Jana a její kamarádka na potkání

Ahoj,

jmenuji se Jana, je mi 29 a mám schizofrenii. Už jsem se s ní narodila. Beru ji trošku s humorem a trošku vážně. Říkám jí kamarádka na potkání. Nikdy přeci nevíte, na koho natrefíte.

Poprvé jsem si uvědomila, že je něco špatně v sedmi letech, když jsme v zimě šly se sestrou do školy a já slyšela ty tři mužské hlasy (dokonce jsem si je i pojmenovala: Henry, Filip a Edward – a ti mne provázejí dodnes, jen už nejsou tak intenzivní), ale nikdo jiný tam kromě nás nebyl. Ostatní se o hlasech nikdy nezmínili a tak jsem taky mlčela. Tehdy jsem si myslela, že je slyší všichni. Dnes už vím, jak se to s hlasy má :). Má nemoc mi dala i vzala. V těžkých chvílích, kdy se mi nedařilo mít nad sebou kontrolu, jsem tvořila. Pokud to šlo, pokud už nešlo ani tvořit, nemoc mne ovládla naplno, v těch chvílích prý vznikala nejkrásnější díla, která dodnes zdobí náš dům, nebo jsem jimi obdarovala lidi, na kterých mne záleží.

Ráda dělám radost ...

Schizofrenie se u mne projevovala nejčastěji hlasy, zanedbávání sebe, přílišnou vztahovačností a ozvučenými myšlenkami a spoustou dalších problémů, jako například nechození vůbec mezi lidi. Skombinováno s těžkými depresemi mám na svém kontě šest pokusů o sebevraždu, které se nepovedly. Začala jsem se léčit koncem roku 2010 a v tu dobu jsem se našla v básničkách a miniaturních úvahách. Už jsem vydala několik knížek a kupodivu se dostaly i do knihkupectví Kosmas. Ale víc než to, mám ráda, když někomu můžu udělat radost a sbírku mu jen tak dát, dělám to pro radost a pro ty rozzářené oči obdarovaných.

Jiná ...

Díky schizofrenii jsem byla jiná a podle ostatních divná. Ve škole ani mimo školu jsem neměla kamarády. Zato jsem se skoro vždy mohla pochlubit samými jedničkami, ačkoliv má žákovská knížka začínala pravidelně trojkou z češtiny :). K psaní jsem se dostala až na střední škole, kde jsme měli výborného češtináře. Za pohledem té bláznivé se skrývá velmi plachý a upřímný člověk, který nemá rád násilí. Ve škole jsem byla často šikanovaná. A od té doby jsem ztratila důvěru v lidi. Zatím bez kamarádů (těch opravdových) procházím stavy, kvůli kterým jsem byla 4x hospitalizována.

Další čtvrtky, prosím ...

Nejradši kreslím křídou (suchým pastelem) a pastelkami. Paní v papírnictví se vždycky směje, když si jdu pro další čtvrtky. Pak vyrábím ketlovanou a šitou bižuterii..., prostě mě to baví. Ten svět korálků a drátků. Jednou se tatínek naštval, že mu beru jeho kleště, tak mi koupil moje :).

Často dělám věci, které si nepamatuju. Zní to divně, ale je to tak. Nikdy si nepamatuju, jak jsem se dostala na to či ono místo, že jsem si ublížila apod.

Nemoc, deprese a úzkosti mne naučily si říkat, když mi není dobře. Našla jsem východisko v tvoření. Protože tvoření je jako koření, tak kořeňme s citem a s tím, co nám chutná!

 

 


Zpět do rubriky Příběhy zotavení