zotavení/recovery

Do poštovní schránky redakce zotavení nedávno přistála další nabídka sdílení příběhu. Tentokrát se jedná o rozhovor, který natočil s panem Járou Keroušem Český rozhlas. A Járu poté napadlo, že by i on rád k tématu zotavení přispěl vlastní zkušeností právě na webu zotavené. Než se s ním potkáte osobně třeba na konferenci recovery2020 v Plzni, pojďte se ss ním tak trochu seznámit. O Járovi víme, že v současné době pracuje jako peer konzultant ve Fokusu Pelhřimov. Rozhovor si můžete poslechnout tady.

Narodila jsem se v Mostě a tam jsme taky jako rodina bydleli. Tam odtud si pamatuju téměř velký houby. Jen to, že jsem uměla v první třídě číst a taky pár zážitků, na které jsem si vzpomněla při povídání s někým jiným.

... stěhování, škola, smrt dědy...

Za nějakou dobu jsme se přestěhovali z Mostu do Bělé. Nebyla jsem za to moc ráda, ale šlo to, jak to šlo.

Nevím, jak Věrka (moje vlastní sestra), ale já sem se ve škole necítila moc dobře.

To bych zase povídala pohádky.

Zdravím Vás…

Jmenuji se Honza, je mi jednadvacet let a léta jsem bojoval s drogovou závislostí, spojenou s častými psychotickými problémy v podobě paranoi, sluchových halucinací apod. Dost často jsem tápal, zoufal a vyskytoval jsem se v situacích, kdy jsem neměl nic a jedinou mou společností byl pervitin a dívky, které neexistují.

Někdy je to dlouhá a trnitá cesta, ale vždycky je možné, že na jejím konci čeká „to správné“. Touto větou začal rozhovor s maminkou, jejíž syn se potýká se s potížemi, které přináší paranoidní schizofrenie a její diagnostikování. Maminka i její syn si přejí, aby jejich příběh inspiroval ostatní, všechny ty, kteří hledají způsoby, jak se z onemocnění zotavit.

Slíbili jsme, že zachováme jejich anonymitu.

Je mi 27 let a už 13 let trpím panickou úzkostnou poruchou, depresemi a poruchou osobnosti. Vše začalo na základní škole. Do kolektivu jsem nezapadala, nebyla jsem nijak zvlášť oblíbená a hlavně mi nikdy nešla matematika, čehož učitelka velmi ráda využívala, aby mě zesměšnila před ostatními. Šikana začala v šesté třídě, kdy si spolužáci začali všímat, že nemám mobil, nemám stejné záliby, jsem tichá a hlavně citlivá. Začalo to urážkami, potom schovávání věcí, psaní sprostých slov do sešitů, nakonec nadávky, vyhrožování a mlácení.