a z psychedeliky asistované terapie, která mi teď asi dává do života nejvíc. A hlavně jsem se našel v peer práci, nebo obecně ve všem, co s tím souvisí. Mám díky tomu poprvé v životě nějakou ambici a to mě naplňuje.

Jakou ambici?

Vždycky si dávám pozor, aby to nevyznělo, že ze sebe chci dělat nějakého spasitele. Ale chtěl bych na základě vlastní zkušenosti předat lidem trochu světla do života, nějak jim pomoct. Mně samotnému často nepomáhali úplně cizí psychoterapeuti. Ne proto, že by byli špatní, ale někdy to bylo hodně teoretické a akademické. Pro mě bylo nejdůležitější, když se našel někdo, kdo měl podobnou zkušenost nebo podobnou diagnózu. Někdo, kdo byl víc „relatable“ – těžko pro to hledám český ekvivalent. Prostě někdo na stejné vlně. U psychoterapeuta nebo psychiatra se člověk často cítí trochu níž. Je tam autorita, někdo vzdělaný. Tady v Ledovci se cítím víc na stejné úrovni. Je to pohodové prostředí. Člověk sem může přijít skoro jako na pokec, není z toho tolik cítit instituce.

Absolvoval jste nějakou terapii?

Šestiměsíční program dialekticko-behaviorální terapie. Bylo to super a otevřelo mi to oči v mnoha věcech. Ale úplná třešnička na dortu byla, že jsem se tam od jedné kolegyně ze skupiny dozvěděl o existenci peer pracovníků. To pro mě možná bylo z celé docházky na DBT nejdůležitější. Ty techniky mi ale také hodně pomohly, především při zvládání stresových situací v partnerském životě. Pomohlo mi to s regulací emocí. Moje partnerka má hraniční poruchu osobnosti, takže je DBT v našem vztahu hodně použitelné. Pomohlo mi najít v partnerském životě trochu větší rovnováhu.

Myslíte tím schopnost zvládat její emoce, nebo svoje?

Obojí. Dřív jsem se nechával hodně unést. Nezažil jsem ve vztahu konflikty v tom smyslu, že by se na sebe křičelo a házely se po sobě věci. Spíš se emoce dlouho tlačily pod hladinu a pak to vybouchlo. Končilo to unáhlenými rozhodnutími. Myslím, že jsme se třikrát rozešli kvůli, v uvozovkách, stupidní hádce. DBT mi pomohlo ty situace včas podchytit. Uvědomit si aha, zase to v sobě dusím a mám chuť teď v afektu říct něco, o čem vím, že není dobré říkat. Občas taky spolknout ego, takové to chlapské ego. Uvědomit si, co je opravdu v sázce a že vlastně nejde o život. Stačí se jít na pár minut zchladit a najednou člověk získá jiný úhel pohledu. Pak si říká proč jsem chtěl říct takové hnusné věci? Vždyť ta situace vůbec nebyla tak hrozná, aby vyžadovala takovou reakci. Pár takových hádek jsme zažili zrovna v době, kdy jsem chodil na DBT. Najednou jsem na nich krásně viděl, že mám po ruce nějaké nástroje, ze kterých můžu čerpat. Bylo to fakt skvělé. Měl jsem potom tendenci být trochu chytrolín a pořád jsem přítelkyni poučoval. Ona už přitom měla DBT taky za sebou.

Byla pro vás práce s emocemi transformační?

Svým způsobem ano. Usnadnilo mi to existenci v partnerském světě. Ale ještě důležitější pro mě bylo najít nějaký cíl. Do té doby jsem spíš bloumal. Nevěděl jsem, co chci dělat, co vůbec můžu dělat a k čemu chci v budoucnu být. Z toho vznikala spousta problémů. Měl jsem pořád pocit, že je mi vyčítané, že nemám nic svého.

Je pro vás peer práce důležitá i proto, že najednou můžete se svojí zkušeností dělat něco pozitivního?

Předtím jsem měl pocit, že ze všech stran dostávám signály, že nejsem moc užitečný pro běžnou společnost. V žádné práci jsem nebyl schopný fungovat jako „normální člověk“. Nikde jsem moc dlouho nevydržel. Kvůli tomu jsem měl těžké depresivní fáze. Cítil jsem se úplně zbytečný. Nic mě moc nebavilo, v ničem jsem nebyl moc dobrý a v žádné normální práci jsem nevydržel. Po pár měsících přišlo zhroucení, breakdown, a já jsem nebyl schopný ani reagovat zaměstnavateli na zprávy. Byl jsem z toho hodně zoufalý. Nevěděl jsem, co teď. Přítelkyně mi taky začala naznačovat, že jí vadí, že nemám něco, v čem bych se viděl. Ona studuje obor, do kterého se zamilovala, a já neměl nic. Člověk navíc pořád cítí, že něco dluží i rodině, že by se měl nějak ukázat v dobrém světle. A pak jsem zjistil, že můžu pomáhat, aniž bych vystudoval medicínu nebo pracoval přímo ve zdravotnictví. Úplně si pamatuji, když jsem se na DBT dozvěděl, že něco takového existuje. Začal jsem si to googlit a říkal jsem si wow, já můžu být užitečný. A může mě to bavit a naplňovat. Poprvé v životě jsem zažil něco takového. Skoro euforii.

Proč jste něco podobného nezažil dřív?

Nikdy jsem nebyl ambiciózní. Už na základní škole jsem snad nikdy neudělal žádný domácí úkol a nikdy jsem se na nic neučil, protože jsem nevěděl proč. Nechtěl jsem nic studovat, protože jsem nechtěl nic dělat. Jiní lidé chtěli studovat pedagogiku, stát se policisty, měli nějakou ambici. Já jsem byl v životě úplně ztracený. Nic mě neinspirovalo, do ničeho jsem se nezamiloval. Myslím, že v raném dětství mi v hlavě něco vyzkratovalo. Od té doby jsem se v ničem nenašel. Nebavilo mě ani moc se socializovat nebo budovat přátelské vztahy. Všude, kde jsem byl, jsem se dokázal adaptovat natolik, abych měl nějaký okruh přátel. Ale nejlíp jsem se cítil sám doma.

Jaká je vaše současná diagnóza?

V papírech si vždycky pamatuji spíš čísla než přesné názvy. Myslím, že tam mám F32 a něco jako smíšenou poruchu osobnosti. Je tam naznačené, že mám hraniční rysy, ale vyloženě hraniční poruchu osobnosti v papírech nemám. Bylo to vlastně trochu absurdní. Původně jsem chtěl jít na stacionář do fakultní nemocnice. Tam mi řekli, že jsem moc hraniční, a doporučili mi DBT. Když jsem se pak snažil dostat na DBT, tam mi zase bylo řečeno, že nejsem dost hraniční. Tak jsem si říkal: co vlastně jsem?

Jak se na stanovování diagnózy díváte zpětně?

Velkou část života jsem se diagnózami hodně snažil definovat. Do dvaceti let jsem žádnou diagnózu neměl a bylo to blbé období. Pak jsem diagnózu dostal a myslel jsem si, že je to dobré. Jenže paradoxně to možná bylo ještě horší. Začal jsem se tou diagnózou hrozně definovat. Celá moje osobnost se najednou začala točit kolem ní. To mi možná život ztěžovalo ještě víc než předtím, když jsem žádnou diagnózu neměl. Teď si proto ani přesně nepamatuji její znění. Na DBT jsem si třeba všiml, že když se představovali noví lidé, často začali tím, jakou mají diagnózu, kolikrát byli hospitalizovaní nebo jestli se sebepoškozují. Já jsem začal spíš mluvit o tom, co mě baví. Třeba že hodně čtu. Přišlo mi smutné, když se člověk představí hlavně tím: mám hraničku, sebepoškozuju se a byl jsem čtyřikrát hospitalizovaný. Přesně takový jsem přitom dřív byl. A uvědomil jsem si, že si tím člověk vlastně kope sám pod sebou hrob.

V čem tedy může být diagnóza užitečná a v čem nebezpečná?

Užitečná může být v tom, že díky ní člověk najde cílenější formu léčby nebo terapie, něco víc šitého na míru. Ale já jsem měl už tak problém s vlastní identitou. Pořád jsem se hledal a nevěděl jsem, kdo jsem. A najednou jsem dostal nálepku, nějaké číslo. Měl jsem pocit to je ono, to je moje identita. Ta diagnóza. Jenže není. Rozhodně není. Když se člověk moc zahrabe do diagnóz, začne všechno patologizovat. Všechno, co dělá, začne vnímat jako symptom. Kolikrát jsou to úplně běžné věci, které dělá každý. Já jsem si ale říkal tohle dělám, protože mám hraničku. Na internetu je napsané, že tohle jsou symptomy. Nic, co jsem udělal, nebylo normální. Všechno bylo jenom symptom. Představoval jsem si to tak, že jsem si na sebe vzal kabát, který mi ani neseděl. Ale nic jiného jsem pak nenosil.

Kdy jste si začal uvědomovat, že nejste jen ta diagnóza?

Šlo to postupně. Nebylo to lusknutím prstu. Paradoxně, jak je člověk hodně zahrabaný ve vlastní hlavě, může to být v něčem špatné, ale v něčem i dobré. Dlouhé roky jsem si probíral svoje myšlenky a postupně docházel k tomu, že tohle není dobrý způsob žití. Jeden záblesk, který mi pomohl uvědomit si, že nejsem diagnóza, byla první ketaminová zkušenost v Praze. Přijde mi, že mi pomohla dostat se k větší sebejistotě. K pocitu, že ve mně něco je. A že to není jen to, co je napsané na papíře.

Mluvíte hodně o identitě. Jak velké téma to pro vás bylo?

Řekl bych, že z úplné absence vlastní identity vyplývalo aspoň pětadevadesát procent mých životních problémů. Nejvíc devastující bylo, že když jsem se nedokázal realizovat skrz sebe, upínal jsem se na ostatní. Mohli to být i kamarádi, ale u mě to byl vždycky romantický partner. Poprvé jsem se takhle upnul na přítelkyni v šestnácti letech. Uvědomil jsem si, že se budu realizovat skrz ni, že celý můj život bude záviset na tom vztahu. Nedopadlo to nejlíp. Ale já se nejlíp učím zkušenostmi. Ideální teda je, když vás ta zkušenost nezabije. Nemusel jsem mít takové štěstí, ale naštěstí jsem ho měl.

Upozornění: Odpověď na následující otázku otevřeně mluví o sebevražedném chování. Pokud se na to necítíte, raději ji přeskočte.

Co se stalo, když se po deseti letech rozpadl vztah, kolem kterého se váš život točil?

Po deseti letech vztahu, z toho rok jsme byli manželé, jsem zjistil, že má žena poměr s někým z práce. Celý můj život a celá moje identita se točily kolem ní a najednou se to všechno zbořilo. Neměl jsem důvod existovat. Pro mě v tu chvíli život skončil. Den potom jsem se pokusil předávkovat. Naštěstí jsem přežil. Když jsem se probudil, první emoce bylo zklamání, že jsem se vůbec probudil. Zároveň jsem z úplného emočního extrému spadl na úplné dno. Necítil jsem vůbec nic. Už jsem se ani nechtěl zabít, protože jsem na to neměl drive. Nebyla tam žádná emoce, ze které by se dala vykřesat jiskra. Chtěl jsem a zároveň nechtěl žít. K manželce jsem ztratil veškerý cit, ale nenapadlo mě vztah ukončit. Nedokázal jsem si představit život mimo něj. Ještě rok jsem v tom nějak vydržel. Pak jsem se nechal dobrovolně hospitalizovat. A tam začala další etapa mého života. Ještě ne ta dobrá.

Co se začalo dít během hospitalizace?

Už na začátku hospitalizace jsem si začal uvědomovat, že z toho vztahu nejspíš budu muset vystoupit. Jenže jsem byl deset let zvyklý mít nějaký objekt, na kterém jsem byl závislý a kolem kterého se točil můj život. Tak jsem začal hledat jiný. Po pár dnech jsem se zamiloval do své terapeutky. Potom do jedné pacientky. Pak přišla nová pacientka, která mi řekla, že jí hrozně připomínám jejího expřítele. A to bylo špatné. Přestal jsem se soustředit na hospitalizaci jako na léčbu. Najednou to pro mě byl spíš Love Island. Hospitalizace mi kvůli tomu málem skončila. Bylo to samozřejmě úplně nevhodné prostředí na takové věci. Byl jsem schopný se během měsíce zamilovat třikrát.

Bylo to pro vás jediné záchranné lano?

Cítil jsem hlavně hrozně velkou prázdnotu. Bylo to jako hodit do vody člověka, který neumí plavat. Začne kolem sebe máchat a snaží se něčeho chytit. Když si na to období vzpomenu, musím se tomu sám smát, jak zoufale jsem musel působit. Nevycházelo to z přirozené emoce. Bylo to chování na základě symptomů. Když použiju metaforu topení, nebylo to tak, že by se objevila žena, které bych se chytil a ona mě zachránila. Spíš jsme se začali topit spolu. Nikdo nemůže sestoupit z nebes, nabídnout náruč a říct pojď, já tě z toho vytáhnu. Základ je, že se člověk musí chtít sám postavit na vlastní nohy.

Co následovalo po hospitalizaci?

Doslova den po hospitalizaci se vztah rozpadl. To byla další rána. Začal jsem hodně pít a zneužívat medikaci. Do toho jsem zase hledal nějaký další objekt, na který bych se mohl upnout. Myslím, že během měsíce nebo dvou jsem se třeba čtyřikrát zamiloval. Během půl roku jsem vystřídal asi tři vztahy, i když se tomu možná ani nedalo říkat vztahy. Bylo to hodně zoufalé období.

Bylo v tom i hledání hranic? Že by vám někdo řekl: tohle ano, tohle ne?

Vlastně docela jo. Pro mě byla důležitá chvíle, kdy mi jedna slečna, na kterou jsem byl v tu dobu upnutý, dokázala odpovědět na základě vlastních hranic. Napsala mi něco jako: „Hele, mě to mrzí, ale já tě nemůžu spasit. Mám svoje vlastní věci a nemůžu ti teď pomoct.“ Pamatuji si ten moment úplně přesně. Stál jsem na schodech a byl jsem opilý. Přečetl jsem si tu zprávu a najednou jsem jako by trochu vystřízlivěl. Uvědomil jsem si, že ona má pravdu. To vystřízlivění ale moc dlouho netrvalo a pak se to ještě několikrát opakovalo. Ale byl to první náznak, že je něco špatně. Podobná situace se potom ještě opakovala s dalšími partnerkami. Až po poslední takové ráně jsem si řekl, že tohle se bude opakovat donekonečna, dokud se sebou nezačnu něco dělat. Trvalo to dlouho. Paradoxní ale bylo, že ty největší rány pokaždé bolely o něco méně a čím dál víc tam nastupovalo nějaké uvědomění. Ze začátku to byla čistá bolest, sebelítost a topení se v tom. Později se k tomu přidávalo poznání.

Měl jste tehdy strach ze samoty?

Obrovský. Po propuštění z hospitalizace jsem se přestěhoval do nového bytu, kde jsem byl sám. Po deseti letech soužití jsem najednou bydlel sám a ta samota mě děsila příšerně. Kolikrát jsem úplně zoufale naléhal na lidi v hospodě, aby se mnou šli domů, jen abych tam nemusel být sám. Bál jsem se toho, co bude.

Podařilo se ten strach trochu překonat?

Ano. Hodně mi pomohly kočky. Od té doby, co je mám doma, jsem přestal mít spánkovou paralýzu a přestal jsem se doma bát. Do té doby jsem ji měl skoro každou noc. A noční běsy. Probudil jsem se, ležel jsem na zádech, nemohl jsem se hýbat a věděl jsem, že tam něco je. Samozřejmě reálně v místnosti nic nebylo, ale já jsem měl pocit, že tam něco je. Od té doby, co mám doma tyhle kočičí bytosti, se mi to neděje.

Když se řekne recovery, co to pro vás znamená?

Představuju si to tak, že stojí za to se o život bít, i když nevyhraješ. Pro všechny nás to skončí stejně, ale stojí za to se nějakým způsobem snažit žít plnohodnotný život. Pro mě to znamená najít vlastní identitu a sebejistotu. Třeba i to, že dokážu existovat sám doma. Dnes si troufám říct, že bych to zvládl i bez koček. Mám v sobě nějakou jistotu. Vím, že mám reálnou hodnotu. To je pro mě strašně silné. Vím, že ve mně není jen prázdno. Nejsem jen prázdná skořápka, která kdyby jednoho dne zmizela, tak se vlastně nic nestane a jen se po ní zapráší. Plnohodnotný život pro mě znamená věřit sám sobě, mít sebejistotu a taky nějakou ambici. Něco jako mrkev před sebou. Nějaký směr.

Mrkev před sebou?

Vybaví se mi mrkev na provázku před oslem. I když ráno vstanu a mám ten moment rozplizlosti, kdy vlastně nevím, jestli má smysl vůbec jít na záchod, můžu si říct, že má smysl z té postele vstát. Protože můžu zase něco budovat. Krůček po krůčku udělat něco pro to, abych byl na té cestě o kus dál. To je hrozně silná motivace vůbec ten den existovat.

Jak poznáte, že je nějaká ambice dobrá?

Hranice je hodně tenká. Když to porovnám s minulostí, moje tehdejší ambice byla, aby byl spokojený můj partner. Aby byl spokojený v našem vztahu a soužití. Na mně nezáleželo. Hlavní bylo, aby partnerka byla spokojená a abych pro ni byl dostatečný partner. Dokud byl vztah šťastný, byla nějak naplněná i moje ambice. Ale protože vím, kam mě to dostalo, můžu říct, že to byla špatná životní ambice. Já jsem v ní vlastně nefiguroval. Byla moje, ale neměl jsem v ní žádnou roli. Tu roli hráli vždycky ostatní lidé. Když si vezmu peer práci, tak tam já něco buduju. Získávám další znalosti, které potom můžu využít k tomu, abych něco předal dál. Hlavně porovnávám tyhle dvě ambice.

Hodně se v tom opakuje hledání lásky a hledání identity.

Dlouho jsem si obhajoval, že hledám lásku. Ale když jsem nějak vyzrál, uvědomil jsem si, že jsem nehledal přirozenou lásku. Hledal jsem něco, na co bych se přisál. Něco, na čem bych se přiživoval. Zní to hnusně, ale bylo to takové. Pro druhého člověka je to pak hrozně náročné. Každý jeho krok ovlivňuje partnera, který je na něm závislý každou buňkou svého těla. Vzniká strašně nepřirozená dynamika. Tehdy by mě ani nenapadlo, že můžu láskou někomu ublížit. Přitom velkou láskou se dá ublížit hodně.

Měl jste pocit, že vám vlastní identita chybí už od dětství?

Tím, že jsem to měl od dětství, mi to připadalo jako standard. Když se někdo strašně našel ve sportu a hrál fotbal, já jsem si říkal OK, ale můžeš sedět doma a nic nedělat, tak proč bych to dělal? Měl jsem z toho stejný prožitek jako ze sezení doma. Byl jsem z toho spíš zmatený. Jako kdyby Marťan přiletěl na planetu Zemi, koukal po lidech a snažil se pochopit, proč dělají to, co dělají. Co jim to vyvolává za chemické reakce v mozku. Takový Marťan jsem trochu byl.

Kdybyste si mohl vybrat být „normální“, chtěl byste to?

Nedávno se mě na to někdo ptal, jestli bych byl radši normální, kdybych mohl. Řekl jsem, že ne. Protože tohle jsem já. Kdybych byl normální, byl bych někdo jiný. Svým způsobem jsem na svou cestu i pyšný. Pyšný je možná blbé slovo, ale ta cesta, kterou jsem urazil, abych se dostal sem, je moje. Nedokážu si představit, že bych luskl prsty a byl normální. Navíc normálnost je dost subjektivní pojem. Pamatuju si, že mi tu otázku pokládali i v hodně vyhrocené etapě života. Odpověď byla stejná, ale důvod byl jiný. I když byly vztahy, emoce a všechno kolem nich vyčerpávající a hodně to bolelo, zároveň to bylo jako droga. Byl jsem emočně oploštělý, ale ve vztazích bylo všechno strašně intenzivní. Dostali jste zprávu od partnera bez smajlíku a najednou: konec vztahu, budu se chtít zase zabít. Ale ta intenzita byla návyková. Ani tehdy jsem se jí nechtěl vzdát. Byl to kontrast k emoční oploštělosti. Nic mě nenaplňovalo. Neměl jsem kariéru, která by mě naplňovala. Kompenzovaly mi to vztahy. Bylo to jako horská dráha. Úplně do nebes a potom dolů.

Když se řekne integrace, co vás napadá?

Nejdřív mě napadne psychedeliky asistovaná terapie, protože tam se pojem integrace používá často. Člověk se snaží prožitek integrovat do běžného života. Když to vezmu obecněji, integraci mám ale často spojenou i se snahou zařadit se někam, kam vlastně nepatřím. To byla velká část mého života. Zapadnout, ale na sílu. Jako když se člověk snaží vyrvat něco někam, kam to vůbec nepatří. Pak je ale pozitivní integrace. Zařadit do života i těžké věci, přijmout, že jsou součást mého příběhu. A taky do něj zařadit zdravé věci. Třeba rutinu. Jen se nasnídat. Takové maličkosti.

Jaké maličkosti dnes děláte sám pro sebe?

Z DBT je pro mě strašně fajn koncept mindfulness, všímavosti. Třeba když si zapálím cigaretu, zkusím u toho nekoukat do mobilu, ale vnímat okolí. Poslouchat ptáky, zvuky, být přítomný. I když v tu chvíli nic konkrétního nezískám, mám najednou pocit, že jsem pár minut prožil smysluplně. Že jsem vnímal a nebyl jsem někde v nevědomí. Baví mě taky čtení a jakákoli forma kulturního zážitku. Dřív jsem měl velký problém někam se vydat sám. Třeba jít sám do galerie. Říkal jsem si bylo by to fajn, ale přece tam nepůjdu sám. Potřeboval jsem k tomu někoho druhého. Teď už s tím nemám problém. Najednou cítím, že ten prožitek je můj, že z něj něco získávám. Nemusím tam mít nikoho, komu budu přitakávat, že je to hezké. Je vtipné, že mindfulness zní jako samozřejmost. Vnímat okolí. Člověk nad tím snadno mávne rukou a řekne si, že je to stupidní a nemůže mu to pomoct. Ale právě proto, jak je to banální, to může měnit všechno. Nemusím koukat jen na obraz nebo umělecké dílo. Stačí se podívat na strom, který vídám před domem deset let. Když se na něj jednou podívám opravdu všímavě, najednou si všimnu něčeho, čeho jsem si předtím nevšiml. Jsou to banality, ale mně osobně to udělá radost. Mám pocit, že jsem opravdu tady a teď.

Můžeme se zastavit u psychedeliky asistované terapie? Co je na ní zásadní a proč to bylo jiné než věci, které jste zkoušel předtím?

Ke ketaminem asistované terapii jsem se dostal přes svoji psychiatričku. Vystřídali jsme spolu snad celý arzenál antidepresiv, který byl v tu dobu dostupný. Zjistil jsem ale, že u mě nedělají doslova žádný rozdíl. Spíš přinášely spoustu vedlejších účinků, které mi život komplikovaly víc, než aby mi ho usnadňovaly. Pak jsem se dozvěděl, že existují i jiné alternativy. Svým způsobem jsem si řekl, že už nemám co ztratit. Léky mi nic nedělaly, zkoušel jsem i jiné volně dostupné věci, bylinky nebo CBD, a nic nepřineslo žádný efekt. Řekl jsem si buď se z toho úplně zblázním, nebo to neudělá nic, anebo mi to pomůže. Byla to pro mě poslední karta v rukávu. Měl jsem z toho respekt. V životě jsem neměl zkušenost s ničím jiným než s THC. Vůbec jsem nevěděl, co čekat. Navíc ten zážitek je natolik nepřenosný, že vám nikdo nemůže říct, co přesně se bude dít. U každého to může být úplně jiné. Přirovnával jsem to tehdy k rozhodnutí pro dobrovolnou hospitalizaci v Dobřanech. Byl to krok do neznáma, ale z vlastní iniciativy.

Co se při samotné zkušenosti stalo?

Pro mě to nebylo o tom, že bych měl nějakou vizi, ve které by ke mně někdo přišel a řekl mi návod, jak být šťastný. Neměl jsem ani žádné výrazné pseudohalucinace nebo barvité výjevy. Nejdůležitější bylo, že jsem najednou cítil radost sám ze sebe. Těžko se mi to překládá do slov. Byla to čistá radost, ale ne z nějaké konkrétní věci. Najednou jsem v sobě cítil jistotu a měl jsem z toho strašnou radost. Pamatuju si to dodnes. Po aplikaci přišlo období, kdy jsem měl chuť dělat v životě pozitivní změny. Dalo by se říct, že to přineslo účinek, který jsem předtím očekával od antidepresiv, ale ten se u nich nikdy nedostavil. Zásadní pro mě bylo zjistit, že tu emoci radosti dokážu prožít. Motivační citát typu „měj se rád“ nebo „zažívej radost ze své existence“ člověku v depresivní epizodě neřekne vůbec nic. Tady jsem ale zjistil, že je to tam. Že i moje tělo je schopné vyprodukovat něco, díky čemu můžu být šťastný. Bylo to samozřejmě ve stavu změněného vědomí, ale já jsem si to nespojoval jen s tou látkou. Spíš jsem cítil, že to někde ve mně je. A pak jsme mohli zjišťovat, jak dosáhnout toho, abych tu emoci byl schopný do nějaké míry prožít i v běžném životě.

Jakou roli hraje po psychedelickém zážitku terapie?

Naprosto klíčovou. Po aplikaci je nějaké období, kdy je člověk citlivější, ale zároveň otevřenější. Usnadňuje to práci s terapeutem. Najednou se v terapii otevírají témata, která předtím byla úplně tabu. S terapeutkou jsme potom hledali nové cesty a i ona říkala, že mě takhle nezná – že se mi něco chce, že mám chuť něco dělat. Nemyslím si, že je dobré oddělovat látku od terapie. Samotná aplikace látky je spíš akcelerant. Něco spustí. Ale aby z toho člověk vytěžil maximum, měla by u toho být psychoterapie a integrace. I mně tehdy známí nabízeli, že mi látku seženou levněji. Ale mně bylo jasné, že nejde o to si ji jen tak dát. Byl jsem v bezpečném prostředí, na klinice, s profesionály, kteří se v tom oboru pohybují. A hlavně to bylo doprovázené psychoterapií a integrací.

Doporučil byste to každému?

Rozhodně ne. Není to pro každého. Je dobré si zjistit dostupné informace a probrat to s odborníkem. Pořád je to látka, která přináší stav změněného vědomí. Jsou stavy, kdy to může lidem otevřít trauma natolik, že ho potom musejí dál zpracovávat. To ve výsledku nemusí být špatně, ale není to snadná cesta pro každého. Je to podle mě citlivé téma a trochu extrémnější forma terapie oproti klasické psychoterapii.

Co pro vás nyní znamená naděje?

Naděje pro mě byla vždycky trochu dvousečná zbraň. Větší část života jsem měl naděje, které nebyly úplně dobré. Kdyby slovo naděje bylo houba, tak dřív bylo hodně nasáklé něčím špatným. Kapal z toho nějaký sliz. Teď spíš používám slovo ambice. Naděje může být totiž i to, že se člověk ráno probudí a doufá, že někdo přijde a vytáhne ho z postele. To je spíš toxická naděje, udělejte to za mě. V souvislosti se zotavením mám naději v tom, že můj příběh může v budoucnu s někým zarezonovat. Že ho třeba dostane na správnou cestu dřív, než by se tam dostal sám a bez pomocné ruky.

Jak může peer pracovník pomoci člověku, který prožívá něco podobného?

Může přijít s příběhem. Kdybych třeba v těch svých špatných letech slyšel někoho vyprávět, že se mu v životě dělo něco podobného, možná bych si řekl mně se děje vlastně to stejné. A nevěděl jsem, že to může mít až tak extrémní dopady. Třeba by to uvědomění přišlo dřív a člověk by nemusel odžít další bolestné věci. Nejde ale jenom o to, aby peer přišel a říkal udělej tohle, mně pomohlo tohle, musíš to udělat takhle. Takhle je to podle mě špatně. Spíš se musí něco probudit v samotném člověku. Musí tam něco secvaknout. Už jenom slyšet, že jsou i jiní lidé, kteří se potýkají s podobným nebo úplně jiným duševním problémem, který je i dnes stigmatizovaný, může být důležité. Člověk najednou cítí nejsem na tom světě sám.

Jak vnímáte stigmatizaci hraniční poruchy osobnosti?

Osobně si myslím, že nejvíc stigmatizovaná je pořád schizofrenie. Hraniční porucha osobnosti taky, ale určitě víc u žen. Vidím to hlavně v online světě. Stal se z toho takový mem. Žena s hraniční poruchou osobnosti je prezentovaná jako někdo, s kým člověk určitě nemůže jít do vztahu, protože ho to zničí. Ti lidé potom mají obrovský problém najít plnohodnotný vztah nebo v něm vydržet, protože už samotný začátek je stigmatizovaný. Říká se, že vztah s člověkem s hraniční poruchou je jako na horské dráze. Samozřejmě může být. Ale dá se na tom pracovat. Člověk může mít krásný vztah i s někým, kdo má hraniční poruchu osobnosti.

Dotklo se vás to někdy formou sebestigmatizace?

U mě se sebestigmatizace netýkala tolik věcí spojených přímo s hraničními rysy. Spíš se mě vždycky hodně dotýkala témata maskulinity, mužského ega a představ o tom, jaký má být muž. Obrovskou část života jsem věděl, nebo jsem si myslel, že kvůli diagnóze nebudu schopný dosáhnout nálepky „klasický muž“. Nebo toho, jak si klasického muže představuje společnost. Přesněji řečeno, jak jsem si myslel, že si ho někdo představuje. Hodně jsem s tím bojoval hlavně ve vztazích. Myslel jsem si, že partnerka ode mě očekává, že se budu jako muž chovat podle nějakého mužského vzoru. Ten vzor byl ale často vykonstruovaný jen v mojí hlavě na základě domněnek. Zároveň jsem viděl stigmatizaci i u sebe směrem k druhým. Moje přítelkyně má hraniční poruchu osobnosti a občas jsem si všiml, že když měla nějaký emoční výkyv, měl jsem sklon si hned říct ne, už zase nastupuje ta hranička. Pak jsem si uvědomil, jak je to nepříjemné. Že takhle můžu stigmatizovat i člověka, kterého miluju, jen na základě diagnózy.

Máte slušnou porci tetování. Jakou roli má?

Začátkem roku 2023 jsem neměl ještě žádné tetování. Začalo to tak, že jsem si říkal: stejně nevím, jestli se do roka nezabiju, tak se pojďme počmárat. Nakonec mi to zůstalo i potom, co jsem se z toho vyhrabal a už se zabít nechci. Myslím, že většina tetování pro mě má nějaký osobní význam. Ze začátku pro mě muselo mít každé tetování hluboký filozofický význam. Protože co když se mě na něj někdo zeptá a bude to chtít vysvětlit? A já nebudu mít co říct? To by pro mě byla katastrofa. Když jsem se pak trochu zotavil, uvědomil jsem si co já se mám komu obhajovat? Je to moje osobní věc. I kdybych si nechal vytetovat hot dog na skejtu, tak je to v pořádku. Nemusím to nikomu obhajovat.

---

Příběh R.J.

Dlouho jsem měl pocit, že vlastně nejsem moc užitečný pro běžný svět. V žádné práci jsem nevydržel dlouho, po pár měsících přišel breakdown a já nebyl schopný ani odpovídat na zprávy. Neměl jsem směr, cíl ani ambici. Už od dětství jsem se cítil trochu jako Marťan, který přistál na Zemi a nechápe, proč ostatní lidé dělají věci, které dělají. Někdo se zamiloval do sportu, někdo chtěl studovat, někdo měl jiný plán. Já jsem nejraději seděl sám doma.

Hodně dlouho jsem se snažil najít sám sebe přes druhé lidi. Nejčastěji přes partnerské vztahy. Když jsem neměl vlastní identitu, upínal jsem se na někoho jiného. Poprvé už v šestnácti. Později jsem deset let žil ve vztahu, z toho rok v manželství. Když se rozpadl, zbořilo se mi všechno. Nebyl to jen konec vztahu. Byl to konec světa, ve kterém jsem věděl, kdo jsem. Den poté jsem se pokusil předávkovat. Přežil jsem, ale po probuzení jsem necítil úlevu. Spíš prázdno. Už jsem neměl ani sílu znovu se zabít.

Pak přišla hospitalizace, další vztahové zmatky, pití, zneužívání medikace a strašný strach ze samoty. Bydlel jsem poprvé po letech sám a bál jsem se vlastního bytu. V noci mě trápily spánkové paralýzy a noční běsy. Pomohly mi až kočky. Od chvíle, kdy jsem měl doma živé bytosti, jsem se přestal tolik bát.

Velký zlom pro mě bylo DBT. Naučil jsem se líp pracovat s emocemi, zastavit se ve chvíli, kdy bych v afektu řekl něco zraňujícího, a pochopit, že ne každá hádka je konec světa. Ještě důležitější ale bylo zjištění, že existují peer pracovníci. Najednou jsem poprvé v životě cítil skoro euforii: moje zkušenost nemusí být jen důkaz, že jsem rozbitý. Může být někomu užitečná.

Dřív jsem se hodně definoval diagnózou. Byla jako kabát, který mi neseděl, ale nic jiného jsem nenosil. Teď vím, že diagnóza může pomoct najít léčbu, ale nemá být celou identitou. Učím se žít víc skrz sebe. Pomáhá mi všímavost, čtení, galerie, obyčejné chvíle bez mobilu, kdy poslouchám ptáky nebo se dívám na strom před domem. Recovery pro mě znamená, že stojí za to se o život bít, i když nevyhraješ. Všichni jednou skončíme stejně, ale mezitím má smysl budovat něco svého. Dnes vím, že ve mně není jen prázdno. Mám hodnotu. Mám směr. A nemusím se pořád obhajovat. I kdybych byl hot dog na skejtu, je to moje věc.

„I kdybych byl hot dog na skejtu, je to moje věc.“

---

Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.