Petr (43) šestým rokem abstinuje od alkoholu. Po dvou léčbách i zkušenosti s deliriem dnes pracuje jako kuchař a vede podpůrnou skupinu pro abstinující závislé. Recovery pro něj neznamená jen nepít, ale zpomalit, poznávat vlastní vzorce a proměňovat zkušenost se závislostí v něco, co může pomoci i dalším lidem.
Proč jste podpůrnou skupinu pro abstinující závislé založili?
Tady v Plzni nic takového nebylo. Na tak velké město je to docela zvláštní, protože se tady pije hodně. Existuje terapeutická skupina na Černicích, kterou vedou terapeuti z Dobřan, a jsou tady Anonymní alkoholici. Jejich koncept je propracovaný, funguje a pomohl spoustě lidí, ale nesedne každému. Pro některé lidi je těžký třeba jeho duchovní rozměr. My jsme proto vytvořili skupinu pro lidi, kteří ukončili léčbu a potřebují znovu nastartovat život. Funguje zhruba rok a je to nahoru dolů, podle období a podle toho, co se lidem zrovna děje. Vytvořila se ale stabilní skupina. Podstatné pro mě je, aby lidé pochopili, že léčba není konec. Léčba je jenom začátek. Po ní je životně důležité doléčování a nastartování nového způsobu života.
V čem je podle vás závislost specifická?
U závislosti podle mě nestačí jen odstranit návykovou látku. Člověk musí udělat obrovskou změnu v životě. Neznamená to, že se musí vždy odstěhovat, protože před závislostí se neutíká. Tu si neseme s sebou. Ale někdy je potřeba zbavit se toxických přátel, prostředí nebo věcí, které člověka k užívání stahují nebo v něm rozvíjejí bažení. Hlavní je zvolnit. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří lidé se k návykovým látkám dostávají z obrovského permanentního stresu. Lidé z gastronomie, vedoucí pracovníci nebo lidé pod velkým tlakem si látkou ulevují od přetížení. Pomáhá jim na chvíli vypnout, uklidnit se nebo usnout. Jenže postupně začne ta věc víc brát než dávat. Ve chvíli, kdy člověk z toho koloběhu vystoupí, potřebuje změnit život tak, aby do něj znovu nespadl.
Vy jste býval v práci už ve 2:30 ráno?
Když vaříš osm nebo devět tisíc porcí, které musí být v sedm ráno vyexpedované, musíš začít vařit v půl třetí. Z domova jsem někdy odcházel kolem jedné v noci a vracel se v půl sedmé nebo v sedm večer. Vařili jsme tisíce porcí denně, k tomu třeba šestnáct tisíc porcí polévky. Pracoval jsem i na letišti Václava Havla, kde se denně vařilo kolem dvaceti tisíc porcí pro catering do letadel. Dělal jsem šest dní v týdnu a sedmý den, když jsem měl volno, jsem opravoval barák. Takhle jsem fungoval asi patnáct let, než mě to sejmulo.
Jak u vás pití začalo?
Do osmnácti let jsem nepil. Vyrůstal jsem v silně náboženském prostředí, kde alkohol nebyl tolerovaný, a navíc se vědělo, že máme v rodině sklony k závislosti na alkoholu. Byl jsem před tím varovaný. Jenže v osmnácti jsem si chtěl všechno, co mi do té doby bylo odpíráno, vynahradit. A opravdu vynahradit. Když jsem šel s kamarády na pivo, nikdy jsem nešel domů po dvou ani po čtyřech. Vždycky mě někdo musel naložit do taxíku a ten mě vyhodil před domem. Vyzkoušel jsem různé drogy, ale nic mi nepřirostlo k srdci tak jako alkohol. Pracoval jsem v gastru, měl šílené směny, a když jsem je neměl, bral jsem si ještě brigády. Táhl jsem klidně šestnáct hodin denně. Začaly problémy se spaním a já zjistil, že když si večer sednu, dám si pár panáků a víno, krásně se mi usne. Tímhle způsobem jsem s pomocí alkoholu proplouval životem.
Ten kontrast mezi životem do osmnácti a potom byl opravdu tak velký?
Byl. Předtím jsem nepil ani nekouřil, protože jsem musel dodržovat pravidla. Nešlo o to, že jednou týdně zajdeš do kostela. My jsme žili v přísné náboženské organizaci a člověk byl pod každodenní kontrolou a drobnohledem. Kdyby někde uklouzl, nenesl by odpovědnost jenom on. Špatně by se koukalo na celou rodinu, že ho špatně vychovala nebo neuhlídala. Ve chvíli, kdy mi bylo osmnáct, jsem si řekl teď už jsem zodpovědný sám za sebe, budu bydlet sám a budu si dělat, co chci. Ten kontrast byl obrovský.
Jak se na to náboženské prostředí díváte dnes?
Řadové věřící vnímám většinou jako lidi, kteří to opravdu myslí dobře a srdečně. Dává jim to řád, naději do budoucna a pocit, že někam patří. To chápu, každý člověk podle mě nějaký řád potřebuje. Problém vidím ve vedení a v systému, který podle mě pracuje se strachem a kontrolou. Proti obyčejným lidem nic nemám. Myslím si, že většina z nich jsou dobří lidé. Problém pro mě byl ten systém a to, jak jsem v něm vyrůstal.
Jak rychle jste po odchodu do pití spadl?
Dneska, protože už se závislostmi pracuju, vím, že jedním z prvních varovných příznaků jsou okna. Ráno se probudíš a nic si nepamatuješ. Už na vojně, asi čtyři roky potom, co jsem začal pít, mě jednou přivezli policajti zpátky na kasárna. Ráno jsem nevěděl vůbec nic. Jeden policajt mi tehdy říkal: „Hochu, vy byste s tím měl začít něco dělat, protože tohle už začíná smrdět.“ Já jsem si samozřejmě myslel svoje. Kolem sebe jsem měl desítky lidí, se kterými jsem chodil na pivo, na zábavy a pít. Okna byla normální i u nich, takže jsem je považoval za normální věc. V naší české kultuře kolem alkoholu vzniká spousta dogmat. Třeba „čím ses zkazil, tím se naprav“. Přitom už to, že si člověk ráno dá alkohol a udělá se mu po něm dobře, je přece varovný signál.
Jak se vztah k alkoholu vyvíjel dál?
Asi kolem šestatřiceti let mi tehdejší přítelkyně začala hodně jasně dávat najevo, že mám problém. Sama pocházela z prostředí, kde bylo normální chodit na zábavy a pít, takže to nebyl člověk, kterému by vadila každá sklenička. Přesto viděla, že se mnou něco není v pořádku. Nakonec jsem dostal nůž na krk – vrať se na Šumavu, dej se dohromady a pak to můžeme zkusit znovu. Šel jsem na první léčbu. Po těch letech šílených směn to pro mě ale byla spíš dovolená. Já jsem se tam vlastně neléčil, já jsem si tam odpočinul. Tři měsíce jsem abstinoval a do týdne po léčbě jsem zase ležel opilý pod stromem.
Před léčbami jste také dvakrát přišel o řidičák.
Poprvé jsem měl zbytkový alkohol, asi 0,18 promile. Večer jsme byli na grilovačce, skončili pozdě a ráno jsem sedl do auta. Podruhé už to bylo úplně jiné. To už byla moje tolerance mnohem vyšší a chytili mě s 3,68 promile, když jsem jel na pumpu koupit žárovku. V té době už jsem věděl, že v tom lítám. Bylo mi jasné, že jsem závislý. Když mi hladina alkoholu klesala, začal jsem se klepat, potit, bylo mi špatně a nemohl jsem se soustředit. Alkohol už nebyl něco, co bych si dával jen proto, abych se pobavil. Potřeboval jsem ho, abych vůbec fungoval.
Pamatujete si tu chvíli, kdy sis poprvé opravdu přiznal, že jsi závislý?
Pamatuju. A pamatuju si i tu lež, kterou jsem si k tomu řekl: takhle přece žije spousta lidí kolem mě. Viděl jsem kolegy, kteří přišli do práce, klepali se, dali si pivo a fungovali dál. Pak si dali další a večer doma dalších šest nebo sedm. Měli rodiny, děti, zahrádky a nějakým způsobem žili. Říkal jsem si, že když s tím dokážou fungovat oni, budu fungovat taky. Přiznal jsem si, že jsem to nechal dojít daleko, ale zároveň jsem měl před očima příklady lidí, kteří tak žili dlouhé roky. Jenže já jsem nakonec byl sám. Přišel jsem o partnerku a rodinu, se kterou jsem žil třináct let. Najednou jsem seděl na druhé straně republiky a měl pocit, že jsem přišel o všechno. Pak přišel covid a nechodilo se do práce. Seděl jsem doma v depresích a moje dny se smrskly na cestu na záchod a cestu k Vietnamci pro alkohol. V té době jsem pil čtyři tříčtvrtělitrové lahve vodky na den. Začal jsem ráno. Na dopoledne jsem měl jednu, potom jsem se šel vyspat, odpoledne načal další a dvě jsem měl na večer a noc. V noci jsem se budil a klepal se, takže jsem se musel napít. Věděl jsem, že v lahvi musí něco zůstat i na ráno, abych se dokázal zvednout, uvařit si kafe a dojít pro další. Takhle jsem žil.
V určité chvíli jste mluvil o tom, že jste se začal cítit jako oběť.
Ano. Hledal jsem důvod, proč se to děje, ale nehledal jsem ho u sebe. Hledal jsem ho u ostatních. Začal jsem se vnímat jako oběť všech lidí kolem sebe. Řekl jsem si, že když už v tom lítám a nejsem schopný to zvládnout, dotáhnu to aspoň do pořádného konce, aby se ti, kteří mě do toho podle mě dohnali, jednou chytili za hlavu. Dneska vím, že je to nesmysl. Ale závislý mozek si dokáže vytvořit konstrukci, které uvěří. Mým cílem se tehdy stalo upít se. Jen přežívat a čekat, až to tělo přestane zvládat.
Proč je ten pocit oběti tak nebezpečný?
Protože se snažíme najít viníka. Závislost měnila moje vnímání sebe i světa a bylo jednodušší říkat si, že mi ublížili ostatní, než se podívat na svoje vlastní volby. Samozřejmě se může stát, že vám někdo skutečně ublíží. Ale když se k tomu pořád vracíte a znovu si tím ospravedlňujete vlastní destruktivní chování, nikam se neposunete. Když se se mnou rozešla přítelkyně, bral jsem to jako obrovskou nespravedlnost. Říkal jsem si já jsem se celé roky staral, dělal, opravoval barák, a to, že teď mám problém, jí přece nedává právo odejít. Dneska vím, že chránila sebe a svoje děti. Tehdy jsem měl pocit, že mi ublížila, a právě to mi dávalo morální ospravedlnění dál se ničit.
Je těžké potom přijmout i vlastní podíl na tom, co se stalo?
To je jedna z nejtěžších věcí. Závislost člověka naučí lhát, manipulovat a překrucovat realitu, a to nejen před ostatními, ale i před sebou. Ve chvíli, kdy vystřízlivíš a začneš vidět, co všechno jsi způsobil lidem kolem sebe a hlavně sobě, je strašně těžké si odpustit. Některé věci můžeš napravit aspoň částečně, ale některé už nikdy nevezmeš zpátky. Dokázat si odpustit podle mě neznamená přestat za ně nést odpovědnost. Právě tam pro mě začíná uzdravení.
Mluvíte o hodnotách, které jste si odnesl od prarodičů. Dokážete některé z nich shrnout?
Moje životní vzory byli děda s babi. Dali mi základní žebříček hodnot, kterým se dnes řídím. Jedna ze základních věcí je nikdy nikomu neubližovat, pokud nemusíš. A nejen ostatním, ale ani sám sobě. Děda taky říkal jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě, nejdřív se musíš chovat ty k nim. Samozřejmě musíš mít zdravé hranice. Můžeš narazit na člověka, který se bude snažit tvého chování zneužít, a potom musíš umět říct dost. A zvlášť u nás závislých je důležité umět někdy dát na první místo i sám sebe. Děda vždycky říkal, že nejdůležitější je rodina. Jenže aby tu člověk mohl být pro rodinu, musí se nejdřív umět postarat o sebe. Když nemám rád sám sebe, těžko můžu být dobrý pro ostatní. Děda zažil dvě světové války, po válce mu komunisti spoustu věcí sebrali a musel dělat rozhodnutí, která nebyla jednoduchá, aby jeho děti mohly vystudovat. Byla to generace, která nasbírala obrovskou zkušenost a snažila se ji předat dál. Já jsem až pozdě pochopil, jakou měli v mnoha věcech pravdu. Jsem rád, že jsem si jejich rady nevychlastal z hlavy.
Dokážete se dnes mít rád?
Začíná to tím, že si sám sebe střízlivě vážíš. Nemluvím o narcismu. Je dobré mít se rád a vážit si toho, co jsi dokázal. Už jenom vymanit se ze zacyklení závislosti je obrovská věc. Můžeš si říct: jsem frajer, že jsem to zvládl. U alkoholu je navíc těžké, že je všude, je společensky akceptovaný a někdy skoro vyžadovaný. Na svatbě se očekává, že si připiješ, protože jinak jako bys neměl radost. Na pohřbu se zase připíjí, protože jinak jako by ti na tom člověku nezáleželo. Společnost si kolem alkoholu vytvořila spoustu příběhů a dogmat, kterými se v pití navzájem podporujeme.
Může být součástí recovery i to, že člověk vezme vlastní slabinu nebo vinu a promění ji v něco dobrého?
To je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí. Děda mi říkal najdi svoji největší slabinu a proměň ji ve svoji nejsilnější stránku. To, že jsem závislý, mě donutilo zastavit se a přemýšlet, co v životě dělám špatně. Co je špatně v mojí výchově, v mých vzorcích chování, co potřebuju a co už ne.
Závislost pro mě bude vždycky takový Damoklův meč. Nikdy nevím, jestli se nedostanu do situace nebo psychického zkratu, kdy po alkoholu znovu sáhnu. Právě zkušenost, kterou jsem díky závislosti získal, ale můžu použít k tomu, abych tomu předcházel. A zároveň ji můžu použít pro ostatní, aby se nedostali tam, kde jsem byl já, nebo aby se z toho dokázali dostat. Tomu říkám proměna mojí nejslabší části v nejsilnější.
Co může být při zotavování ze závislosti rizikové?
Z vlastní zkušenosti vím, že při relapsu může být strašně nebezpečná mentální nebo duševní kocovina. Člověk se probere a zjistí, že se opil. Má pocit, že zahodil všechno, co do té doby budoval, a že selhal. A právě ten pocit selhání je potřeba překonat. Je důležité dokázat si říct, že to bylo šlápnutí vedle a můžu z toho vytěžit poučení pro příště. Jinak člověk začne přemýšlet, co si o něm všichni pomyslí, začne se stydět a může ho to stáhnout zpátky. Řekne si no stejně budu závislý celý život, tak proč se mám trápit a nepít? A na chvíli zapomene, jak dobrý může být život v abstinenci.
Mluvíte o závislosti jako o něčem, co s člověkem manipuluje.
Tak se dá popsat bažení. Je to nutkavá touha po látce. Existuje přímé bažení, třeba když jako alkoholik přijdeš do obchodu a uvidíš svoji oblíbenou značku. Najednou nejsi schopný myslet na nic jiného než na tu láhev a vzpomínáš, jak ti s ní bylo dobře. A potom je podle mě zákeřnější to skryté bažení. U sebe znám potřebu mít všechno pod kontrolou, právě abych neulítl. A najednou se v hlavě objeví myšlenka všechno se ti daří, není na tom něco divného? Neměl by tam být nějaký háček? Člověk se tím začne zabývat, stresovat se a postupně se dostává do stavu, kdy je zranitelnější. Právě proto je důležité během abstinence poznat sám sebe, svoje reakce a věci, které mě můžou spouštět.
To znamená sebenáhled?
Ano, poznat, co jsem vlastně za člověka. Závislost tě obrovsky změní, ale když v ní žiješ, nejsi schopný si té změny všimnout. Ve chvíli, kdy vystřízlivíš, se vlastně znovu seznamuješ sám se sebou. Zjišťuješ, jaké máš vzorce chování, co se ti líbí a nelíbí a co se opravdu líbí tobě, ne jenom lidem kolem tebe. Dřív ses třeba automaticky přidal ke skupině, protože jsi chtěl někam patřit. Řekl jsi jo, mně se to líbí taky. A po nějaké době ve střízlivosti zjistíš, že vlastně ne, že se všem líbí oranžová, ale ty chceš modrou. I tohle je pro mě poznávání sebe sama.
Máte konkrétní příklad něčeho, co jste o sobě takhle zjistil?
Dlouho jsem nevěděl, že mám problém s autoritami. Souvisí to s tím, co jsem zažil v dětství. Nešlo jen o autoritu, která po mně něco chce. Stačilo, že šel po ulici policajt. Už jen vědomí, že nade mnou má nějakou moc, ve mně spouštělo negativní emoce. Když člověk něco takového objeví, musí se začít ptát, odkud se to bere, proč to tam je a k čemu ho to může dovést. Mně pomáhalo uvědomit si, že policajt dělá svoji práci a že jeho role nemusí automaticky znamenat někoho, kdo jde proti mně. Recovery je pro mě právě tohle, poznávat svoje silné i slabé stránky, odstraňovat věci, které pro můj život nejsou dobré, a nahrazovat je něčím kvalitnějším.
Prý chcete začít včelařit. Jak to s tím souvisí?
Pocházím ze včelařské rodiny. Děda byl včelař, táta taky a druhý děda také. Když jsem naposledy s kamarádem vytáčel med, začal jsem nad tím trochu přemýšlet. My závislí máme potřebu hledat zkratky. Alkohol je zkratka k úlevě. A ten vzorec hledání zkratek může pokračovat i potom, co člověk přestane pít. Může hledat zkratku k penězům, úspěchu nebo dobrému pocitu. Jenže u včel žádná zkratka neexistuje. Musíš se podřídit přirozenému vývoji včelstva. Ono má svůj rytmus a ty můžeš přihlížet, učit se a přijímat ten okamžik. Pro mě je právě tohle důležité. Naučit se to.
Dokážete říct, proč se člověk v určité chvíli opravdu rozhodne něco změnit?
U mě to byla otázka přežití. Před druhou léčbou jsem doma prošel deliriem. Věděl jsem, že když se vrátím k pití, znovu riskuju velmi těžké odvykací stavy a že to nemusím přežít. Tohle mě drželo. Druhá léčba už pro mě nebyla dovolená jako ta první. Byla to otázka přežití.
Jak jste delirium prožíval?
Předcházelo mu asi pět dní abstinenčních příznaků, které se postupně zhoršovaly. Pocení, zimnice, třes, zvracení, bolesti kloubů a svalů. Nemohl jsem spát, skoro jsem nepil, protože jsem v sobě nic neudržel, a nejedl jsem. Pak přišel stav, který byl proti tomu všemu ještě mnohonásobně horší. Měl jsem křeče, obrovský strach, že zemřu, a halucinace. Trvalo to přes dvacet hodin. Když jsem se z toho probral, řekl jsem si tohle už nikdy. Buď s tím začnu něco dělat, nebo skočím z okna. Telefon byl blíž. Trvalo ještě asi dva dny, než se mi ruce uklidnily natolik, abych dokázal telefon odemknout a vytočit číslo do Dobřan. Do léčby jsem nastoupil asi tři týdny po deliriu a tělo bylo v opravdu špatném stavu. Poslední měsíce pití jsem skoro nejedl, tělo jelo hlavně na alkoholu. Jsem rád, že jsem to vůbec přežil.
Pak člověk musí jít k těm kořenům problémů, i když tam může být něco opravdu těžkého?
V mém případě tam bylo dlouhodobé sexuální zneužívání otčímem a psychické a fyzické násilí. Dnes už o tom dokážu mluvit. Otčím se snažil ovládat rodinu, a hlavně mě, strachem. Když strach nefungoval, přicházelo fyzické násilí a stupňovalo se do bodu, kdy jsem byl ochotný udělat cokoliv, jen aby přestalo. Mozek dokáže podobné věci potlačit. Člověk si je nemusí vědomě pamatovat, ale nějak v něm zůstávají. U mě se k tomu později přidával alkohol jako způsob, jak něco utlumit a na chvíli se od toho odpojit. Když jsem začal pracovat s tím, co jsem zažil, začal jsem chápat i některé svoje reakce a vzorce chování.
Co byste doporučil lidem, kteří odmítají podívat se do těch nejtemnějších míst?
Je potřeba ten krok udělat, i když to bolí a je to třeba extrémně nepříjemné. Člověk to nedělá pro někoho jiného, dělá to pro sebe. Já jsem došel do bodu, kdy pro mě bylo horší před tím pořád utíkat než se na to podívat. Pomalejší cesta je abstinence a práce na sobě. Rychlejší cesta je sebedestrukce. Když už je člověk strašně zraněný, rychlejší cesta může působit jednodušeji, protože chce hlavně, aby bolest skončila. Ale právě překonat tuhle potřebu okamžité úlevy a risknout pomalejší cestu může znamenat další roky dobrého života.
Co je pro vás osobně zotavení?
Z psychického hlediska je to obrovský osobnostní růst. Nikdy jsem na sebe nebyl hrdý a nikdy jsem si sám sebe moc nevážil. Dneska se dokážu s čistým svědomím poplácat po rameni. Jsem hrdý na to, co jsem překonal a co jsem začal budovat. Jsem součástí věcí, které se v Plzni dějí kolem adiktologie a podpory lidí v těžkých životních situacích, a může to jednou ovlivnit spoustu životů. Za těch šest let střízlivosti jsem zvládl víc než za celý předchozí život, a přitom jsem se za výkonem nehonil. Spíš jsem zpomalil. Střízlivý život je těžký, protože už nemám tolik rychlých způsobů, jak si ulevit. Ale právě ty rychlé úlevy byly zkratky a zkratky mě dovedly tam, kde jsem byl, na pokraj smrti. Pro mě je recovery poznávání sebe sama. Odstraňování toho, co pro můj život není dobré, a nahrazování něčím kvalitnějším. A taky možnost vzít zkušenost, která byla mojí největší slabinou, a proměňovat ji v něco, co může pomoct mně i dalším lidem. Střízlivý život je těžký. Ale je mnohem lepší.
Příběh Petra
Šestým rokem abstinuju. Dlouho jsem si myslel, že alkohol ke mně prostě patří. Vyrůstal jsem v prostředí, kde se nepilo vůbec, kde byl život svázaný pravidly, kontrolou a strachem z toho, co by si ostatní pomysleli. Do osmnácti jsem nepil ani nekouřil. Když jsem odešel, chtěl jsem si všechno vynahradit. A udělal jsem to naplno.
Pracoval jsem jako kuchař ve velkokapacitních provozech. Vstával jsem v jednu v noci, v půl třetí už jsem vařil tisíce porcí a domů se vracel večer. Šest dní v týdnu práce, sedmý den opravy domu. Patnáct let jsem jel jako stroj. Alkohol mi nejdřív pomáhal usnout, uvolnit se, vypnout hlavu. V gastru byl navíc všude. Nebylo divné pít. Někdy spíš bylo divné nepít.
Dlouho jsem si říkal, že takhle žije spousta lidí. Viděl jsem kolem sebe chlapy, kteří se ráno klepali, dali si pivo a fungovali dál. Měli práci, rodiny, zahrádky. Říkal jsem si, že teda budu fungovat taky. Jenže pak už jsem prostě nemohl. Přišel jsem o vztah, o rodinu, o směr. Seděl jsem sám, přišel covid, nechodilo se do práce a můj svět se zmenšil na cestu do večerky pro vodku. Čtyři lahve denně. Jedna na dopoledne, další na odpoledne, dvě na večer a noc. Pil jsem i proto, abych se přestal třást.
V určité chvíli už jsem nechtěl žít. Ne takhle. Chtěl jsem se upít a zároveň jsem v sobě živil pocit, že za to můžou ostatní. Dnes vím, že to byl hlas závislosti. Udělat ze sebe oběť bylo jednodušší než se podívat na vlastní život střízlivýma očima. Závislost člověku překroutí realitu tak, aby mohl pokračovat. Umí lhát, manipulovat a hrát divadlo i sama před sebou.
Zlom přišel až po deliriu. Zažil jsem ho doma. Pět dní abstinenčních stavů, nespánek, třes, zvracení, bolest, strach, halucinace. Když jsem se probral, řekl jsem si: buď s tím něco udělám, nebo skočím z okna. Telefon byl blíž. Zavolal jsem do Dobřan, to byla první léčba.
Druhá už nebyla dovolená. Byla otázkou přežití. Postupně jsem pochopil, že nestačí nepít. Musel jsem poznat sám sebe, svoje vzorce, svoje strachy, svoji vinu i trauma z dětství. Musel jsem se naučit odpustit sám sobě, ale nepřestat nést odpovědnost. Některé věci už nejdou vrátit. To člověka bolí, ale právě tam začíná uzdravení.
Hodně mi pomohlo vrátit se k tomu, co mi kdysi předali prarodiče. Nejdřív se chovej k lidem tak, jak chceš, aby se chovali k tobě. Nikomu neubližuj, pokud nemusíš, ani sám sobě. A svoji největší slabinu zkus proměnit v nejsilnější stránku. Už vím, že to nejsou fráze. Jsou to pravidla, která mě drží při životě.
Dnes pracuju jako kuchař ve fakultní nemocnici a v Ledovci vedu podpůrnou skupinu pro abstinující závislé. Vím, že léčba je jen začátek. Recovery je každodenní práce: zpomalit, poznat bažení, nemít všechno pod kontrolou, nehledat zkratky, být k sobě poctivý. I proto mě láká
včelaření. U včel žádná zkratka neexistuje, člověk se musí podřídit rytmu života. Svoji největší slabinu se učím proměňovat v sílu. Nejen pro sebe, ale i pro lidi, kteří teprve hledají cestu ven.
„Závislost je zkratka k úlevě. Jenže u včel žádná zkratka neexistuje.“
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.