konference 2020 banner
čtvrtek, 17 leden 2019 08:28

Když se lidé rozžívají a Nebudu mluvit sprostě

Rozhovory s Martinem Fojtíčkem v listopadu a prosinci 2018 uskutečnila Markéta Dohnalová pro ATYP, časopis pro lidi s jinakostí. Rozhovor vyšel ve dvou částech a my je do Martinova šuplíčku na webu zotavení dáváme společně.

 

I. ČÁST

 

Kdy jste se rozhodl, že budete pomáhat mentálně a duševně nemocným lidem?
Já mám před očima jeden zápis v diáři z června 1991, napsal jsem si tam tenkrát „VÍM TO“ a znamenalo to, že vím, že se budu živit sociální prací, přišlo mi, že to je něco opravdového, co dává smysl. Bylo to ve druháku na matfyzu. Po něm jsem pak ještě pár let učil na gymnáziích filozofii a religionistiku a vlastně víc než deset let trvalo, než na to došlo, ale došlo na to. V těch devadesátých letech jsme dělali jen o víkendech a o prázdninách hlavně pro lidi s kombinovaným postižením na vozíku, především s dětskou mozkovou obrnou. Ledovec ale pak začal v domě pod památkovou ochranou, kde by nám památkáři výtah pro vozíčkáře určitě nedovolili. Takže jsme říkali, že jsme pro lidi s mentálním handicapem a/nebo s duševním onemocněním. V současnosti děláme převážně pro lidi s duševním onemocněním.

Kdy tedy přesně vznikl Ledovec?
Ledovec vznikl v lednu 2001 jako neziskovka, která nám měla pomoct sehnat peníze na přestavbu staré fary v Ledcích u Plzně na dům, kde trvale žije „jádrová rodina“ spolu s několika lidmi se zdravotním znevýhodněním. Ta rodina měla být ta moje a společně s námi mělo žít čtyři až pět lidí, především lidí s mentálním postižením. Ale nějak se nám to vymklo z rukou, dneska Ledovec poskytuje služby asi dvěma stovkám lidí hlavně s duševním onemocněním a v našem domě funguje denní stacionář, kterému se léta říkalo „tréninková domácnost venkovského typu“, protože asi třináct let byl u nás v kuchyni.

Jak se k takovému spolubydlení stavěla a staví rodina?
Moje žena je se mnou od začátku Ledovce, zakládala ho se mnou a to, zač ji obdivuju hodně moc, je, že dokázala těch třináct prvních let sdílet s Ledovcem kuchyni, a tím prakticky náš celý rodinný život. Konkrétně to třeba znamenalo mít asi pět oblíbených hrnků na kafe, protože pak jste měl šanci najít ráno aspoň jeden (případně by vám to muselo být úplně jedno, z jakého hrnku pijete, ale to je už stav, který se blíží osvícení…). Děti to – zaplať Pán Bůh – přežily taky dobře, dokonce to už začíná vypadat, že si i váží něčeho z toho, čím společně s námi prošly.

 

mf

Můžete nám představit služby Ledovce?
Ledovec si dal do poslání, že „vytváří prostředí, které pomáhá lidem zejména s duševním onemocněním na jejich cestě k zotavení“. Vytvářet prostředí je něco obecnějšího než poskytovat služby. Děláme hodně různých jiných věcí, ale je fakt, že poskytování sociálních služeb je pořád to hlavní. V současnosti nabízíme podporu formou linky důvěry a odborného sociálního poradenství, provozujeme chráněné bydlení a denní stacionář a největší službou je sociální rehabilitace, která podporuje na Plzeňsku (a také v Psychiatrické nemocnici Dobřany) více než stovku klientů. V reformě psychiatrie Ledovec nějak cítí zodpovědnost za celý Plzeňský kraj, takže ze mě se stal ministerský úředník, jedna část týmu sociální rehabilitace se připravuje na přerod v centrum duševního zdraví a druhá část chystá expanzi do těch míst v kraji, kde podpora lidem s duševním onemocněním zatím neexistuje.

Ledovec pracuje už osmnáct let. Pozorujete na svých dlouholetých klientech změny?
Jasně! Změny pozorujeme na našich klientech a taky na sobě! Říkáme tomu od začátku „oboustranná sociální rehabilitace“. Nejde nám jenom o to, podporovat změnu v životech lidí s duševním onemocněním, chceme změnu v chování společnosti vůči nim a prvními na řadě, kteří se mění, jsme my sami – „poskytovatelé služeb“. Jsme navíc zaměření na zotavení, zajímá nás, jak se mění způsob života lidí, kterým pomáháme. Vlastně se mi chce zdůraznit, že nás až tolik nezajímá, jak se mění ta nemoc, kterou případně mají, zajímá nás fakt to, jak s ní (nebo bez ní) žijí. Myslím, že to moc dobře vystihuje slovo, které nás naučil jeden náš klient, říkáme, že pomáháme lidem „se rozžít“. A jsme často svědky moc krásných příběhů „rozžití“.

Potýkáte se i s něčím negativním?
Jednoznačně ano! Především sami se sebou. Moje úzkoprsost, sobectví, pohodlnost, hloupost, ješitnost a další „lahůdky“ mi moji práci dost komplikují! A pak se taky potýkáme s řadou překážek, které jsou materiální, byrokratické a tak podobně. Naštěstí naši práci zkoušíme nějak opřít o naději, tak to většinou dopadá dobře, a i když zrovna ne, aspoň víme, že to mělo smysl.

Popište nám jak vypadá váš běžný den?
No, to je dost záludná otázka, moje dny jsou hrozně různé. Jediné, co se moc nemění, je, že se snažím každý večer jít spát. Přes den se ale děje spousta různých věcí. Dřív jsem měl vždycky velký pocit uspokojení, když mi třeba volal někdo z ministerstva a já jsem mu říkal, že zrovna dojím kozu, bourám stodolu nebo tak něco. Těchhle příležitostí mám ale čím dál méně, častěji někde školím nebo schůzuju.

Teď nám prozraďte, co je to Cirkus Paciento?
Cirkus Paciento je projekt Zdravotního klauna, organizace, která dělá srandu s dětskými pacienty v nemocnicích. Od roku 2008 si Ledovec domluvil se Zdravotním klaunem společný projekt Cirkus Paciento v psychiatrických léčebnách a od té doby ho dělá tým lidí z Ledovce a ze Zdravotního klauna přijede do psychiatrické nemocnice nebo do jiného zařízení a během čtyř dnů „ukecá“ co nejvíc místních lidí – pacientů i zaměstnanců k tomu, aby společně připravili a zahráli velké cirkusové představení. Během toho „ukecávání“, trénování i během vlastního představení se stane spousta věcí, které – podle našeho soudu – pomáhají k zotavení: lidé přijdou na jiné myšlenky, vystoupí ze svých zaběhlých rolí (pacientů, pracovníků), zjistí, že jsou schopní věcí, o kterých si před pár dny nemysleli, že jsou (vystoupit před dvě stě lidmi, natrénovat něco, co jsem netušil, že zvládnu, udělat si ze sebe srandu…). Cirkus je pokaždé originál, pokaždé se stane něco poprvé, pokaždé nám někdo sděluje, že zažil něco, co netušil, že je zažít schopen. S Cirkusem jsme za deset let projeli prakticky všechny psychiatrické nemocnice v ČR. Přestože jsme naprostí herečtí a cirkusoví laici, hráli jsme na náměstích několika měst, hostovali jsme dokonce na Slovensku a v Rakousku.

Pro koho to děláte?
Bylo by drzé říct, že pro sebe? To, jak jsem se po čtyřicítce naučil jezdit na jednokolce, žonglovat a podobné věci, je takový můj osobní příběh zotavení. Ale – aby to neznělo tak sobecky – právě tuhle zkušenost na Cirkusech předáváme: že se dá kdykoli začít dělat něco úplně nového, něco, co vám změní život. Jeden americký autor říká „dnešek je první den zbytku vašeho života“, tak něco v tom smyslu. A je důležité říct, že tohle nepředáváme v nemocnicích jenom pacientům, že to platí pro pracovníky úplně stejně.

Jak se vám daří spolupráce s psychiatrickými nemocnicemi?
Víte, my jsme se snažili, aby ta spolupráce s nemocnicemi pro ně byla co nejsnazší. Většinou alespoň tím, že Cirkus je pro psychiatrické nemocnice zadarmo (jiná zařízení si Cirkus musí zaplatit, ale Cirkusy v psychiatrických nemocnicích podporuje již řadu let Ministerstvo kultury ČR). Jasně, že z počátku byla zařízení ostražitá. Do prvního Cirkusu. Teď je to tak, že kde jsme byli, tam nás chtějí znovu. Zajímavá je ta debata, jestli je Cirkus terapeutický nástroj nebo volnočasová aktivita. Zdá se nám, že víc a víc se i v nemocnicích kloní k tomu, že to je nástroj terapie. Ale možná je to i tím, že se už nemusíme tolik soustředit na to, co vlastně na Cirkusu děláme, jaká čísla zařadíme a kdo co zvládneme, a máme víc prostoru na to, jak to děláme.

Lidé milují silné zážitky. Řekněte nám nějaký na závěr.
Zážitek je silný pro toho, kdo ho zažije. Když si o něm někdo přečte, už to není takové. Jsme u toho, když se lidé rozžívají. Někdo tím, že vystoupí na Cirkusu, někdo tím, že začne sám bydlet, nastoupí do práce, přistěhuje se k partnerce, usmíří se s rodiči… a my jsme toho svědky, to je pro nás silné. Anebo jinak: před dvaceti lety jsem jako mladý učitel odjel se ženou do Anglie zkusit žít v komunitě s lidmi se zdravotním postižením a teď je tu Ledovec velký jako blázen. To je pro mě pořád hodně silný zážitek.

Kde berete životní energii k pomáhání? Co děláte pro svou psychohygienu?
Život jsem dostal a i životní energii nějak dostávám. Zdá se mi dokonce, že jí dostávám plno. Tak se snažím ji použít k dobrému a nespotřebovat ji všechnu jen pro sebe.

 

II. ČÁST

 

Martine, jak vás napadlo odejít ze školství do Británie bydlet s lidmi s mentálním postižením?

Se ženou jsme se jeli do Anglie rozhodnout, jestli myslíme vážně to, o čem jsme snili. Jeli jsme ochutnat komunitní život. Říkali jsme si, že ta zkušenost v zahraničí bude cenná, i kdybychom se nakonec rozhodli dělat něco úplně jiného. Zkušenost z Anglie byla důležitá v tom, že k těm podstatným věcem týkajícím se společného soužití jsme se dostali asi až po půl roce, že prostě nějakou dobu trvá, než porozumíte, co se v té skupině lidí vlastně děje a co to vlastně „žít spolu“ znamená. Nakonec jsme to – prvních třináct let Ledovce – s těsnějším soužitím zkusili.

Přenesl jste určitě své zkušenosti do ČR při zakládání Ledovce. Jaké to je bydlet a komunikovat s lidmi s mentálním postižením? A hlavně jak komunikovat, abyste se vyhnul stigmatu?

Bydlet s kýmkoli (s partnerem, s rodinou) v širší skupině je vždycky nějaký nárok. Ale my jsme v „ledoveckém pravěku“ společně nebydleli, my jsme měli lidi u nás v kuchyni jen od pondělí do pátku přes den. A z té komunikace jsme nedělali velký problém. Měli jsme z Anglie (a taky z matfyzu) zkušenost, že se často potkáváme s lidmi, kterým třeba hned nerozumíme, ale stejně se s nimi musíme domluvit. A v Anglii (ani na matfyzu) to vesměs nebyla chyba těch druhých, že si nerozumíme, míček byl spíš na naší straně hřiště. Tak s tímhle nastavením jsme se pouštěli do domlouvání i s lidmi, kteří přicházeli na Ledovec, a vlastně to tak máme dodnes. Tak nevím, jestli postoj „ten blbej jsem vždycky já“ je nebo není destigmatizační, ale funguje nám dobře.

Martin Fojtíček: V adventu jsem si dal předsevzetí, že nebudu mluvit sprostě

Letos na kongresu sociální psychiatrie jste řekl, že když se povedla reforma psychiatrie v Terstu v Itálii, že vy to chcete v Plzni. Jste krajský koordinátor reformy pro plzeňský kraj. Co tedy pro to děláte?

Dělám pro to, co můžu! Ty projekty reformy mají nějaké rozumné jádro: spousta věcí se musí zjistit, propojit, odzkoušet, a to stojí nějaký čas a energii. Já jsem zároveň nějak posedlý představou, že reforma je hodně postojová záležitost, že musí dojít k nějakým posunům v našich hlavách, v tom, jak rozumíme tomu, co to znamená pomáhat lidem, kteří onemocní nějakým duševním onemocněním. Takže o tomhle posunu mluvím, kde můžu.
Ale jinak jsem vlastně úředník, potkávám se s lidmi, kteří v systému péče o duševní zdraví pracují, s úředníky a samozřejmě taky s uživateli péče, schůzuju, píšu dokumenty, plány, koncepce… A hecuju! Velká změna chce velkou naději a velké přesvědčení, že taková změna má smysl.

Mottem kongresu sociální psychiatrie letos bylo Recovery/Zotavení. Můžete nám tento pojem nějak definovat a vysvětlit?

No, definic recovery je víc a sám jsem na konferenci začínal svoji prezentaci parafrází úvodní věty Tao-te-ťingu, že „zotavení, které můžeš popsat, už není to zotavení“. Ale obvykle jako rozumnou a krátkou definici beru citaci z článku profesora Anthonyho, že zotavení je „způsob, jak žít spokojený, nadějeplný a přínosný život přes všechna omezení způsobená nemocí.“ Co je zotavení, se vysvětlit asi dá (sám se o to na seminářích snažím), ale mnohem lepší je to zažít. Mike Slade hezky zdůrazňuje, že zotavení se nedá někomu dát jako nějaká věc, že ho musí prožít každý sám na sobě.

Děláte lektora Recovery/Zotavení. Pro koho? Chodí na něj i psychiatři a psychologové, nebo je to spíše zatím pro sociální pracovníky, peery a psychiatrické sestry?

Rozdělím to na dvě otázky: první je, pro koho bych semináře o zotavení dělat chtěl, a druhá je, pro koho je dělám. Chtěl bych dělat semináře o zotavení pro všechny, kteří se chtějí zotavit nebo chtějí v zotavení nějak podporovat druhé. A dělám semináře pro ty, kteří si je objednají – nejčastěji jsou to týmy komunitních služeb, občas i týmy z psychiatrických nemocnic. Potkávám se tedy nejčastěji se sociálními pracovníky, ale i se zdravotníky včetně psychiatrů a psychologů a teď už často i s peer konzultanty.
Nad zotavením se ale setkávám i lidmi, kteří zažili duševní onemocnění na vlastní kůži, jednak při různých besedách po republice, a pak taky u nás v CHRCu – plzeňském clubhousu, třeba na skupině Jak mi spiritualita může pomoct k zotavení?, kterou mám tu čest spoluvést.

Další vaše aktivita je Pomocná škola. O co jde?

Pomocná škola (www.pomocnaskola.cz) je, jak říkáme, „vzdělávací vynález Ledovce“. Vymysleli jsme si ji jako prostředí, kde se snažíme předávat, jak rozumíme tomu, co pro nás znamená pomáhat lidem. Děláme to hlavně formou akreditovaných vzdělávacích kurzů a prostřednictvím stáží na Ledovci.
Už skoro deset let spolupracujeme s jednou vyšší odbornou školou v Belgii a tam jsme se naučili, že stážování je jeden z neúčinnějších vzdělávacích nástrojů – že něco zažít na vlastní kůži je mnohem lepší než o něčem jen slyšet.

Blíží se vánoční svátky a konec roku. Jak je slaví rodina Fojtíčkova? Sami nebo i s klienty Ledovce?

My Vánoce samozřejmě slavíme, ale já jsem prioritně fanda adventu. Zdá se mi totiž, že se v posledních letech Vánoce nějak přelily z vánoční doby (která začíná Štědrým večerem a končí na Tři krále) do adventu, že se už v listopadu rozsvěcují vánoční stromky, všude jsou slyšet koledy a v prosinci jeden vánoční večírek sleduje druhý. A hodně lidí má pak na Štědrý večer Vánoc plné zuby a jsou rádi, že pětadvacátého můžou jet někam na dovolenou na lyže. Já to mám rád tradičně: advent je čas usebrání, těšení se. Vánoce vypuknou až čtyřiadvacátého večer.
Z ledovcových tradic stojí snad za zmínku ta, že na Štědrý večer chodíme zpívat koledy našim zvířatům do chlíva. A pro ledovecké klienty děláme vánoční setkání taky až 27. prosince, ve vánoční době.

Víte už teď o nějakém novoročním předsevzetí či přání, nebo si je nedáváte?

Předsevzetí si dávám, když ve mně dozrají a mám na ně zrovna sílu. Na Nový rok to moc nebývá. Třeba teď v adventu jsem si řekl, že nebudu na veřejnosti mluvit sprostě … a … (sem se mi teď chtělo dát sprosté slovo), vůbec mi to nejde!

Učil jste filozofii, tak se na závěr chci zeptat, zda máte nějaké oblíbeného filozofa či filozofy? Motto, kterým se řídíte?

Můj velký filosofický oblíbenec je Ludwig Wittgenstein. Řadu jeho myšlenek mám moc rád, poslední dobou jsem více citoval tyhle dvě: „humor není nálada, ale životní styl“ a (ta více známá) je „o čem není možné mluvit, o tom je třeba mlčet“.

 

ATYP mf2

Naposledy změněno čtvrtek, 17 leden 2019 10:39

Zpět do rubriky Zotavení aktuálně