Michael (30) dlouho netušil, že podmínky, ve kterých vyrůstá, nejsou normální. V sedmadvaceti pro něj získání městského bytu znamenalo možnost odejít ze situace, ve které už neviděl jiné východisko. Dnes se učí samostatnosti, poznávat vlastní hranice a hledat způsoby, jak žít s tím, co změnit nejde.
Znamená vlastní byt, že si teď můžete konečně tvořit domov?
Kdybych ten byt nedostal, tak už bych tady nebyl. Myslím tím, že bych nebyl schopný žít. Byla to situace, kdy jsem si řekl nemám co ztratit, buď to vyjde, nebo konec. Dostal jsem se do toho kvůli špatným životním podmínkám a emočnímu vyčerpání. Žil jsem v nekončícím emočním vydírání a neměl žádný prostor sám pro sebe. Předtím jsem žil u rodičů. V tom bytě nefungovalo topení, všichni jsme byli v jedné místnosti a spali na zemi. Ostatní místnosti byly prakticky nepoužitelné. Byt dřív vyhořel a elektřina tam nefungovala tak, jak měla. Když člověk zapojil více věcí najednou, vypadlo to. Byla tam neskutečná zima, vlhko a netekla teplá voda.
Cítil jste se tam někdy doma?
V dětství jsem víc vnímal hlavně tu necitovost, šikanu a podobné věci. Ty ostatní podmínky jsem bral jako normální, protože jsem neměl s čím porovnávat. Až když jsem zjistil, že to normální není, začal jsem být nešťastný. Stalo se to během střední školy. Do té doby jsem měl pocit, že to tak nějak je a že se to dá vydržet.
Co se stalo, když jste si uvědomil, že to normální není?
Byl jsem nešťastný a snažil jsem se to změnit. Bohužel to dlouho nešlo. Pak jsem to vzdal, strašně mě to trápilo a začal jsem mít pocit, že jediná možnost je utéct. Jenže jsem nevěděl jak. Začal jsem zkoušet různé věci a žádal jsem známé o pomoc. Někteří lidé byli v pohodě, nic mi neudělali a mně ten přístup nebyl příjemný. Asi jsem tehdy cítil, že nemám moc na výběr. Myslím, že mě vozili asi po třech bytech, ale nakonec to nevyšlo.
Nedodělal jste dvě střední školy. Souviselo to s podmínkami, ve kterých jste žil?
Ano, byla to velká část problému. Na první střední jsem začal zjišťovat, že je všechno špatně, a do toho tam byla šikana. Byl jsem na oboru ošetřovatel a hlavní důvod, proč se to úplně zlomilo, byl, že nás nutili pracovat se starými lidmi. To jsem prostě nedával. Krátce na to jsem skončil na delší dobu hospitalizovaný. Podle toho, co jsem si později dohledal, bych měl mít Aspergera a bipolární poruchu, ale tehdy jsem to nevěděl. Svoje papíry jsem nikdy neviděl.
Co se dělo po hospitalizaci?
Byl jsem hodně utlumený. Pak jsme se domluvili na druhé škole, obchodní akademii, ale tam se to začalo zase zhoršovat. Už jsem víc viděl, že věci nejsou v pořádku, a šlo to z kopce. Nakonec jsem nedal ani tuhle školu. Neměli jsme peníze, takže jsem už v té době chodil na brigády do chráněné dílny. Do toho jsem se staral o psa a částečně o nejmladšího bráchu, který je postižený. Hlídal jsem ho třeba přes noc a v rámci mezí, co to šlo, se staral o domácnost. Nějakou svobodu jsem začal mít až ve chvíli, kdy jsem měl svoje peníze. Po osmnácti mi přiznali důchod, ale bylo to asi tři a půl tisíce, v práci jsem měl kolem čtyř tisíc. S tím člověk utéct nemůže. Navíc to nebyly peníze jenom pro mě, kupoval jsem z nich věci domů, takže značná část zase odešla.
Jak to pokračovalo dál?
Začínal jsem si uvědomovat, že je něco špatně, ale nevěděl jsem co a nevěděl jsem, co s tím mám dělat. Pořád tam bylo nějaké pouto k rodičům. Ještě jsem jim částečně věřil nebo se snažil věřit, že se to jednou změní. Dodnes si někdy vyčítám, že jsem se měl odtrhnout dřív. Racionálně vím, že jsem neměl znalosti ani možnosti, ale emočně si to člověk stejně vyčítá. Pak si říkám, že jsou to jenom taková „co kdyby“ a nad tím už nechci moc přemýšlet. Postupně se to zhoršovalo až do chvíle, kdy jsem přestal dělat skoro cokoliv. Práci a povinnosti jsem ještě nějak udělal, ale pak jsem jen koukal na videa a někdy ani to ne. Počítačové hry byly dlouho můj jediný únik. Měl jsem je rád, byl to prostor, kde mi bylo trochu dobře, ale ke konci přestávaly fungovat i ty. Kolem čtyřiadvaceti jsem začal víc komunikovat s lidmi online, přes hry, fóra a různé komunikační platformy. I díky tomu umím anglicky a našel jsem pár přátel. Zároveň je to období, kterého asi nejvíc lituju kvůli sobě a kvůli dopadu na ostatní. Jak jsem si začal všechno uvědomovat a byl ze všeho frustrovaný, choval jsem se hrozně. Byl jsem toxický, provokativní a vybíjel jsem si věci na ostatních. Tehdy jsem nevěděl, proč to dělám. Dneska, když se na to dívám zpětně, mi to nějak dává smysl. Byl jsem naštvaný, neměl jsem zkušenosti a nevěděl jsem, co s tím. Bohužel to šlo na ostatní lidi.
V té době se objevovaly i halucinace?
Ano. Měl jsem hrozné halucinace, až jsem kvůli tomu nemohl spát. Dneska už nejsou tak silné. Prožívám víc typů, ale nejčastěji je to mix různých věcí. Je tam něco z reálného života, nějaké místo, osoba nebo situace, a do toho věci, které reálné nejsou. Někdy mám pocit, že jsem něco zažil, i když to logicky zažít nešlo. Začalo se mi to všechno míchat dohromady. Nejhorší bylo, že jsem to někdy fyzicky cítil. Když mě v té halucinaci někdo sekl, bodl nebo mi nějak ublížil, cítil jsem to. Většinou to končilo mojí smrtí, všechno jsem cítil a pak jsem se probral v šoku. Najednou jsem nevěděl, kde jsem, kolik je hodin, na jakém jsem místě a jestli už je to realita. To bylo úplně nejhorší. Dělo se to jak v noci, tak přes den, ale noční můry byly častější.
Pomáhá na to medikace?
Teď, co mám léky, je to různé. Někdy pomůžou a někdy neudělají nic. Vím, že to zní divně, ale tak to je. V té době jsem měl chodit k psychiatričce, ale nakonec jsem byl asi tři roky bez pořádné péče, i když bych ji potřeboval. Když se pak doktorka ozvala, bralo se to jako moje selhání, že jsem tam nechodil. Jenže já jsem se tam tehdy neměl jak dostat. Člověk by mohl říct, že mi bylo čtyřiadvacet a měl jsem nějakých sedm a půl tisíce, takže jsem se tam asi nějak dostat mohl. Jenže já jsem byl tehdy pořád hodně mimo a neměl jsem zkušenosti. Ty mám až poslední tři roky.
Takže to těžké období nakonec trvalo až do sedmadvaceti?
Ano. Pak jsem se rozhodl, že už to nemá cenu, ale ještě to zkusím. Po tom všem, co jsem s jednou kamarádkou sháněl byty, jsem si řekl: buď to teď vyjde, nebo nevyjde. Buď jiné bydlení, nebo konec. Nakonec mi pomohla paní, kterou jsem znal od vidění. Náhodně jsem ji potkal u školky a poprosil ji o pomoc. Ani jsem nečekal, že mi pomůže, protože dřív pomáhala mámě a pak to vzdala. Říkal jsem si, že si o mně pomyslí, že jsem další blbec z té rodiny, a vykašle se na mě. Ale vyšlo to. Nikdy se nedozvím, jak přesně, ale myslím si, že moje žádost o městský byt byla urychlená hlavně díky ní.
Bylo těžké se odstěhovat?
Ano. Neměl jsem doktorku, nebyl jsem zalékovaný, neměl jsem žádné zkušenosti, nevěděl jsem, jak získat pomoc ani kde co je. A do toho tam bylo hodně silné emoční vydírání. Upřímně nevím, jak jsem to dal. První půlrok v bytě jsem skoro nic neměl. Měl jsem matraci v rohu, věci v taškách a počítač na zemi. Některé věci jsem si vzal od rodičů. Většinou byly moje, ale nebudu lhát, když jsem odcházel, vzal jsem i věci, které moje nebyly, ale byly pro mě důležité. Ten první půlrok vypadal tak, že jsem chodil do práce, staral se o psa a pak byl doma. Kvůli psovi jsem se dál vystavoval kontaktu s rodiči. Byl pro mě důležitý, dneska už nežije. Doma jsem se snažil učit vařit a pak jsem třeba do dvou nebo tří do rána koukal do mobilu, protože jsem nemohl spát. Takhle to jelo několik měsíců.
Co se stalo potom?
Postupně jsem si sehnal psychiatričku, začal jsem brát léky a začalo se to zlepšovat. Děda mi občas dal peníze, takže jsem si koupil stůl a mikrovlnku. Postupně jsem dokupoval další věci. Vlastně až poslední rok mám byt vybavený. Do svých devětadvaceti jsem neměl ani pračku.
Můžu být na sebe pyšný, ale většinou si spíš vyčítám, že jsem to neudělal dřív. I když vím, že bych neměl, protože jsem neměl znalosti, možnosti ani zkušenosti. Racionálně to chápu, ale emočně si to stejně vyčítám.
Je něco, na co jste ještě hrdý?
Začal jsem dělat něco, čemu říkám sebeučení nebo expoziční terapie. Vidím svoje problémy a snažím se s nimi něco dělat. Jdu do toho jako dutej mezek a třískám do zdi, dokud ta zeď nespadne. Dost často mě to kousne. Není to úplně zdravý přístup, ale ve finále mi pomáhá. Díky tomu jsem se naučil cestovat, líp se socializovat, používat bankovní aplikace, shánět si papíry a vyřizovat věci sám. Teď už vím, jak na to, a můžu s tím pomáhat i ostatním. Už se to párkrát stalo. Kamarádovi jsem pomáhal hledat dětského psychiatra nebo terapeuta a jedné kamarádce jsem poradil, ať si ve svém okolí najde něco podobného jako Ledovec. Od té doby se jí podle mě daří líp.
Co vás přivedlo k tomu, že ses začal tolik učit soběstačnosti?
Ta paní, která mi pomáhala s městským bytem. Setkávám se s ní doteď. Tehdy jsem ten její přístup hodně dlouho nesnášel. Dneska jsem jí za něj vděčný, protože díky tomu spoustu věcí umím, ale tehdy jsem ji za to fakt nenáviděl. Když jsem po ní chtěl pomoc, řekla mi třeba, kam si mám dojít nebo co mám udělat, ale udělat jsem to musel sám. Řekla mi: dojdeš si tam, zavoláš si tam, oběháš si to. Kdyby něco, budu na telefonu a navedu tě. Ale uděláš to ty. Bylo to hodně bolestivé, ale postupně to začalo být lehčí.
Co pro vás znamená recovery?
Aby se člověk s tím vším naučil žít. Nejen s duševním onemocněním nebo handicapem, ale celkově. Kvalita života pro mě znamená mít všechno poplacené, mít co jíst a zvládat věci sám. Vím, že jsou lidé, kteří mají těžší postižení než já a některé věci prakticky zvládat nemůžou. U mě je hodně důležitá i finanční stránka. Nechci si stěžovat, protože můj život je mnohonásobně lepší než dřív, ale když mám s prací a důchodem dohromady kolem sedmnácti tisíc a po zaplacení všeho mi zbyde necelých osm tisíc na jídlo, oblečení, cestování, léky a všechno ostatní, musím dávat pozor. Emočně je pro mě kvalitní život i to, aby člověk znal svoje hranice, nějak se srovnal se ztrátami a byl spokojený s tím, co má nebo co může mít. Nevím, jestli se to někdy úplně naučím, ale pracuju na tom.
Jak dnes vypadá váš běžný den?
Vstávám kolem půl desáté. Dřív jsem vstával ve dvanáct nebo v jednu, takže jsem na sebe pyšný, že jsem to posunul. Chodím do práce. Dělám šrouby, matice a podobné věci k topení nebo trubkám. Dělám to už deset let, takže to mám najeté. Když jsem doma, buď se na něco koukám, nebo se vzdělávám. Začal jsem číst věci kolem psychologie. Neřekl bych, že mě to vyloženě baví, ale dělám to pro sebe. Taky se učím vařit. Koupil jsem si různé věci, které mi to usnadňují, třeba stolní gril nebo rýžovar. Bez nich bych se k tomu asi neměl, s nimi to zvládám. Když mě zaujme nějaký recept, zkusím ho nejdřív podle návodu a když ho zvládnu, upravím si ho podle sebe.
Co vám dělá radost?
Asi to bude znít divně, ale teď mi nějak dělá radost všechno, co dělám. Spíš mě štve, že nemám čas na všechno. Chtěl bych toho dělat víc, ale buď není čas, nebo energie. Musím si dávat pozor, abych si toho nenaložil moc a nevyhořel. Mám rád počítačové hry a postupně se k nim vracím. Dvakrát ročně vychází liga ve StarCraftu, kterou rád sleduju. A možná to bude znít zase divně, ale byla to jedna z věcí, kvůli kterým jsem se nezabil. Říkal jsem si, že kdybych se zabil, už to neuvidím. Dřív jsem měl sen dělat videa z her. Pořád je to trochu sen, ale vidím, že je s tím hromada práce. Bavilo by mě dělat samotné video, ale nebaví mě všechno kolem. A protože jsem měl život, jaký jsem měl, jedu hodně na jistotu. Když se budu soustředit na práci, vzdělávání a kurzy, vidím na konci něco hmatatelného. U videí je šance, že to vyjde, malá. Může mě to bavit sebevíc, ale ten čas se mi do toho teď asi nevyplatí dávat.
Jaký máte vztah ke slovu diagnóza? Co pro vás znamená?
Pro mě je diagnóza něco, co mi pomohlo najít, kdo jsem. Najednou jsem pochopil, že problémy, které mám, mají nějaký důvod. A když mají důvod, můžou se některé věci řešit. Nebo když řešení není, dají se najít obkliky. Od té doby jsem jich pár našel a fungují mi. Třeba kvůli impulzivitě jsem měl problém s tím, že když jsem si koupil čokoládu, hned jsem ji snědl. Ale když ji dám do sklepa, tak se mi do toho sklepa nechce, takže ji nesním hned. Je to takový můj obklik. Než jsem měl nějaké vysvětlení, měl jsem pocit, že je se mnou něco špatně. Že jsem rozbitý. Že se mě všichni snaží nějak napravit a jsem prostě jenom neschopný, protože zapomínám věci nebo něco nezvládám. Po diagnóze najednou přišlo vysvětlení. Nějak to dává smysl a není to jenom moje neschopnost. Nikdy to nebude perfektní, ale může to být lepší než předtím.
V čem se dnes cítíte jiný než ostatní?
Dřív jsem se hodně trestal za to, že něco nezvládám. Třeba že nedokážu konzistentně spát nebo vstávat brzo. Teď už vím, že to má nějaký důvod. Když mi něco nejde, už se za to netřískám tolik jako dřív. Pořád mě to mrzí, ale jsem k sobě mírnější. Řeknu si: dobře, zkusíme to příště a třeba to vyjde. Díky tomu jsem k sobě hodnější. Z pozitivních věcí mám třeba rád, když mi v hlavě běží několik věcí současně. Hodně lidí, se kterými jsem teď propojený v ADHD nebo autistické komunitě, to nesnáší, protože je to vyčerpávající. Pro mě je to taky vyčerpávající, ale zároveň mám rád, když mi v hlavě běží třeba sedm věcí najednou. Byla pro mě novinka zjistit, že většina lidí to tak nemá. Dokážu mezi těmi věcmi přepínat, řešit je naráz nebo si je představit a vyřešit později. Mám silnou představivost a vizuální paměť. Se jmény mám problém, ale když člověka vidím, poznám ho.
Jaký máte pocit ze spolupráce s Ledovcem?
Myslím, že mi Ledovec zbytek zotavení nebo celkově práci na sobě hodně urychlil. Za ten rok jsem podle mě udělal víc práce než za předchozí dva roky. Bylo to tím, že se mi otevřely možnosti, ale zároveň jsem si mohl vybrat. Najednou ze mě nikdo nedělal blbečka a nikdo mi nic nenutil, což mám u doktorů často opačnou zkušenost. Tady přijdu a můžu si vybrat, co je pro mě zrovna důležité. Je v tom i důvěra. Mám pocit, že mám konečně nějakou oporu. Vím, že ti lidé neodpoví hned, protože mají další klienty a další práci, to chápu. Ale už jen to, že mám možnost zavolat nebo napsat, je pro mě důležité.
Mluvil jste i o šikaně. Proč myslíte, že se to dělo?
Byl jsem jiný. A zároveň jsem měl staré, smradlavé oblečení kvůli prostředí, ve kterém jsem žil. Zpětně to nějak dává smysl. Nechci ty lidi omlouvat, neměli to dělat, ale když se na to člověk podívá zpětně, ten důvod je očividný. Nechtěl jsem být doma, ale nechtěl jsem být ani mimo domov. Neměl jsem kde být. I proto mě dnes zajímá téma systému a toho, jak funguje pomoc dětem. Chtěl bych s tím něco dělat, protože děti podle mě nikdo neposlouchá. Když dítě něco řekne, často se řekne: vždyť je to dítě, ono jenom kecá, ono si vymýšlí. Dítěti se nevěří. Já jsem byl už kolem deseti nebo dvanácti u někoho ve škole a několikrát jsem říkal, že mám problémy. Nikdy se s tím nic nestalo. Nevím, jestli to ten člověk nikomu nepředal, nebo to předal a nedostalo se to dál, nebo se na to někdo vykašlal. Reálně to nevím. Byl jsem dítě s problémy. Chápu, že to nemuselo být jednoduché, ale byla to jejich práce. Z nějakého důvodu u mě ten systém selhal.
Napadalo vás někdy, že kdyby systém zafungoval dřív, mohl být váš život jiný?
Ano. Když jsem už bydlel sám, znovu jsem se dostal do bodu, kdy jsem se chtěl zabít. Začal jsem si uvědomovat, že kdyby s tím někdo něco dělal dřív, kdyby mě třeba odebrali a byl jsem v jiné rodině, mohl můj život vypadat jinak. Jsou to sice zase otázky „co kdyby“, ale člověk nad tím přemýšlí. Mám pocit, že mě hodně věcí vedlo k izolaci. Doma jsem neměl oporu, ve škole jsem neměl oporu a neměl jsem bezpečný prostor ani člověka, kterému bych mohl věřit. Bezpečí jsem pak našel nejdřív ve hrách a později v online komunikaci.
Udělal jste pokrok i v offline vztazích a socializaci?
Velký pokrok. Poprvé jsem šel na seminář a ani nevím, proč jsem tam šel. Celou dobu jsem se klepal a neřekl jsem ani slovo. Pak jsem byl další tři dny doma úplně vyřízený. A z nějakého důvodu jsem si za tři týdny řekl, že půjdu znovu. Bylo mi nepříjemné být někde mezi lidmi a vydržet tam. Vnímal jsem všechno najednou a bylo toho moc. S tím mám problém doteď, ale už je mnohem menší. Hlavně to umím dřív zachytit. Když poznám, že je toho moc, odejdu třeba na deset nebo patnáct minut. Když je toho opravdu hodně, řeknu, že příště nemůžu a domluvíme se třeba za týden. Učím se regulovat. Teď jsem i v redakční radě Ledovce a učím se pracovat v kolektivu. Dřív, když jsem něco pokazil, pokazil jsem si to sám. Když jsem si rozházel spánkový režim, vyžral jsem si to já. Teď když se s někým domluvím a něco neudělám, má to řetězový efekt i na další lidi. Poslední měsíce se proto učím třeba odpovídat včas na e-maily. Mám strašný problém e-maily, poštu nebo zprávy otevírat. Je v tom úzkost, že se na mě někdo zlobí, a zároveň mám v hlavě nějak zakódované, že dokud ten e-mail neotevřu, to, co je v něm, neexistuje. Jako by se zmrazil čas. Ve chvíli, kdy ho otevřu, už musím odpovědět.
Jaký máte dnes vztah sám k sobě? Máte se rád?
Nevím, jestli se někdy budu mít rád. Těch výčitek je hodně a hodně věcí mě trápí doteď. Teď řeším ještě novou diagnózu. Doktor mi řekl, že asi budu mít ADHD. Uvidíme. Zároveň si uvědomuju, že bych konečně mohl mít spokojený život. Nebo aspoň život, který bych nějak chtěl vést. Mám pocit, že mě zpátky drží hlavně peníze. Ne úplně ve všem, ale hodně.
Jak by takový spokojený život vypadal?
Víceméně už mám kamarády a různé skupiny. Když něco začnu, snažím se to dokončit. Učím se nové věci. Když něco neumím, dohledám si informace nebo požádám o pomoc. Dřív jsem tu možnost neměl, teď už ji mám. Je nějak omezená, ale mám ji. Dělám věci, na kterých mi záleží. Mám všechno poplacené. Hladem neumírám, když si dávám pozor. A jsou tam nějaké vyhlídky na lepší budoucnost. Když v tom vytrvám, cíle jsou hmatatelné. Je to úplně jiné než před třemi lety, kdy jsem jen zkoušel, jestli něco vyjde. Teď pořád zkouším, ale už vidím, že to má nějaký směr. To mě dělá spokojenějším. Dělám hromadu věcí, které jsem dřív neuměl. Neuměl jsem cestovat, teď cestuju. Neuměl jsem používat aplikace, teď je používám. Neuměl jsem si nic oběhat, teď si toho hodně oběhám sám. Když nevím, zavolám si nebo se zeptám. Začal jsem chodit do jídelny a učím se jíst jiná jídla, což pro mě byl velký problém. Když nestihnu všechno, snažím se si to vyčítat míň než dřív. Ale pořád se to učím.
Kdybyste mohl předat něco, co jste během svého recovery naučil, co by to bylo?
Aby člověk začal malou věcí, i když to může vypadat jako úplná kravina. Protože nikdy neví, kam ho to dotáhne. Já jsem náhodně šel na ten seminář. Ten mě postupně dotáhl k dalším věcem. Najednou jsem se dostal ke skupině, pak k Ledovci a od té doby to šlo dál. Ten spádový efekt může začít úplně náhodným rozhodnutím. Dodnes nevím, proč jsem si tehdy řekl: máš problém se socializovat, tak tam půjdeš. Ale nějak to vydrželo.
Může se z toho špatného, co člověk prožil, nakonec stát i něco dobrého?
Strašně mě štvou řeči typu: pořád jsou to tvoji rodiče, udělalo tě to silnějším a podobně. Přijde mi, že to zneplatňuje moje zkušenosti. Já jsem si o tohle neříkal. Byl jsem dítě. Zároveň nemáme stroj času a já s tím nic neudělám. I když s tím pořád mám problémy a asi to bude ještě na dlouho, nějak s tím pracuju. Dostalo mě to mezi lidi, se kterými jsem rád, a ke kamarádům, na které se teď můžu spolehnout. Myslím, že karty, které jsem dostal, využívám nejlíp, jak to jde. Nebo nejlíp, jak já můžu. Hodně mě mrzí nedůvěra mezi lidmi. Když si myslím, že jsem s někým v pohodě, a pak se dozvím, co si o mně reálně myslí. Proč nejsou upřímní? Proč mi to neřeknou? Když já vidím nějaký problém, snažím se ho s lidmi řešit. Ne tak, že za nimi přijdu a začnu jim nadávat, ale snažím se o tom mluvit. Konfrontaci nemám rád. I když jsem v právu a vím, že tomu člověku je to možná jedno, stejně mě to strašně mrzí. Mám problém mít někoho jako bezpečnou osobu. A když někoho takhle identifikuju a pak zjistím, že mě vlastně vůbec nemá rád, bolí to hodně. Chtěl bych, aby ke mně lidé byli upřímní, ale vlídní. A když už to nejde, tak ať mě aspoň nevodí za nos. Ať řeknou papa a čau a nechají to být.
Jaké systémové změny byste si přál v Česku vidět?
Aby děti někdo poslouchal. Aby se někdo zeptal, co se děje, a aby si lidé všímali věcí, které jsou očividné. Když dítě s někým nekomunikuje, chodí ve starém špinavém oblečení, smrdí, má modřiny nebo roztrhané sešity, asi tam bude nějaký problém. Nejsem ani tak naštvaný na rodinu jako na systém, který nefungoval. Rodina mi ublížila, ale systém selhal. A podle mě selhává u spousty dětí. Měl by fungovat jako záchranná síť, jenže jsou v něm velké díry. Přál bych si, aby se to nenechávalo být jen proto, že dítěti se nevěří nebo že rodina něco nějak vysvětlí.
Máte pro sebe nějakou definici naděje?
Já v naději nevěřím. Nevěřím v ni proto, že hodně lidí jenom v něco doufá, ale sedí a nedělají nic. Říkají si, že jednou to bude lepší, ale nezačnou nic měnit. Mám rád jednu hlášku ze hry: „Hope is the first step on the road to disappointment.“ Naděje je první krok na cestě ke zklamání. Místo toho, aby lidé začali něco dělat, doufají, že se to jednou změní. Jenže aby změna přišla, člověk musí začít něco dělat. Proto na naději nevěřím. Věřím tomu, že člověk začne něco dělat. Jestli to pak vyjde, nebo ne, záleží na okolnostech a na tom, kde člověk je. Nikdy to nebude stejné pro každého. Ale jedno je jisté: když člověk nezačne nic dělat, nezmění se nic.
Příběh Michaela
Jmenuju se Michael a je mi třicet let. Celý život žiju ve Stříbře. Dlouho jsem nevěděl, že to, v
čem vyrůstám, není normální. Neměl jsem to s čím porovnat. Doma nefungovalo topení,
netekla teplá voda, v místnostech byla zima a vlhko. Všichni jsme spali v jedné místnosti na
zemi. Ostatní pokoje byly skoro nepoužitelné. Byt kdysi vyhořel a stopy po tom požáru tam
zůstaly. Když člověk zapnul víc věcí najednou, vypadla elektřina.
K tomu se doma hromadily věci. Nebylo to obyčejné sbírání. Někdy tam byly i plesnivé věci. V
dětství jsem si víc uvědomoval hlavně necitovost, šikanu a to, že nemám prostor sám pro
sebe. Až na střední škole mi začalo docházet, že to není v pořádku. Byl jsem nešťastný a
zkoušel jsem to změnit, ale dlouho to nešlo. Nakonec jsem měl pocit, že jediná možnost je
utéct.
Nedodělal jsem dvě střední školy. Asi na rok a půl jsem byl v hospitalizaci. Se mnou se o tom
skoro nikdo nebavil. Zpětně jsem si dohledal, že bych měl mít Aspergera a bipolární poruchu,
ale tehdy jsem vlastně nevěděl, co se se mnou děje. Po propuštění jsem bral léky, ale nevěděl
jsem přesně proč. Všechno řídila máma a jako dítě jsem neměl moc možností.
Po osmnácti jsem chodil do chráněné dílny, staral se o psa, částečně hlídal nejmladšího
bráchu a doma dělal hodně věcí. Měl jsem důchod a nějaké peníze z práce, ale nestačilo to na
to, abych mohl odejít. Postupně jsem přestával zvládat skoro všechno. Hry pro mě byly
dlouho jediný únik, ale ke konci přestaly fungovat i ty. Měl jsem těžké stavy, noční můry a
halucinace. Někdy jsem se probouzel v šoku a nevěděl, co je skutečné.
Když mi bylo sedmadvacet, dostal jsem se do bodu, kdy jsem si řekl: buď jiné bydlení, nebo
konec. Městský byt mi zachránil život. První půlrok jsem v něm měl matraci v rohu, věci v
taškách a počítač na zemi. Ale byl to můj prostor. Postupně jsem si sehnal psychiatričku, léky,
stůl, mikrovlnku, později pračku. Učil jsem se vařit, cestovat, používat bankovní aplikace,
vyřizovat papíry a říkat si o pomoc.
Do Ledovce jsem se dostal přes doktorku. Za rok jsem pak podle mě udělal víc práce než za
předchozí dva roky. Důležité bylo, že ze mě nikdo nedělal blbečka a nikdo mi nic nenutil.
Mohl jsem si vybrat, co je pro mě důležité.
Recovery pro mě znamená naučit se s tím vším žít. Nevěřím moc na naději, pokud znamená
jen sedět a doufat. Věřím spíš tomu, že člověk začne něco dělat. Třeba úplně malou věc, která
vypadá jako kravina. Nikdy neví, kam ho dotáhne.
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.