Ilona (55) od dětství prožívá svět velmi citlivě a se silnými obavami. Po dlouhém násilném manželství se přidaly vážné zdravotní potíže, porucha příjmu potravy, úzkosti a panické ataky. Dnes mluví o recovery jako o cestě, která rozhodně nevede jen vzhůru. Pomáhají jí terapie, blízcí lidé, podpůrná skupina, domácí rituály i vědomí, že si může říct o pomoc.
Z jaké rodiny pocházíte?
Jsme tři sourozenci a já jsem byla nejmladší, takový mazánek. Byla jsem hodně citlivé dítě. Pamatuju si od malička, že jsem měla pořád ze všeho strach. Takový vystrašený, úzkostnější človíček. Hlavně jsem byla pořád u maminky. A to mi vlastně vydrželo dodnes. Zaplaťpánbůh maminku ještě mám. Máme dobrý vztah, s taťkou to bylo trochu složitější. Byl pedant. Ne že by nám ubližoval, ale vyžadoval hodně poslušnosti. Zemřel loni a je zvláštní, že mi strašně chybí. I když ten vztah byl zvláštní, chybí mi.
Jak jste vycházela se sourozenci?
Mám s nimi dobré vztahy, vždycky jsem měla a mám je dodnes. Ale myslím, že jsme hodně rozdílní. Já jsem asi ten nejcitlivější člověk z nás. Oni jsou cílevědomější a silnější.
Jaký máte vztah ke své citlivosti?
Jak kdy. Střídá se to. Někdy jsem na sebe naštvaná, že to takhle je. Jako dítě jsem slýchala, že jsem přecitlivělá. Ne že by se mi doma smáli, ale asi jim to taky vadilo. Teď už mě v rodině trochu berou, ale jako dítěti mi to přišlo nespravedlivé, že lidem vadí, jaká jsem. Nebylo to hezké.
Jaké bylo vaše dětství a škola?
Škola pro mě byla spíš boj. Ne že bych se učila úplně špatně, ale učení mi někdy moc neříkalo. V patnácti jsem se nedostala tam, kam jsem chtěla. Chtěla jsem na textilní průmyslovku, ale zřejmě i z politických důvodů kvůli taťkovi jsem se tam nedostala a musela jsem jít na prodavačku. To mě srazilo. Bylo to zklamání a vůbec mě to nebavilo. Puberta byla trochu divočejší. Hodně jsem byla pryč z domu. Naši mi to tolerovali, neměla jsem zákazy a vlastně jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Pak se to ale hodně brzo změnilo. V sedmnácti jsem otěhotněla.
Jaké to pro vás bylo?
V osmnácti se mi narodila první dcera a zůstala jsem na ni sama. Bylo to těžké, ale díky rodičům, kteří mi pomáhali, jsme to nějak zvládly. Bydlela jsem u nich, takže tam samozřejmě byly i neshody, třeba kolem výchovy. Měli strach, abych se o svoji dceru dobře starala. Ale pro mě se tím těhotenstvím v životě něco úplně přelomilo. Stala jsem se mámou samoživitelkou a myslím, že jsem se toho ujala dobře. U rodičů jsem nakonec bydlela tři roky. Pak jsem potkala svého bývalého manžela, vdala jsem se a narodila se nám druhá dcera.
Jaké to manželství bylo?
Hodně špatné. Bylo tam fyzické i psychické týrání. Manžel byl alkoholik a já jsem si asi hloupě myslela, že ho předělám, že to jednou bude lepší. Bylo tam ponižování, kontrola peněz, kontrola toho, kam chodím a jak vychovávám děti. Všechno bylo špatně. Hlavně když přišel opilý domů, začaly nadávky. Jeho maminka byla hodně nemocná a on se o ni měl starat. Nestarával se, a když jsem se o tom zmínila, bylo to špatně. Za to jsem třeba dostala. Nejhorší bylo, že u toho byly děti. Hlavně mladší dcera, protože starší bývala hodně u našich. Mladší u toho byla a nese si to dodnes. Taky trpí úzkostmi.
Kdy jste si řekla, že už to stačí, že už je to dost?
V tom vztahu jsem vydržela čtrnáct let. Pak přišel jeden impuls, bývalý manžel na mě dvě hodiny opravdu neustále křičel, urážel mě a ponižoval. Úplně jsem cítila, jako by mi v hlavě přeskočilo. Byl to zlom. Řekla jsem si dost, rozvedu se! Pak už to šlo rychle. Do tří měsíců jsme byli rozvedení i s majetkovým vyrovnáním. Uhájila jsem si, že můžu zůstat v bytě, ale musela jsem ho vyplatit. Splácela jsem mu půl milionu. Ani potom problémy úplně neskončily. Dělal mi naschvály kvůli dceři. Když si ji měl brát, volal mi třeba v noci, že mu ji nechci dávat. Jenže já mu ji nechtěla dát, když chodil opilý. Jak dcera rostla, postupně si to obhájila i sama a nechodila k němu tak často.
Kdy se začaly výrazněji objevovat vaše zdravotní potíže?
Myslím, že jsem už od malička trpěla celiakií, jen se to nediagnostikovalo. Zdravotní problémy se postupně zhoršovaly a já jsem nevěděla proč. Měla jsem žaludeční problémy, zvracela jsem a nikdo nevěděl, co se děje. Celiakii mi nakonec diagnostikovali až v roce 2017, kdy jsem měla šestatřicet kilo. Odvezli mě do nemocnice a tam na ni přišli. Začala jsem držet bezlepkovou dietu, jenže na ni střeva nereagovala tak, jak měla. I když jsem jedla bezlepkově, nelepšila se. Byla jsem u lékaře, který nevěděl, co se mnou. Po jednom vyšetření jsem se ho zeptala, co tedy budeme dělat dál, a on mi arogantně řekl, že neví. Pamatuju si, že mi tehdy bylo hodně špatně. Odešla jsem odtamtud, brečela jsem, měla těch šestatřicet kilo a nevěděla, co mám dělat dál. Potom mi našli jinou lékařku. Dostala jsem kortikosteroidy, aby se střeva začala hojit. Brala jsem je asi dva roky a stav se začal trochu zlepšovat. Pořád jsem ale nenabírala. Až mi paní doktorka na gastru řekla, že bych měla navštívit psychiatra.
Jak jste na doporučení psychiatra reagovala?
Strašně jsem se tomu bránila. Myslela jsem si, že když půjdu k psychiatrovi, je to něco špatného. Že je to selhání. Že přece nemůže být pravda, že bych chodila k psychiatrovi a na terapie. Nakonec jsem ale nevěděla, co dál, a zavolala jednomu, kterého jsem našla na internetu. Vzali mě asi do čtrnácti dnů. Měl na mě čas, povídali jsme si asi hodinu, a navrhl mi terapie. Začala jsem každých čtrnáct dní jezdit do Plzně k psycholožce. Dneska už mám úplně jiný názor. Jsem strašně vděčná, že tam chodím, a nestydím se za to.
Co jste díky terapii začala chápat?
Přišlo se na to, že trpím poruchou příjmu potravy, hlavně ortorexií. Tím, jak mi bylo pořád špatně a nevěděla jsem, co už mám jíst, jsem postupně vylučovala další a další potraviny, až jsem se dostala úplně na dno. Ortorexie se u mě prolíná s anorexií. Mám špatný vztah k jídlu a špatný vztah ke svému tělu. A trvá to dodnes. S jídlem to mám pořád špatné.
Jaké bylo zjistit, že máte poruchu příjmu potravy?
Byla jsem z toho vedle. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. I když jsem měla tak málo kilo, nenapadlo mě, že bych mohla mít něco jako ortorexii s anorexií dohromady. Když jsme to na terapii rozklíčovali, byla jsem na jednu stranu ráda, že je to pojmenované. Byla tam úleva. Zároveň ale přišel strach, jestli to zvládnu a jak to budu zvládat. A je to těžké dodnes. Pan doktor mi tehdy řekl, že mi hrozila metabolická JIP. Nechtěl, abych tam skončila, takže mi nasadil léky a kila šla trochu nahoru. Vyhnula jsem se nejhoršímu.
A jak to máte s jídlem dnes?
Střídá se to. Někdy jsem víc v klidu a jídlem se tolik nezaobírám. Pak mám zase období, kdy všechno házím za hlavu a zavírám to do šuplíku. Já tam zavírám i svoje manželství a to týrání. Všechno mám pořád zavřené. Občas to na mě vykoukne a pak je mi hůř. S jídlem to třeba vypadá tak, že když si vařím, hodně dbám na kvalitní suroviny, hlavně bio a všechno v co nejlepší kvalitě. Když je nemám, radši nevařím a nejím.
Řekla byste, že jste na cestě zotavení?
Myslím si, že jo. Ale není to úplně skvělé. Hodně se mi to střídá. Když jsem v dobrém rozpoložení, mám sílu na spoustu věcí. Pak přijde horší období a zase mě to srazí. Recovery je pro mě cesta uzdravování. Ale není to přímá cesta. Někdy je líp a někdy hůř.
Co to znamená konkrétně ve vašem životě?
Zaprvé jsem přibrala nějaká kila. Tělo a mozek začaly fungovat trochu jinak než předtím. Jenže je to začarovaný kruh. Na jednu stranu jsem ráda a na druhou ne. Byla jsem zvyklá na svých šestatřicet kilo. Vím, že mi nebylo dobře, ale najednou jsem jiný člověk. Vážím víc a to mi taky nedělá dobře. Teď jsem na takové houpačce. Nevím, co je lepší, jestli teď, nebo předtím. Mám to celé zmatené. Ale myslím, že se dnes znám líp. Dřív jsem žila ze dne na den. Teď si uvědomuju, co všechno se vlastně stalo.
Pomáhají vám nějaké konkrétní věci nebo rituály?
Můj život je protkaný rituály. Když mám někam jet nebo mě něco čeká, mám doma svoje rituály. Dám si kafe, dýchám a procvičuju se. Dělám cvičení trochu jako jógu. Dýchání a cvičení jsou součástí recovery a hodně mi pomáhají. Mám velký problém s cestováním. MHD a vlaky pro mě vůbec nepřipadají v úvahu. Bojím se, že dostanu panickou ataku. Mám strach ze strachu. Jednou jsem šla sama do města a ten den mi bylo dobře. Řekla jsem si, že si dojdu do lékárny. Když jsem se vracela, už na semaforu jsem cítila, že něco není v pořádku. Dostala jsem panickou ataku. Vůbec nevím, jak jsem se dostala domů. Ta cesta normálně trvá maximálně deset minut, ale já ji šla asi tři čtvrtě hodiny. Přišla jsem domů, padla jsem a brečela. Od té doby se bojím, že se to stane znovu. Když mám jet na terapii do Plzně, vstávám proto o tři nebo čtyři hodiny dřív. Dělám svoje rituály, abych se dostala do klidu a byla schopná nastoupit do auta a odjet.
Když už taková úzkost přichází, pomáhá ještě něco?
Podívat se na nějaký pohodový film, hlavně bez násilí. A naučila jsem se ještě jednu věc. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ještě větší blázen než normálně – ale když na mě jdou úzkosti, mluvím s nimi nahlas. Když cítím, že přichází úzkost, řeknu jí, ať se neopovažuje sem chodit, že ji tady nechci. A opravdu mi to pomůže. Říkala jsem to paní psycholožce a ta mi řekla, že je to naprosto v pořádku. Mám taky kočičku, ta je pro mě hodně důležitá. Je se mnou vlastně pořád a dělá mi dobře.
Kdo jsou pro vás důležití lidé?
Moje mamka. A taky peerka Lenička. Vím, že když jí zavolám, vždycky si na mě udělá čas. Nechá mě vypovídat a dobře mi poradí. Je to přátelství, nejen profesionální vztah. Mám také kamarádku, která se takyléčí a bere antidepresiva. Pomáháme si navzájem. A Hanku s manželem. Když potřebuji někam odvézt nebo mi není dobře, nemají problém pomoct. Jsou tady pro mě a je to vzájemné. Víc blízkých přátel asi nemám a ani nechci. Takhle mi to vyhovuje. Jsem spíš introvert a hodně lidí kolem sebe nepotřebuju. Je to na mě moc hluku a moc vjemů.
Co pro vás znamená bezpečí?
Bezpečí je pro mě můj domov. Když přijdu domů a zamknu, vím, že se mi nemůže nic stát. To je pro mě hodně důležité. Jinak je pro mě všechno takový strašák.
Pamatujete si okamžik, kdy se ve vašem utrpení objevila naděje?
Asi úplně na začátku, když jsem začala chodit na terapie. Tam jsem viděla naději, že se konečně něco děje a že se možná budu časem cítit líp. A vlastně se to i vyplnilo. Je pravda, že se cítím líp než tehdy. Pamatuju si svoji první největší panickou ataku. Opravdu jsem si myslela, že umřu. Další už nikdy nebyly tak silné. Bylo to ještě předtím, než jsem šla k psychiatrovi. Když jsem potom zavolala na psychiatrii a přestala jsem se za to stydět, něco se zlomilo. Byla tam naděje, že mi konečně bude líp a že mi někdo pomůže. Teď nad nadějí takhle nepřemýšlím. Nemám to tam teď nějak dané. Asi je to těžké téma.
Je něco, k čemu byste se v životě chtěla vrátit?
Šití. Ještě jsem se k němu nedostala, i když bych strašně ráda. Tím, jak jsem pořád hodně unavená a vyčerpaná, na to nemám sílu. Ale mám to v plánu do budoucna. Chtěla bych se k tomu jednou vrátit, zase něco tvořit a něco hezkého si na sebe ušít.
Kdybyste měla lidem předat něco, co jste se naučila, co by to bylo?
Říct si o pomoc zavčas. A najít si někoho k sobě. Někoho, kdo s vámi tu cestu půjde. Nebýt na všechno sám. Protože občas je toho na jednoho člověka moc a tu tíhu neunese.
Chodíte také do svépomocné skupiny. Co vám dává?
Je nás teď asi šest a každý má svůj příběh. Navzájem si pomáháme. Bavíme se o tom, co komu pomáhá, jak co zvládáme nebo nezvládáme. Někdy je sezení uvolněné a nasmějeme se, někdy je složitější. Někdy mluví jen jeden člověk a tu hodinu a půl věnujeme jemu, jindy se to prolíná. Jsou tam lidé s různými zkušenostmi. Poruchy příjmu potravy, závislost, úzkosti, deprese. Myslím, že je přínosné, že nemáme všichni stejný problém. Člověk si uvědomí, že není jediný, kdo něco řeší. Někdy mě ostatní i nabijí. Když vidím člověka, který je hodně aktivní a zvládá spoustu věcí, říkám si, když to dokáže on, tak to přece dokážu i já. Teď ale například potřebuju pauzu. Tím, jak jsem vyčerpaná, je pro mě těžší ostatním naslouchat a hodně si jejich příběhy přebírám na sebe. Přes prázdniny si proto dáme volno a doufám, že potom budu mít zase víc síly.
Čím je pro vás skupina bezpečná?
Co se tady řekne, to se neventiluje ven. To je hodně důležité. A taky se nesoudíme. Spíš se tomu kolikrát i zasmějeme. Ne že bychom se posmívali, ale humor dokáže uvolnit. Chodím tam asi tři roky, každých čtrnáct dní.
Cítíte ve společnosti kolem duševního zdraví spíš pochopení, nebo nepochopení?
Myslím, že pořád spíš nepochopení. Ale já to mám nastavené tak, že se za to nestydím. Nestydím se za to, že chodím na psychiatrii a že se léčím. Na začátku tam byl strach. Teď se nebojím. Sama o tom samozřejmě nemluvím na potkání, ale když se mě někdo konkrétně zeptá, nemám problém o tom mluvit. Myslím, že stigma se trochu zlepšuje. Hodně lidí se dnes potýká s psychickými problémy a vidím to i kolem sebe. Ale pořád to tady přetrvává. Je to malé město. Asi platí, že co sám nezažiješ, nepochopíš. A určitě v tom hraje roli i strach. Nikdo z nás nechce být blázen.
Cítíte se dnes víc jako člověk, nebo jako diagnóza?
Teď už jako člověk. Na začátku ne. Kvůli celiakii i psychice jsem pořád jezdila po vyšetřeních. Dvakrát do měsíce terapie, psychiatr, gastro, odběry. Všívali mi žilní port, potom praskl, takže mi ho zase vyndávali. To jsem byla diagnóza. Teď jezdím jednou měsíčně na terapii, k psychiatrovi jednou za tři měsíce, jednou měsíčně mě navštěvuje ergoterapeutka a jednou za čtrnáct dní máme skupinu. Mám to ošetřené z více stran. Pomalu každý týden mám něco nebo někoho, kdo mě podporuje. To je fajn.
Když se podíváte zpátky, změnilo vás všechno, čím jste prošla?
Určitě mě to posílilo. Myslím si, že jsem teď jiný člověk. Asi silnější, než jsem byla. Strach z některých věcí tam pořád je, ale myslím si, že silnější jsem.
Co je podle vás v životě důležité?
Aby se člověk měl rád sám sebe. Protože když se bude mít rád, přestane si ubližovat. A aby měl kolem sebe rodinu. Zdravou rodinu. Hlavně zdraví a aby byly děti zdravé.
Máte nějaký návod, jak se naučit mít se ráda?
To nevím. Asi jsem k tomu ještě úplně nedospěla. Protože kdybych se měla ráda, neubližovala bych si jídlem.
A svou citlivost máte dnes někdy ráda?
Myslím, že teď už asi ano. Dává mi to, že jsem víc vnímavá k ostatním lidem. Dokážu vycítit náladu člověka a jak se cítí. Mám také hrozně vřelý vztah ke zvířatům. Kdybych mohla, mám je doma všechny.
Co byste řekla člověku, který právě teď propadá beznaději?
Asi bych se ho zeptala, jak mu můžu konkrétně pomoct. Nevyžádané rady člověk dávat nemá. Prostě s tím člověkem být, když si to přeje. Vím podle sebe, že někdy, když mi není dobře, mám úzkosti, deprese nebo ataky, potřebuji člověka u sebe. A někdy ne. Takže bych se zeptala, jak se cítí a jestli chce, abych byla u něho. Třeba mu jen uvařila čaj a byla s ním.
Co by se podle vás mělo v české společnosti v oblasti duševního zdraví změnit?
Určitě by mělo být víc dostupných psychiatrů a psychologů. Je jich pořád málo a jsou dlouhé čekací lhůty. Znám člověka, který se necítí dobře, nemá na to, aby si platil psychologa, a čekací doby jsou dlouhé. Pozvala jsem ho aspoň do naší podpůrné skupiny, abychom pro něj mohli udělat minimum, které zatím udělat můžeme. Já mám velké štěstí, že psychiatra i psycholožku mám zdarma. Péče by ale měla být finančně i místně dostupnější. Pomohlo by také víc osvěty a vzdělávacích seminářů. Zajímají mě informace i příběhy, různé pohledy lidí s vlastní zkušeností i zdravotnického personálu. Myslím, že je důležité dívat se na duševní zdraví z různých stran.
Příběh Ilony
Od malička jsem byla citlivé dítě. Pořád jsem měla ze všeho strach a nejvíc jsem se držela maminky. Doma mě brali jako přecitlivělou. Ne že by se mi smáli, ale cítila jsem, že jim to někdy vadí. Já jsem přitom jen byla taková. Vystrašená, úzkostnější, hodně vnímavá. Se sourozenci jsem měla dobré vztahy, ale oni mi vždycky připadali silnější a cílevědomější.
Škola pro mě byla spíš boj. Chtěla jsem na textilní průmyslovku, ale nedostala jsem se tam a musela jsem jít na prodavačku. Srazilo mě to. V sedmnácti jsem otěhotněla a v osmnácti se mi narodila první dcera. Zůstala jsem na ni sama, ale díky rodičům jsme to zvládly. Myslím, že právě mateřství mě tehdy přelomilo. Najednou jsem musela fungovat.
Pak jsem potkala svého bývalého manžela. Vdala jsem se, narodila se nám druhá dcera a já jsem si asi hloupě myslela, že ho změním. Jenže manželství bylo hodně špatné. Alkohol, ponižování, kontrola peněz, kontrola toho, kam chodím a jak vychovávám děti. Bylo tam psychické i fyzické týrání. Vydržela jsem v tom čtrnáct let. Nejhorší bylo, že u toho byly děti, hlavně mladší dcera. Jednou na mě dvě hodiny křičel, urážel mě a ponižoval. Cítila jsem, jako by mi v hlavě přeskočilo. Řekla jsem si: dost. Rozvedla jsem se.
Jenže rozvodem to neskončilo. Dlouho mi bylo fyzicky špatně. Zvracela jsem, měla jsem žaludeční potíže a nikdo nevěděl proč. Celiakii mi diagnostikovali až v roce 2017, kdy jsem měla šestatřicet kilo. Ani bezlepková dieta ale nepomáhala tak, jak měla. Začala jsem ze strachu z jídelníčku vylučovat další a další potraviny, až jsem se dostala úplně na dno. Když mi lékařka doporučila psychiatra, bránila jsem se. Myslela jsem si, že je to selhání. Dnes jsem za to vděčná. Psychiatr a terapie mi pomohli pojmenovat, že mám poruchu příjmu potravy. Byla to úleva i strach zároveň. Přibrala jsem, tělo i mozek začaly fungovat jinak, ale vztah k jídlu a tělu mám pořád těžký. Někdy je mi líp, někdy hůř. Recovery pro mě není přímá cesta. Je to houpačka.
Pomáhají mi rituály. Kafe, dýchání, cvičení, klidný film bez násilí. Když cítím úzkost, mluvím s ní nahlas a říkám jí, že ji tady nechci. Pomáhá mi kočka, domov a zamčené dveře, za kterými se cítím v bezpečí. Pomáhá mi maminka, přátelé, dcera, terapie, ergoterapeutka a skupina, kde se nesoudíme. Někdy se tam mluví těžce, ale někdy se i smějeme. Kdybych měla někomu něco předat, řekla bych: říct si o pomoc zavčas. Najít si někoho, kdo s vámi tu cestu půjde. Protože na jednoho člověka je toho někdy moc.
„Domov, kočka, dech a lidé, kteří naslouchají. Recovery je o drobných jistotách na cestě životem.“
Příběhy a rozhovory jsou součástí výstavy Expect Recovery. Více o výstavě si můžete přečíst zde.