Lenka (52) dlouho žila s pocitem, že musí držet pohromadě rodinu a zachraňovat ostatní, zatímco sama zůstávala někde vzadu. Po zkušenostech s násilnými vztahy, úzkostmi a depresemi se učí říkat si o pomoc, mít ráda sama sebe a budovat vlastní domov. Její situace ale zdaleka není uzavřená, největší bolestí pro ni zůstává odloučení od tří mladších dětí.
Když říkáte, že jsou děti u tatínka, co to pro vás znamená?
Je to hrozně bolestivé. Děti jsou pro mě nejvíc. Když je mám o víkendu u sebe, je to krásné. V pátek a v sobotu se smějí, ale v neděli už je to jiné. Petříček (jméno změněno) ví, že musí jet zpátky, a já mu musím vysvětlovat, proč nemůže zůstat se mnou. Musím svoje děti přemlouvat, aby vůbec odjely. Lucie (jméno změněno) už v neděli někdy skoro nemluví.
Co se vlastně ve vašem životě stalo?
Byla jsem patnáct let ve vztahu s hodně toxickým člověkem. Dlouho jsem si vůbec neuvědomovala, že se něco děje. On mě tak zmanipuloval, že jsem žila v jeho světě. Až po letech mi můj nejstarší syn řekl: „Mami, on tě týrá. Uvědomuješ si to?“ To se mnou pohnulo. Obvolala jsem sociální pracovníky, azylový dům, sbalili jsme věci a odešli. Jenže po třech měsících jsem se vrátila. Byla jsem na něm emočně hodně závislá. Ne že bych s ním chtěla být nebo potřebovala jeho peníze. V azylovém domě by nám pomohli, bydlení bych si se synem dokázala najít, ale stejně jsem se vrátila. Z takového vztahu nejde jen tak odejít.
Měla jste pocit, že vaše pozdější úzkosti a deprese souvisely hlavně se vztahy?
Hodně věcí pochází už z dětství. Můj táta, když jsem byla malá, hodně pil. Máma byla hodně vzteklá a já jsem od ní hodně dostávala. Bála jsem se jí. Třeba kvůli dvojce jsem schovávala sešit ve škole za skříň, jen abych ho nemusela přinést domů. Táty jsem se nebála, ten se mě někdy zastával. Rodiče se chtěli rozvádět a já jsem je pořád dávala dohromady. Nechtěla jsem přijít o tátu, i když pil. Později pít přestal. Já jsem ale už jako dítě měla pocit, že musím zachraňovat rodinu, aby byl doma klid a naši se nehádali. Myslím, že jsem si z toho odnesla, že musím pomáhat všem. Každému jsem chtěla pomoct, každého zachránit, ale na sebe jsem nemyslela vůbec. Já jsem byla někde hodně vzadu.
Toužila jste po harmonickém rodinném prostředí. Proč myslíte, že se vám ho později nepodařilo vytvořit ve vlastních vztazích?
Po rozchodu s otcem nejstaršího syna jsem neuměla být sama. Ten vztah nebyl špatný. Byli jsme spolu pět let, ale když jsem otěhotněla, začal pracovat v Německu a jezdil domů jen na víkendy. Potom pracoval v Anglii a neviděli jsme se třeba dva nebo tři měsíce. Nějak jsme se nenaučili žít spolu. Když se vrátil, už nám to nešlo. Byl to hodný chlap, s Markem chodil na procházky. Jen jsme prostě dlouho nebyli spolu a potom jsme si nerozuměli. Pro mě to ale bylo hodně bolavé. Pak jsem si našla dalšího partnera. Ze začátku byl úžasný. Chodili jsme ven, povídali jsme si, pomáhala jsem mu zařizovat byt. Byl hodný i k Markovi. A když jsem se k němu nastěhovala, úplně se změnil.
Jak se změnil?
Začal být hrozně zlý. Strašně mě bil. Pamatuju si, jak se mnou mlátil o dlaždice. Markovi bylo asi šest let a křičel na něj, ať mě nechá, nebo mě zabije. Měla jsem monokly, proražený bubínek, vymlácené zuby. Některé věci jsem hlásila na policii, ale podle toho, co si pamatuju, tam potom žádné záznamy nebyly. Dneska si ze své zkušenosti myslím, že takoví lidé vás na začátku zahrnou láskou. Když spolu ještě nežijete, snesli by vám modré z nebe. A potom zjistí, že s vámi mohou manipulovat. Podle mě mají rádi vaše emoce – když pláčete, křičíte nebo se bráníte.
Co všechno ve vztahu kontroloval?
Všechno. Venku se choval mile, ale jakmile se zavřely dveře, bylo zle. Třeba jsem si koupila kalhoty. Venku to bylo v pořádku, ale doma kvůli nim začal nadávat. Když přijel z práce, kontroloval, jestli je uklizeno a utřený prach. Otevřel skříňku, našel místo, kde nebylo utřeno, a už jsem za to dostala. Musela jsem pospíchat domů, abych uklidila a uvařila. Když nebylo uvařeno a uklizeno, bylo zle. Do práce by mě nepustil. Peníze jsem si vybrala a musela mu je odevzdat, i když byly pro mě a pro Marka. Přišla jsem tehdy také o spoustu přátel.
Jak dlouho ten vztah trval?
Dva roky. Skončilo to tak, že mě se pětačtyřiceti kily odvezli do fakultní nemocnice. Byla jsem úplně vyčerpaná a hospitalizovaná jsem byla tři měsíce. Ani tam jsem se ale úplně nedala dohromady. Tehdy se podle mě o domácím násilí ještě tolik nemluvilo. Z takového vztahu nejde jen tak odejít. Máte strach. Nevím, jestli tam u mě byla i emoční závislost, ale hlavně jsem se ho bála. Do místa, kde bydlel, nejezdím dodnes. Mám tam zubaře, kterého bych potřebovala, ale nejedu tam.
Pak jste měla nějakou chvíli oddech?
Nějakou dobu ano, asi dva nebo tři roky. Mezitím se mi ale stala ještě jedna hodně nepříjemná věc. Byla jsem na diskotéce, rozlepila se mi bota a nějaký muž mi řekl, že mi ji slepí. Šla jsem s ním na hotel. Nejdřív opravdu zkoušel tu botu slepit. Vypadal normálně, mluvil normálně, a potom jakoby se v něm něco přecvaklo. Došlo ke znásilnění. Podařilo se mi utéct na recepci a paní tam zavolala policii. Ten muž potom dostal osm let.
Jak se ze začátku jevil další partner?
Seznámila mě s ním kamarádka. Přijel na rande s pugétem růží, otevřel mi dveře od auta a potom za mnou i zavřel. Když jsme si šli sednout, hodně poslouchal. Vyprávěla jsem mu i to, co se mi stalo předtím. K Markovi se choval hezky, pořád mu něco kupoval a mně taky. Myslím, že jsme se seznámili v lednu a v květnu jsme spolu začali bydlet. Ze začátku jsem měla pocit, že mě konečně někdo vidí, že mě někdo má rád. Jenže postupem času mě začal hrozně shazovat. Psychicky mě týral hodně a u něj si myslím, že si ve mně vypěstoval emoční závislost.
Jak se taková závislost vytváří?
Nevím přesně. Myslím, že takový člověk nejdřív zjišťuje vaše nejslabší místa. Než začne být zlý, poslouchá, co říkáte, co vás bolí a čeho se bojíte. A potom začne právě do těch nejslabších míst šít. Vy si přitom myslíte, že vás aspoň někdo vidí, že vás někdo konečně bere. A tím asi ta emoční závislost vzniká. Potom se omlouváte za věci, které jste neudělali. Začnete si myslet, že všechno špatné způsobujete vy. Já jsem přes deset let žila v jeho světě. Přišla jsem o všechny přátele a věřila jsem jenom jemu. Když jsem potřebovala s něčím poradit, chodila jsem za ním, protože už jsem vlastně nikoho jiného neměla.
Co vedlo k odchodu do azylového domu?
Marek mi řekl: „Mami, on tě týrá. Uvědomuješ si to?“ To byl první velký impuls. Jenže po třech měsících jsem se zase vrátila. I v azylovém domě jsem se rozbrečela, že mi chybí, přestože mi nechyběl jako člověk. Peníze jsem měla svoje a v azylovém domě by nám s bydlením pomohli, ale ta závislost byla silná. Později mi partner řekl, že už v životě neuvidím děti. Prostě byly ze dne na den pryč a já jsem nechápala proč. Do toho mi za pár týdnů zemřel tatínek. Byly to dvě velké rány najednou. I když jsem už byla pryč, pořád jsme spolu komunikovali. On mi psal hnusné zprávy a já reagovala také zle, pořád jsem se chtěla hádat a obhajovat. Chodilo mi třeba padesát nebo šedesát zpráv za den. Někdy minulý rok jsem si řekla, že přestanu odpovídat. Vypnula jsem upozornění na WhatsAppu a postupně jsem přestala reagovat. Z bývalého partnera mám pořád strach, ale učím se mu ten strach neukazovat.
Co vám pomohlo přestat se obhajovat?
Hodně mi pomáhá Carl Gustav Jung. Nevím, jak se to stalo, ale jednou na mě vyskočilo video a od té doby ho poslouchám a čtu. Je tam hodně o vztazích, člověku a práci se sebou. Pomohlo mi to přestat všude chodit a říkat: „Takhle to nebylo.“ Hrozně mě to vyčerpávalo. Dneska si říkám, že pravda stejně jednou vyjde najevo. Pomáhá mi i filozofie stoicismu. Syn mi ke Dni matek koupil stoický deník. Je v něm myšlenka na každý den. Ještě jsem s ním nezačala pořádně pracovat, ale chci se tomu věnovat.
Kdy jste si poprvé řekla o psychiatrickou pomoc?
Na psychiatrii jsem byla už v sedmnácti. Později, když jsme bydleli na vesnici, jsem sama šla k paní doktorce a řekla jí, že nic nedělám, nic mě nebaví a že se nezajímám ani o děti. Jiříkovi bylo tehdy asi dva a půl roku. Šla jsem dobrovolně do Dobřan na terapeutické oddělení. Byla jsem tam tři měsíce a mám s tím výbornou zkušenost. Psycholožka, paní doktorka, sestřičky i lidé tam byli fajn. Nebyli to žádní blázni, ale normální lidé, kteří měli nějaký problém a dávali se dohromady. Chodila jsem malovat, dělala dětem polštářky a chodila na meditace. Mám úzkosti a deprese. Člověk si ale musí umět říct o pomoc a potom na sobě pracovat dál. Není ostuda říct si o pomoc. Když mě bolí ruka, půjdu s rukou k doktorovi. Když mě bolí duše, půjdu s duší.
Jak prožíváte depresi?
Když mám depresi, mám úplný nezájem o všechno. Celý svět mě štve a dřív jsem jen ležela, nechtělo se mi vylézt z postele. Teď už se snažím jít ven, projít se nebo jít do přírody, ale někdy to pořád nejde. Třeba včera mi bylo strašně zle. Chtěla jsem se jít projít, ale ani jsem nevylezla z bytu. Mám také epilepsii, takže na sebe musím dávat pozor. Strach je v mém životě pořád velká věc. Když jsem ale s dětmi, jsem úplně jiná. Když jsem je teď měla od pátku do neděle, byla jsem úplně v pohodě. Dcera mi někdy říká: „Mami, ty jsi zase jiná.“ S dětmi se ve mně něco změní.
Co vám pomáhá, když je vám opravdu zle?
Když je toho moc a nevím si rady, zavolám si na krizovou linku. Mám kontakt od Ledovce a jsou tam výborní. Umím si už říct o pomoc. Jednou mi bylo hodně zle a zastavil se u mě kamarád se svojí sestrou. Mám ji ráda a už jen to, že tam byla, mi pomohlo. Pomohla mi třeba pověsit prádlo. Někdy jsou důležité i takové obyčejné věci. Mám chuť pomáhat i já. Chtěla bych zkusit třeba práci se seniory. Dlouho jsem nedokázala jít do práce, protože jsem měla strach, že nic neumím, nic nejsem a nic nezvládnu. Mnoho let mi to pořád někdo vštěpoval do hlavy. Teď ale začínám zjišťovat, že něco umím a že něco zvládnu.
Jak se po takové zkušenosti získává zpátky sebehodnota?
Postupně. Už jsem si připadala, že nejsem nikdo. Nějakou dobu jsem byla bez domova, tři roky jsem různě přebývala u lidí. Neuměla jsem skoro nic vyřizovat, nedokázala jsem si sama dojít ani na úřad práce. Obrátila jsem se tehdy na Člověka v tísni a měla jsem štěstí na pracovnici, která se zabývá domácím násilím. Jezdila se mnou na úřad práce a pomáhala mi začínat znovu. Zase jsem si řekla o pomoc. Ale člověk se musí postupně začít mít zase rád i sám. Já si třeba říkám jménem: „Lenko, tohle se ti dneska povedlo.“ Když se mi podaří jít ven, i když mi není dobře, pochválím se. Když dojdu k řece, pochválím se. Já se chválím sama. Někdy se pohladím, protože se musím zase naučit mít ráda. Asi jsem se nikdy moc ráda neměla. Teď už to začíná. Už nepotřebuju, aby mě milovali jen ostatní. Dřív jsem pořád řešila, co o mně budou říkat lidé. Teď se učím oceňovat sama sebe.
Máte pocit, že i odpuštění sobě samé je součást uzdravování?
To bylo asi nejtěžší. Dlouho jsem se obviňovala. Říkala jsem si, že kdyby bylo ublíženo jenom mně, vzala bych to jinak. Ale tady bylo ublíženo i dětem, včetně nejstaršího syna. To bylo nejtěžší. Všechny moje děti trpěly a trpí a za to jsem si dlouho nemohla odpustit. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si odpustila doopravdy. Musela jsem si říct, že se nemůžu pořád trápit tím, co bylo. To, co se stalo, už nemůžu změnit. Neovlivním, co bylo. Můžu ovlivnit jen to, co bude. Postupně mi začalo docházet i to, že já nemůžu za to, jaký ten táta dětí je člověk. Jemu jsem neodpustila. Kdyby ublížil jen mně, možná bych mu odpustila. Ale za to, že trpí děti, mu odpustit neumím.
Pomohl vám vlastní byt?
Hodně. Díky Housing First mám byt. Nejdřív jsem tam ale nějakou dobu byla nešťastná a nechápala jsem proč, když mám konečně domov. Pak mi říkali, že se to stává. Když člověk čtyři roky nemá domov a pořád někde přebývá, asi chvíli trvá, než si na vlastní byt zvykne. Teď jsem šťastná. Mám tam kocourka. Kočky mám ráda a říkala jsem si, že až budu mít byt, pořídím si kočku. Ten byt je můj první byt, který je psaný na mě. Domov je pro mě zázrak.
Když se řekne naděje, co to pro vás znamená konkrétně?
Pro mě je naděje to, že budeme žít v tom našem bytečku. Já, děti a kocour. Že tam budeme mít domov. Děti jsou naděje a domov je naděje.
Co to je být svobodný v praxi?
Nemusíte nikoho poslouchat. Můžete jít, kdy chcete a kam chcete. Když se vám nic nechce, lehnete si na sedačku nebo jste celý den v posteli a nikdo vám nic neřekne. Když nemám umyté nádobí, umyju ho zítra. Když nevyperu dneska, vyperu zítra. Nikdo mi to už nemůže nakázat. Dřív jsem chtěla jít aspoň na čtyři hodiny do práce, třeba doplňovat zboží, nebo chodit na jógu. Partner mi to nedovolil a potom mi nadával, že jsem líná a do práce nechodím. Teď si práci hledám postupně. Křiku se pořád bojím a říkala jsem, že bych potřebovala práci, kde na mě nikdo nebude křičet. Líbilo by se mi třeba květinářství. Kytky mám ráda a byla to moje první práce. Zase se také zajímám o psychologii a píšu. Napsala jsem svůj příběh a chtěla bych v něm lidem vysvětlovat i to, co určité věci znamenají a jak podobný vztah poznat. Aby lidé získali informace a věděli, že když se ocitnou v podobné situaci, existuje cesta ven. A vracejí se mi i další obyčejné věci. Chodím k řece, sednu si do parku a někdy tam píšu. Poslouchám hudbu, doma si někdy zatancuju. Po dlouhé době zase koukám na hokej. Pro někoho jsou to úplně běžné věci. Pro mě je i tohle svoboda.
Co by mělo být jinak ve společnosti, pokud jde o duševní zdraví?
Mělo by se o tom víc mluvit. Lidé by měli vědět, že když je něco trápí, není ostuda vyhledat pomoc. Já se za tohle nikdy nestyděla. Když mě bude bolet ruka, půjdu s rukou. Když mě bolí duše, půjdu s duší. Proč bych se za to měla stydět? A mělo by být víc terapeutů. Je jich pořád málo. Já mám teď terapeutku a jsem za ni ráda. Když jsem jí dala svůj první příběh, pochválila mě, že jsem šikovná. Dlouho jsem si o sobě myslela, že nic neumím. A teď zjišťuju, že jsem chytrý člověk.
Je něco, co tady nezaznělo a co byste chtěla určitě říct?
Aby si lidé dávali pozor na hodně rychlé seznamování. Ty začátky jsou někdy hrozně rychlé. Ten člověk je k vám strašně milý, nosí dárky, všechno je hned krásné. A nemusí to být jen muž, může to být i žena. Potom se to může otočit a z takového vztahu je strašně těžké odejít. Já jsem si dlouho říkala, proč se cítím sama, když jsem ve vztahu. Teď jsem sama se sebou, ale necítím se sama. Jsem šťastná sama se sebou. To je pro mě velká věc.
Příběh Lenky
Kdybych měla říct, kdo jsem, řeknu, že jsem hodný člověk. Dřív jsem říkala, že jsem hodná až blbá. Dneska už tak blbá nejsem. A hlavně jsem máma čtyř dětí. Tři mladší děti teď nejsou u mě. To je pro mě nejtěžší. Když je mám o víkendu, v pátek a v sobotu se smějí. V neděli už je to jiné. Matyášek ví, že musí odjet, a já mu musím vysvětlovat, proč nemůže zůstat. Laura v neděli někdy skoro nemluví. Děti jsou pro mě nejvíc.
Dlouho jsem žila ve vztahu, ve kterém jsem si ani neuvědomovala, co se děje. Patnáct let s toxickým člověkem. Jedenáct let jsem žila v jeho světě… Až můj nejstarší syn Marek mi jednou řekl: „Mami, on tě týrá. Uvědomuješ si to?“ To se mnou pohnulo. Obvolala jsem sociální pracovníky, azylový dům, sbalili jsme věci a odešli. Jenže odejít z takového vztahu není jednoduché. Člověk má strach. A je tam i emoční závislost. Nepotřebovala jsem jeho peníze, nepotřebovala jsem ho jako člověka, ale přesto jsem se vrátila. Později mi řekl, že děti už v životě neuvidím. Na sociálce jsem slyšela, že jsem těžce psychicky nemocná. V rozsudku byly věci, kterým jsem nerozuměla. Prý že neumím vařit, uklízet, starat se o děti. Přitom děti pro mě byly vždycky všechno.
Násilí jsem nezažila jen jednou. V jednom vztahu mě partner bil, kontroloval, bral mi peníze, izoloval mě od lidí. Jindy mě muž, který vypadal úplně normálně, znásilnil. Dneska už vím, že někteří lidé vás na začátku zahrnou láskou. Jsou až moc milí, moc rychlí, moc naslouchají. A pak zjistí, kde máte nejslabší místa.
Mám úzkosti a deprese. Léčím se, byla jsem v Dobřanech na terapeutickém oddělení a mám s tím dobrou zkušenost. Nejsou tam blázni. Jsou tam prostě lidé, kterým není dobře a dávají se dohromady. Když mě bolí koleno, jdu k lékaři. Když mě bolí duše, potřebuje přece lékaře taky. Dneska se učím žít jinak. Mám svůj byt. První byt, který je psaný na mě. Mám kocoura. Učím se mít ráda sama sebe. Když se mi podaří jít ven, pochválím se. Když dojdu k řece, pochválím se. Někdy se pohladím, protože se musím znovu naučit, že za něco stojím.
Naděje je pro mě domov. Že budu žít ve svém bytečku s dětmi a kocourem, pustím si hokej, koupím si něco na sebe. A půjdu, kam chci. Nebudu muset nikoho poslouchat. Pro někoho jsou to obyčejné věci. Pro mě je tohle svoboda.
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.