Martina (39) se s depresí poprvé setkala kolem devatenácti let. Dlouho měla pocit, že jde o nemoc, se kterou sama nemůže nic dělat, a na terapii přicházela s představou, že ji někdo „opraví“. Postupně se učila přebírat odpovědnost za svůj život, hledat vlastní hranice a přijímat, že zotavení není hotový stav, ale celoživotní hledání rovnováhy.
Jak jste se dostala k tématu duševního zdraví?
Přes svoje vlastní duševní obtíže, přes zkušenost s úzkostmi, depresemi a dlouhodobou psychoterapií. Chodila jsem asi tři roky každý týden k jedné psychoterapeutce. Nebyla to první terapie. Předtím jsem zkusila i jinou, která mi nefungovala, ale tahle ano. Hodně mi pomohla a myslím, že mě výrazně ovlivnila. Pak jsem měla potřebu to nějak předat dál. Ukázat, že to jde, že jde žít líp, spokojeněji sama se sebou. Ukázat, že i když je člověku hodně zle, neznamená to, že tak musí zůstat navždy.
Kde a jak jste se s depresí setkala poprvé?
To jsem vůbec nevěděla, že něco takového existuje. Bylo mi asi devatenáct. Šla jsem za obvodní lékařkou a říkala jí, že občas nejsem schopná dojet do školy, dojet domů nebo jet vlakem, že celý víkend probrečím. To ona mi řekla, že je to nemoc, která se jmenuje deprese, že na ni existují léky, a dala mi k tomu letáky. Kusem se mi ulevilo. Najednou jsem nebyla jen neschopná. Do té doby jsem měla velké pocity viny, neschopnosti a strachu, co se mnou je. Najednou to mělo jméno a bylo to léčitelné. Ten leták jsem dala přečíst rodičům, aby věděli, že nejsem líná. Říkám to trochu jako vtip, ale opravdu jsem jim ho dala přečíst. Dlouho jsem to pak měla zaškatulkované jako nemoc, na kterou nemám vliv. Jenže se to pořád vracelo. A když jsem chodila na terapii, první dva roky jsem vlastně přicházela s tím: Já vám řeknu, co mi je, a vy mě opravte. Řeknu vám to co nejpoctivěji a nejlíp, abyste mě mohla vyléčit. Trvalo mi dlouho, než jsem to začala brát do svých rukou.
A co v tom pomohlo začít to brát do svých rukou? Přišel nějaký zlom?
Bylo to hrozně postupné. Nemyslím, že tam byl jeden jasný zlom. Terapeutka mě k tomu postupně přiváděla a zpětně pak sama říkala, že to pro ni byla docela dřina. Mezitím jsem byla i na hospitalizaci, protože přicházely velké propady. Terapeutka mi tehdy hodně pomohla i s tím, abych hospitalizaci zvládla. V krizi jsem k ní chodila víckrát týdně, někdy i s manželem. Pak jsem nastoupila do nemocnice a po návratu jsem se zase vrátila k ní. V té době jsme spolu dělaly i krizový plán, protože jsem se chtěla zabít. Nedá se prostě říct, že jsem chodila na psychoterapii a od té doby bylo všechno dobré. Propady přicházely dál. Ale postupně jsem začala získávat pocit, že na to mám vliv a nejsem úplně bezmocná. Pochopila jsem, že úzkosti prostě nepominou samy od sebe a já nemůžu ovlivnit kdy a jak, ale že je můžu hodně ovlivnit tím, jak žiju, jak odpočívám nebo jak si některé věci nastavím. Pak jsem se cítila svobodnější. Začala jsem mít pocit, že si můžu myslet, co chci, a říkat, co chci. Minimálně na terapii. Pro někoho je to samozřejmost, ale já jsem to do té doby nevěděla. V dětství a dospívání jsem svoje názory moc neměla. Byla jsem super extra přizpůsobivá a dobře jsem maskovala, jak se cítím. Nakonec jsem skoro ani sama nevěděla, jak mi vlastně je. Dnes si myslím, že emoce jsou zdravé a v pořádku. Člověk může být přijatelný i ve vzteku, smutku nebo jiné emoci. A možná je dokonce bližší druhým, když je autentický a dává je najevo.
Jak u vás úzkosti vypadají? Jsou to panické ataky?
Vyložené panické ataky, při kterých bych si myslela, že umřu, jsem neměla. U mě je to spíš tak, že když úzkosti trvají týdny a není od nich odpočinek, začnou být neúnosné. Úzkostnější dny mám různě, klidně jednou za čtrnáct dní. Ale když přijde období, kdy úzkost nemizí a trvá od probuzení do usnutí, jsem pak tak unavená, že to přechází do deprese. S depresí u mě souvisí úplně změněné sebe-vnímání. Najednou nevím, co platí. Mám strašně silné vnitřní hlasy, že se nesnáším, že je ve mně něco zkaženého, že jsem hrozná, bezcenná, že mě nikdo nemá rád a že nic nepůjde. Převládne to a v tu chvíli na to nemám náhled. Je to skoro ztráta identity. Najednou se není o co opřít. Například, když je mi těžko, někdy si vzpomenu na babičku, která už nežije a měla mě ráda úplně celou. To je pro mě opora. Ale v depresi ani tohle neplatí. Najednou mě třeba napadne, že už mě má plné zuby i z nebe. Je to strašně děsivé. Věci, kterými si běžně pomáhám nebo ulevuji přestanou pomáhat. Věci, a životní situace, které mi normálně přináší velkou radost, mě v depresi netěší.
Dá se ten stav k něčemu přirovnat?
Prázdno. Strašné prázdno. Nemá to ani kontury. Není to jeskyně, ve které se dá něčeho chytit. Prostě je vám strašně zle a není moc čeho se zachytit. Když je to nejhorší, přemýšlím o tom, že nechci žít. Když mám normální náhled, je pro mě nepochopitelné, že bych tady pro děti nechtěla být. Samozřejmě tady pro ně chci být. Ale v depresi to neplatí. V ní mám pocit, že jim možná škodím tím, že tady jsem. Některé dny ještě něco zvládnu. Jdu se projít, řeknu si o pomoc, přijede máma, zvýším frekvenci terapií. Někdy to zafunguje. A párkrát to nezafungovalo a došlo to až k tomu, že jsem soustavně přemýšlela o sebevraždě a přestala fungovat. Pak mi někdy bleskne, že to je asi příznak nemoci a svěřím se manželovi, nebo terapeutce či terapeutovi. Vyhledáme pak společně další pomoc. Často je potřeba upravit léky a někdy i hospitalizace.
Mluvila jste o tom, že je důležitý životní styl. Co vám konkrétně pomáhá?
Z těch věcí, o kterých se dnes hodně mluví, jsem opravdu upravila spánek. Chodím spát dřív, většinou mezi desátou a jedenáctou. Snažím se to hlídat a poslední dva roky se mi to daří. Taky skoro nepiju alkohol. Neříkám, že vůbec, ale skoro vůbec. Ještě důležitější změna ale je, že víc dbám na to, abych žila podle sebe. Víc si prosazuju svoje potřeby a učím se nastavovat hranice. To je pro mě zásadní. Podařilo se mi prosadit věci, které dřív nebyly samozřejmé. Třeba že budu jezdit na psychoterapeutický výcvik nebo na přednášky i když máme malé děti. A naše děti mi moc pomohly. Člověk se od nich hodně učí. Věci, na které jsem přišla v terapii, se mi pak ukazují znovu, když děti rostou.
Co vám ještě pomáhá?
Vím, že mi pomáhá pohyb. Vím, že mi pomáhá jíst míň cukru, i když to je věčný boj. Někdy se mi to daří, někdy ne. Chodím třeba na ping-pong nebo na procházky. Ale u životního stylu je pro mě možná ještě důležitější být k sobě laskavá. To si připomínám na terapii. Neříkám, že budu chodit na terapii úplně celý život každý týden, ale myslím, že ji v průběhu života budu ještě hodně krát potřebovat. Pomáhá mi znovu si připomínat, co je pro mě důležité. Když je mi hůř, snažím se víc vídat s kamarádkami. Zavolám jim, domluvím si schůzku. Když zrovna terapii nemám, zařídím si ji. Nebo si dopřeju čas pro sebe, třeba sport, který mě baví. Zkouším zvolnit, zbrzdit a dát si do života věci, které mi pomáhají. Ale ne vždycky se mi to povede. Před dvěma lety jsem byla na hospitalizaci i proto, že jsem nechtěla zbrzdit. Chtěla jsem dodělat psychoterapeutický výcvik a dotáhnout pracovní náležitosti kolem spolku Toseví. Je to pořád hledání rovnováhy. Kdybych to nedělala tak na sílu, možná bych to neměla hotové, ale možná by se mi to tolik nevyhrotilo. Na druhou stranu se to prostě vyhrotilo a zpětně mi to zase něco dalo.
Hodně nad tím přemýšlím. Na skupinách vidím lidi, kteří neriskují, a pak je jejich život v něčem chudší. Nevyužijí možnosti, které by mohli mít. Já je využívám, ale je to risk. Třeba výcvik byl pro mě strašně těžký. Celých pět let bylo náročných a udělalo mi to místy i hůř. Musela jsem se znovu vrátit k antidepresivům, předtím jsem byla bez nich. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem se na to neměla vykašlat. Dnes si říkám, že ne. Člověk to musí pořád hledat, tu rovnováhu. Jestli si už odpočinout, nebo ještě něco dotáhnout. Jestli víc sportovat, nebo se víc věnovat rodině. Ve všem se hledá nějaký balanc. Je to práce na celý život.
Je součástí vašeho zotavení i hledání smyslu? Třeba v tom, že chcete pomáhat lidem s podobnou zkušeností?
Určitě ano. V tomhle je pomáhání dobré. Smysluplná práce a to, že můžu být ku prospěchu dalším lidem, je velkou částí mého zotavení. Zároveň čím víc jsem byla zaměstnaná spolkem, tím míň jsem se věnovala jiným částem života. Takže kus toho, že děláte smysluplnou práci je hledání životního smyslu a kus může být i únik od jiných součástí života, které se Vám nedaří naplňovat. I tím se zabývám. Někdy nad tím přemýšlím hodně do hloubky a někdy úplně obyčejně. Třeba když jedu na oslavu kamarádčiných čtyřicátin a říkám si, co bych ještě chtěla zažít, než umřu. Došla jsem k tomu, že bych chtěla zažít více blízkosti ve vztahu. A že by bylo dobré zkusit ji rozvíjet v tom vztahu, ve kterém už jsem. Na té oslavě pro mě bylo vlastně zajímavé ještě něco. Byly tam kamarádky, které jsem delší dobu neviděla, a já najednou nahlédla do jejich životů. Některé vůbec nežijí prací ani tím, že by potřebovaly mít „smysluplnou práci“. Žijí partnerským vztahem, vírou, cestováním, krásnými koníčky či péčí o rodinu. To setkání mi znovu připomnělo, že existuje strašně moc způsobů, jak žít. Dělat super smysluplnou práci je jeden způsob, ale není jediný.
O čem je váš spolek To se ví?
Hodně o zotavení. Pro mě osobně je to strašně důležité. Bylo to místo, kde jsem zkoušela jít s kůží na trh, dělat věci odvážně, a propojovalo se mi to i s psychoterapeutickým výcvikem. To, co jsem se ve výcviku učila, jsem mohla zase uplatňovat ve spolku. Pro mě byly ze začátku těžké i obyčejné věci. Napsat někomu e-mail. Pozvat někoho na seminář. Oslovit člověka, kterého jsem vnímala jako velkou autoritu, a pak zjistit, že mi opravdu odpověděl a přijede. Taky založení první svépomocné skupiny, kterou jsem sama moderovala, pro mě bylo velké. Hodně mě to posouvalo. Na začátku v tom byla velká touha měnit systém péče a vycházelo to i z traumatických zážitků z hospitalizací. A pořád je pro mě důležité sdílet věci s lidmi, kteří zažili něco podobného.
Co konkrétně děláte?
Provozujeme svépomocné skupiny. Nejen v Plzni, ale i v menších městech jako v Rokycanech, Domažlicích a ve Stříbře. Jsou to místa, kde lidé můžou sdílet svoji zkušenost, získat podporu a nebýt na to sami. Stigma se ve společnosti objevuje hodně a člověk si ho často bere i sám na sebe. Vzniká sebestigma. A v tomhle je právě skupina dobrá. Když vidíme, že se někdo sám stigmatizuje, často mu řekneme něco jako ale neblbni, vždyť to je normální. Sami sobě bychom to třeba neřekli, ale řekneme to druhému. A najednou to slyšíme i jako vlastní názor. Skupina je taky místo, kde si člověk může vyzkoušet o své zkušenosti otevřeně mluvit. Když to zvládne tam, může mu to pak jít i doma nebo mezi lidmi. Funguje to podobně jako v terapii. Když se člověk odváží něco říct terapeutovi, někdy to pak dokáže říct i někomu blízkému. Samozřejmě to může být i těžké. Někdy je těžké slyšet příběhy ostatních, jindy je těžké sdílet něco vlastního. Člověk může být po skupině unavený nebo mu může být doma hůř, podobně jako po terapii. Když někdo říká, že mu je hůř, mluvíme o tom, že to může se skupinou souviset. Pak když někomu skupina nedělá dobře, nemusí chodit.
Co peer podpora?
Velmi důležitá. Podařilo se nám v peer práci proškolit hodně lidí a na některých místech se podařilo peery i zaměstnat. Děláme taky semináře, které vytvářejí lidé se zkušeností. Ze začátku to často bývalo ve dvojicích, jeden člověk přinesl vlastní zkušenost a druhý ji pomohl odborně zasadit. Třeba člověk, který pět let nevyšel z domu, mohl mluvit o sociální izolaci společně s odbornicí na tento fenomén. Měli jsme i seminář o spiritualitě a duševním onemocnění. Teď děláme semináře víc skupinově. Nejde jen o jednoho člověka, který by musel všechno zpracovat sám. Můžou se zapojit i lidé, kteří by sami celý seminář nezvládli. Témata vznikají z toho, co lidé potřebují říct. Třeba co bychom potřebovali slyšet od pracovníků služeb při příjmu na hospitalizaci nebo při vstupu do služby. Na spolku je důležité i to, že se lidé se zkušeností sami zapojují. Někdo vytvoří plakát, i když je zrovna na hospitalizaci. Někdo se přidá k přípravě semináře, jiný sdílí vlastní zkušenost. A tím lidé získávají sebevědomí, sebehodnotu a někdy i smysl pro to, co prožili. Hodně lidí chce poslat dál to, na co přišli. Když jim bylo třeba řečeno, že mají schizofrenii, mohli mít pocit, že je konec světa. Po hospitalizaci se mohli odpojit od vztahů a dlouhou, klikatou cestou pak zjistit, že můžou žít normální život. A to je tak silné, že to chtějí předat dál.
Je i pro vás součástí zotavení dát vlastní zkušenosti nějaký smysl?
Určitě ano. Moje úzkostné a depresivní propady mě donutily poprvé mluvit o tom, jak mi je, mluvit o pocitech. Možná kdyby mi nebylo tak hrozně zle, tu odvahu bych nenašla. Možná bych žila víc na povrchu. Takže v tom pro mě smysl je. Ale zároveň je to strašný boj.
V rozhovoru se nám vrací odvaha jako osobní velké téma. Co pro vás znamená?
Opírám se o to, že vím, že jsem odvážná. Hodně krát jsem to slyšela i ve výcviku a v životě. Připomínám si to. Založila jsem spolek a nevěděla jsem nic. Každý rok jsem šla dál, i když to bylo nejisté. Dala jsem výpověď na finančním úřadě. To pro mě byla velká ztráta jistoty a pak se mi udělalo hodně hůř, i když jsem tu změnu chtěla. Dělám věci, i když je mi špatně. Mluvím otevřeně. Tady v rozhovoru to není tak těžké, ale na terapii je to někdy strašně těžké. Když jdu sama se sebou do něčeho vnitřního, chce to velkou odvahu. Zároveň se přehnaně bojím různých věcí. Třeba úplně každodenních. Dnes mě třeba stresovalo, jestli bude mít dcera dost velkou svačinu na výletě. Někdo by nad tím mávl rukou, ale mě to dokáže zatížit. A pak jsou věci, ve kterých odvahu nějak mám. Nechci se nechat úzkostí zašlapat. Kdybych dala jen na ni, tak nevylezu.
Je zotavení přímočará cesta?
Zotavení je podle mě hodně o tom přijímat životní rizika. Jít do rizika nějak zdravě, aby nás to úplně neodneslo, ale přece jen jít. A už z toho vyplývá, že to nemůže být přímočaré. Když jdeme do rizika, někdy se to samozřejmě nepovede. U mě zotavení rozhodně není přímočaré. Mám propady. Před rokem a půl jsem byla znovu na dně, znovu na hospitalizaci, znovu v prázdnotě a beznaději. Ale návrat zpátky už byl snazší. Spolek se nezhroutil, rodina se nezhroutila. Mrzí mě, že tím pádem jsem chyběla nějaké dva nebo tři měsíce v životě dětí, ale věděli proč – a pak jsem se vrátila. Je to pořád dokola. Není to hotové. Je to cesta na celý život. Často tam ani není jeden jasný zlomový bod. Jsou mezníky, třeba hospitalizace, narození dětí nebo důležitá rozhodnutí. Ale spíš je to každodenní sbírání odvahy a odhodlání rozejít se i s tou zátěží v podobě úzkostí.
Je podle vás přijetí odpovědnosti za vlastní život důležitou součástí zotavení?
Je. Nejde jen říct mám depresi, jsem nemocná, mám to těžké, a tím to končí. Ano, je to nemoc a mám nějaká omezení. Ale zároveň se můžu ptát, co ještě můžu ovlivnit. Můžu zkusit terapii, víc pohybu nebo aktivnější život. Jsou věci, se kterými nemůžu nic udělat, a jsou věci, se kterými můžu udělat hodně. Zároveň odpovědnost dokáže být pěkně zatěžující. Není jednoduché pořád rozhodovat, co ještě zkusit a kde už uznat svůj limit. Jestli si na sebe vzít další výcvik, i když vím, že mi výcviky nedělají dobře a můžu se zhoršit. Jestli riskovat, že mi bude tři týdny špatně a nebudu tolik pro děti. Nebo jestli mám být zodpovědná a neriskovat. Je to pořád ta stejná otázka: mám ještě zkusit tohle, nebo už zvolnit? Proč pořád něco dalšího chci? Proč mi nestačí to, co mám? Někdy si říkám, proč mi nestačilo zůstat na finančním úřadě? Proč jsem šla do výcviku, když mi to přineslo tolik bolesti? Dnes jsem ráda, že jsem to udělala, ale bolesti to přineslo opravdu hodně.
Co byste řekla člověku, který právě teď trpí beznadějí?
To vlastně nejde říct, když ho nevidím. Ten člověk by spíš potřeboval, abych si s ním sedla, poslechla ho a chvíli s ním v té beznaději pobyla. Nějaké moudro si může najít na internetu v deseti variantách a nějaká mu třeba trochu sedne. Ale naděje se podle mě nedá jen tak přečíst. Často ji člověk potřebuje získat v lidském, osobním kontaktu. Když před vámi někdo sedí a je v beznaději, musíte se nebát být tam chvíli s ním. Někdy máme tendenci člověka rychle vytahovat a říkat mu podívej se na sluníčko, bude to dobrý. Ale nejdřív je potřeba být s ním tam, kde opravdu je. Někdy si naději dokážeme připomenout sami a někdy potřebujeme, aby nám ji připomněl někdo druhý.
Co na depresi z takových dobře míněných rad nefunguje?
Asi hlavně nepochopení. Některé rady, jako třeba „sportuj“, můžou v určité fázi přijít vhod. Ale v hluboké depresi je to strašně málo. Člověk často nechce radu. Chce pochopení, blízkost a porozumění. Potřebuje, aby někdo vzal vážně, co se mu děje, a neshodil to. Zažila jsem třeba věty jako: „Tak nebuď nervózní.“ Jenže úzkost se u mě někdy nervozitou projevuje. A říct člověku „tak nebuď“ moc nepomůže. Pamatuju si i jednu situaci s mámou. Přijela návštěva, teta, pro kterou bylo důležité, abychom se viděly. Máma mi říkala, když tam půjdeš aspoň na pět minut, udělám ti rajskou. Rajská je moje nejoblíbenější jídlo a bylo to od mámy vlastně hezké. Ale já jsem opravdu nemohla. Nešlo to. Bylo mi hrozně líto, že ji odmítám, ale zároveň jsem nemohla. Někdy prostě nepomůže ani rajská.
Dá se někomu, kdo depresi nezažil, vysvětlit rozdíl mezi depresí a špatnou náladou?
Myslím, že ano, ale záleží na člověku. Není to tak, že když to někdo nezažil, nikdy to nemůže pochopit. Když je otevřený a je na to dost času, dají se hledat jeho vlastní zážitky, na kterých to může zachytit. Je to hodně o hloubce a délce trvání, ale je to individuální. Může pomoct vysvětlovat to na něčem, co ten druhý sám zná. Takhle to někdy vysvětluju kamarádkám, které depresi nezažily. Zotavení pro mě není, že je všechno růžové a hotové. Je to způsob, jak žít život s tím, co mám. Jsou v něm propady, rizika, hledání hranic i návraty. Někdy naději mám, někdy ji ztrácím. Ale už vím, že se dá vracet a že na to nemusím být sama.
Příběh Martiny
Dlouho jsem měla pocit, že když je mi psychicky zle, někdo jiný mě musí opravit. Poprvé jsem se s depresí potkala asi v devatenácti. Nebyla jsem schopná dojet do školy, jet vlakem, vrátit se domů. Celé víkendy jsem probrečela a nevěděla, co se se mnou děje. Když mi obvodní lékařka řekla, že existuje nemoc, která se jmenuje deprese, a že se dá léčit, ulevilo se mi. Najednou jsem nebyla jen líná, neschopná nebo divná. Mělo to jméno.
Jenže dlouho jsem u toho zůstala. Brala jsem to jako nemoc, která přichází, a já s ní nemůžu nic dělat. Na terapii jsem chodila s představou: já vám přesně řeknu, co mi je, a vy mě opravte. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že i když úzkosti a deprese nejsou moje vina, svůj život musím postupně vzít do rukou. Nebyl to jeden zlom. Spíš pomalá práce. Dlouhodobá psychoterapie, hospitalizace, krizový plán, léky, terapeutka, manžel, lidé z Ledovce. Postupně jsem začala získávat pocit, že nejsem úplně bezmocná. Pochopila jsem, že můžu ovlivnit, jak žiju, jak odpočívám, co si nastavím, kdy si řeknu o pomoc.
Deprese pro mě není jen smutek. Je to prázdno. Ne temná jeskyně, ve které se dá něčeho chytit, ale prázdno bez kontur. Najednou neplatí nic z toho, o co se normálně opírám. Ani to, že mě někdo má rád. Ani to, že chci být tady pro svoje děti. V depresi se může objevit i pocit, že jim tím, že žiju, škodím. Když mám náhled, vím, že to není pravda. Ale v tom stavu ten náhled mizí.
Dneska neříkám, že jsem vyléčená. Spíš jsem se naučila vracet. Vím, že mi pomáhá spánek, skoro žádný alkohol, pohyb, terapie, kamarádky, schopnost zavolat si o pomoc. Ale asi nejdůležitější pro mě bylo začít žít víc podle sebe. Mít vlastní názor. Nastavovat hranice. Přestat všechno maskovat. Dovolit si, že můžu být přijatelná i ve vzteku, smutku nebo nejistotě.
Zvenku to možná působí zvláštně. Umím se úzkostně trápit tím, jestli má dcera dost velkou svačinu na výlet, a zároveň jsem dokázala odejít z jisté práce na finančním úřadě, jít do psychoterapeutického výcviku a spoluzaložit To se ví, spolek pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním. Bojím se spousty věcí, ale nechci se nechat úzkostí zašlapat. Ve spolku jsem našla smysl i odvahu. Vidím, jak moc pomáhá, když lidé nemusí být se svojí zkušeností sami a mohou mluvit otevřeně, slyšet ostatní a pomalu znovu získávat sebehodnotu. I moje vlastní propady mě vlastně donutily poprvé opravdu mluvit o tom, jak mi je.
Zotavení pro mě není růžový konec příběhu. Je to celoživotní hledání rovnováhy mezi odvahou a limity. Někdy naději mám, někdy ji ztrácím. A někdy potřebuju, aby mi ji připomněl někdo druhý. Protože naděje se nedá jen přečíst. Často vzniká až ve chvíli, kdy se někdo nebojí být s člověkem i v jeho beznaději.
„Když je člověk opravdu v beznaději, nepomůže mu obecné moudro. Potřebuje, aby s ním někdo chvíli byl.“
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.