Any
Již dlouhé roky maluji obrazy. Tedy užívám si proces tvoření – improvizuji, zkouším, nehodnotím a sleduji vznikající díla v procesu i s odstupem času. Některé tradičnější, řekněme akademičtější pohledy na malbu tvrdí, že malíř má mít záměr, plán, jakousi osnovu, podle které tvoří. Nehodnotící, pozorovatelský přístup nám ale otevírá brány nevědomí. A jak už bylo tisíckrát zmíněno – tvorba má velký terapeutický potenciál. Malba, psaní, tanec, zpěv, vyšívání, ale třeba i zahradničení… Umění, tedy duše se dá najít skrze mnohé.
Bohužel pro některé z nás žijeme ve světě, který uvízl v racionálně-empirické kultuře. Tedy potřeby věci pojmenovávat, škatulkovat, označovat, stigmatizovat, přivlastňovat, oceňovat. Dle mého názoru není náhoda, že většina umělců bývá označována slovy b*****, m****, p********, s*******… nebo duševně nemocný. Jsou lidé, co se s tím ztotožní. A zbytek života prožijí v téhle škatulce.
I já jsem žil dlouhé roky zavřený v jedné krabici. I já se trápil tím, že nezapadám do konceptů, které vidím všude kolem. I já se ztotožnil se slovem na “M”. Dovedlo mě to k čirému zoufalství, beznaději a téměr mi to vzalo život (několikrát). Možná to byl anděl strážný, Bůh, možná bohyně Kálí, jeden z bódhisattvů, Numeron, osud, karma, rap… nebo ryze behaviorální aspekt, který ve mně probudil mechanismy přežití… Možná nemá cenu zkoumat příčinu.
“Vypil kalich, prohlédl dno.
Zjištění hořké,
je to jen průhledné sklo.
Uvědomil si, že svůj život musí tvořit on sám.”
Touto kratičkou krabičkou – úvahou bych rád poukázal na to, jak vysilující může být snaha pasovat sám sebe do tvarů a forem těch ostatních. Už jen žít s poruchou osobnosti, integrace, přizpůsobení, snahou o hledání vlastní identity či jakýmkoliv jiným neduhem může být někdy těžké. Možná některým z vás pomůže vědět, že v tom nejste sami.
Často se mluví o nedostupnosti terapeutické péče, psychiatrické pomoci a o nedostatku lidí v sociálních službách. Ovšem umění, možnost vyjádřit se, nebo čistě jen být je dostupné kdykoliv. Může nám to opravdu vzít hodně sil, odhodlání, energie… Narušit rovnováhu, tlačit nás k tendencím jít z extrému do extrému.
Co pomáhá mně osobně? Někdy kotvy. Něco, co mne vrátí nohama pevně na zem. Pro mnohé lidi mohou být takovou kotvou drogy. Věřím v jejich léčebný potenciál. Je nutné dodržovat určitá pravidla správně vyhodnotit rizika a uvědomit si, že to rozhodně není univerzální cesta pro každého. Mně osobně v kombinaci s prožitými traumaty, toxickými vztahy a sklonem k závislostem spíš přitížily.
Proto mám ostrov umění a tvorby. Opět se vracím k malování obrazů. Prohrabuji se svými deníky, básněmi, postupně je nabaluji na sebe a snažím se po krůčkách vytvořit nový celistvý obraz. Ovšem nikoli na plátno, ale do textového dokumentu a různých kapitol.
Chodím na pravidelná setkání redakce tohoto webu. Většinou nepřipravený a často ponořený ve své hlubině. Ale přijdu. Nebo se alespoň připojím online. A tím, jak se učím plavat a objevuji oceán, nacházím také mělčiny. Z hlubin postupně tahám pevnou půdu a stavím ostrůvky nové – skateboarding, nová přátelství, přijímání podpory v terapii, inspiraci okolím…
Nenechte se mýlit, tohle rozhodně nepřišlo hned. A popravdě, sám bych to možná ani nezvládl. Stálo to spoustu času, energie, bolestí, strastí a vnitřních bojů. Ale kousek po kousku začínám být dalším živým důkazem, že zotavení je možné.